Sedím ve stínu auta, protože jiný na louce u Velké Dobré není. Čtyři hektary leží mezi dvěma silnicemi. Po obou proletí co chvíli, s jekotem nebo burácením, silná motorka či auto. Některá auta jsou sportovní, ale častěji spíš k takovým chtějí patřit. Rachot motorů ukazuje sílu a efekt ještě umocní laděný výfuk, který ve chvíli, kdy dá řidič nohu z plynu, zapráská, jako když děláte popkorn.
Ukryt před sluncem čtu si na přeskáčku v krátkých zamyšleních Milana Kundery, která abecedně seřadil. Zaujme mě pojem INFANTOKRACIE.
„»Motocyklista jel prázdnou ulicí, ruce a nohy do O, a jel pak zase v pekelném hřmotu zpátky; jeho tvář měla vážnost dítěte, které připisuje svému vřeštění tu největší důležitost.« (Musil: Muž bez vlastností) Vážnost dítěte: tvář technického věku. Infantokracie: ideál dětství nařízený lidstvu.“
Pronikavý postřeh Roberta Musila je starý bezmála sto let. Poznámka Milana Kundery je snad z let osmdesátých. A obě pronikají i dneškem a dál. Jen technický věk se už proměnil v technologický, který člověku ještě víc usnadňuje hrát si – na závodníky, válečníky, letce, hrdiny…
Hrají si na ně děti i dospělí a tím, jak je hranice mezi realitou a virtualitou stále nezřetelnější, jsou hry působivější a víc nás pohlcují. A v prostředí nekonečné hry a zážitků jako by se pak na svět dívala správně jen reklama, když ve svých variantách, v nichž prodává od limonády přes půjčky až po auta všechno, předvádí neuvěřitelnou míru infantility a současně nám připomíná, že v sobě nesmíme utlouct hrající si a snící dítě.
Kdysi, jako děti, jsme se ještě uměli nudit. A když na nás nuda dolehla moc, začali jsme vřeštět, jak o tom píše Robert Musil. Dnes jsme nudu s našimi technologiemi potlačili, překryli jsme ji. Naučili jsme se nudit aktivně (termín „aktivní nuda“ si pamatuji z jiné Kunderovy knihy z 90. let).
Z úvah mě vytrhlo pípání nabíječky – baterka napájení dronu je nabitá. Opět můžu vzletět a z dvousetmetrové výšky pozorovat čtyři hektary vlnící se trávy!
