Ten poslední vybojoval před týdnem na mistrovství Evropy JKA v Německu, kde získal zlato. „Je to můj doposud největší úspěch. Myslím si, že i na dlouhou dobu největším zůstane,“ říká 21letý karatista.

Honzo, měl jste před šampionátem tak vysoké cíle?
Vzhledem k tomu, že kategorie mužů je od 21 let, a já jsem v ní startoval zcela poprvé, tak jsem měl přání dostat se aspoň do semifinálové osmičky.

Takže asi veliká spokojenost…
Určitě! Jak už jsem řekl, je to největší úspěch v mé kariéře, a to proto, že je to moje první a zatím jediné zlato ze seniorské kategorie z tak velkého závodu, a také proto, že jsem vlastně teprve druhý v České republice, komu se podařilo v této disciplíně vyhrát evropský šampionát. Tím prvním byl můj současný reprezentační trenér Růžička.

Jste jeden z mála závodníků, kterým se daří získávat medaile jak v kata, tak v kumite. V jaké disciplíně je nejtěžší se prosadit?
Vždycky je těžší se prosadit v té disciplíně, kterou méně trénujete, to je jasné. Na republikové úrovni dokáže být člověk dobrý v obojím, ale při evropské nebo dokonce světové konkurenci už je znát, zda člověk trénuje více kata nebo kumite.

Kdy jste s karate vlastně začínal?
V šesti letech u pana Poláka. Po roce a půl jsem přestoupil do Sport Relaxu k panu Znamenáčkovi. Právě on má největší podíl na tom, čeho všeho jsem dosáhl.

Máte nějaký osobní recept na úspěch?
Nemám. Snad jen pro všechny, kteří dělají nějaký sport, bych měl vzkaz: Všechno, co děláte, neděláte nadarmo, jednou se vám to vrátí, tomu věřte.

Chtěl byste na závěr rozhovoru někomu něco vzkázat?
Ano, poděkovat rodině a přítelkyni za jejich trpělivost, a také Pavlu Znamenáčkovi a všem trenérům, kteří se kdy podíleli na mém rozvoji v tomto druhu sportu.