„Je to dobrý. Voda má dole čtyři stupně,” říká potápěč Bróňa poté, co asi deset minut zkoumal dno liberecké přehrady. Vidět byly jen bubliny. V jednu chvíli se dostal až na hladinu a prorazil vrstvičku ledu, která se tam vytvořila. „Žádný problém,” říká s úsměvem.

Skupina potápěčů takhle trénuje na skutečné zásahy, které nejsou časté, ale o to závažnější. „Lidé si myslí, že skočíme do vody a tonoucího hned najdeme. Tak to ale nefunguje,” vypráví na břehu velitel skupiny Petr Fatka.

„Ve vodě leckdy není nic vidět a musí se hledat po hmatu,” pokračuje a klacíkem na zemi kresli další způsoby pátrání.

„Vytyčí se kruh, kolem místa, kde by utonulý mohl být. Potápěč s provázkem pak plave v kruzích a provázek si odmotává,” říká. Další možností je, že se natáhne provaz mezi dvěma břehy, který se se závažím potopí na dno. Dva na břehu ho posunují a potápěči tak prohledají systematicky celé dno.

Hledat ale nemusí jen utonulé, ale například zbraň, které se zbavil vrah. „Pak se vytyčí čtverce, po kterých se potápěč systematicky pohybuje,” kreslí na cestě. Ostatní se klepou na břehu, když se Bróňa potápí. „Ale nebojte, zima mu opravdu není,” uklidňuje Fatka. Ve vodě je tepleji a navíc má neoprén, který zimu nepustí k tělu. Dnes je viditelnost čtyřmetrová. „To je na Harcov hodně dobré,” pokračuje.

Každý z členů skupiny potápěčů musí být do své práce tak trochu blázen. Výbavu si pořizuje sám a přijde ho na sto tisíc. Aby měli alespoň v čem jezdit, krajský úřad jim přenechal dodávku. Něco už sice pamatuje, ale jezdí. Když se Bróňa do výbavy soukal, nikdo mu nezáviděl. Zvlášť když dva muži přinesli lahve s kyslíkem. Váží přes padesát kilo a celou dobu je potáhne na zádech. Ale nestěžuje si.

Když už na přehradě potápěči jsou, využívá toho i hrázný, který vodní záchranáře poprosí o pomoc. Potopí se u hráze, zda tam není nějaký problém. Sami jsou rádi, že nemusí hledat člověka. Člověka, kterého nejspíš najdou mrtvého, a na břehu je jeho příbuzný. Potom ta práce tak veselá není. Jako třeba při loňských povodních. „Těch zásahů bylo tehdy nepočítaně a nebylo to nic příjemného,” dodává Fatka.