Je to oblíbené. Kolik se však toho tam ale přece jen vejde, když je všude tolik sajrajtu? Napadlo mě, a co ti, kteří vůbec koberec nemají? Musí z toho být zoufalí…

Léta si všímám, jak často jsou užívaná některá úsloví. Jakési vžité zamilované a znovu a znovu opakované, a proto notně omšelé polovětičky.
Snad když je někdo řekl prvně, ale po tolikáté? Necítíte také trochu lacinou chudobu představivosti?

Musíme si znovu a znovu půjčovat opotřebované klišé?

Jak praví slovník: klišé je nevýstižný výrazový prostředek. Používají je i v nejvyšších kruzích sebevědomých politiků.

Také někdy i mezi bohorovnými intelektuály. V rozmluvě s mladým avantgardním režisérem Danem Špinarem získaným na Vinohradech, který očividně dává znát, jak je totálně nový a jiný, zazní: „Měl tah na branku, napsal moderní text…“ Opravdu, když něco, tak tah na branku.
Nemáte parkety? To pak nemůžete psát oblíbené „je to má parketa.“ Někdo musí svou kávu pít jen a jen ze svého oblíbeného koflíku. Proto pak znovu až hystericky volá: „To není můj šálek kávy – chcete-li čaje!“

Zvyky jsou různé, a tak někdo se neumí normálně zeptat, ale zlobí se, že „otázka není na stole.“ Nevím, proč zrovna tam by měla být. Mnohdy chybí lidem představivost. Holdují stereotypu.

Nechápu, že jsou rodiny, které si nedovedou představit dort bez třešničky. Když je sláva, děláme dort, ale proč tam chcete vždy cpát třešně? Prosím, rádi hrajete karty, ale proč nám to sdělujete? „Znovu si rozdají karty…“ Mám pocit, že v dnešní mediální době je nám většina informací takzvaně ukradená. Všechny ty hrůzy! Jako třeba, že někdo „vylil s vaničkou i dítě.“ To je opravdu už moc. Lepší je „procházka růžovým sadem“. Uznávám. Jenže ve většině měst jsme úplně vedle. Třeba v České Lípě? Jsou dámy, které mají pocit, že jejich tělíčko lépe vynikne, když „budou praskat ve švech“. Někdy malér.

Málo přemýšlíme, co říkáme. Někdy jen říkáme. A je to chudičké a nic moc. Vlastně je škoda, že se s češtinou více nelaskáme. Má na to. Co tedy, kdybychom neotřelosti naší řeči „dali zelenou“?


Autor: Zdeněk Pokorný, bývalý starosta České Lípy