Kliknutím zvětšíte„Cesta to bude trnitá, ale rozhodně to není nemožné,“ pronesla Markéta Jeřábková v rozhovoru, který vznikal v její rodné Plzni. Sportem je nasáklá celá rodina. Asi není potřeba připomínat, že starší bratr-hokejista Jakub už si pod pěti kruhy zahrál. Tatínek Jaroslav hrál fotbal, kopal za Bohemians, Zbrojovku Brno a samozřejmě i za Škodu Plzeň. Maminka se věnovala atletice, závodila s Jarmilou Kratochvílovou.
Proč jste se vy rozhodla zrovna pro házenou?
No pozor, začínala jsem s moderní gymnastikou. Ani nevím, jak to mamku napadlo, ale byla otázka jednoho roku.
Když jste vzala poprvé do ruky balon, hned jste poznala, že je to to pravé?
Tíhla jsem ke kolektivním a míčovým sportům. A házená to jasně vyhrála. Pamatuju se jako dnes, když jsem přišla na první trénink do haly na Slavii na Borech.
Co vám na házené imponuje?
Je to dynamický a rychlý sport, hodně kontaktní. Možná se nemusí zdát pro holky vhodný. Ale já to mám takhle ráda, neměnila bych.
Přitom jste možná měla zpočátku blíž k hokeji…
Jo, ale bylo to vynucené, když na mě brácha zkoušel střílet. Ale hned jsem věděla, že tenhle sport u mě nevyhraje.
Házenkářka Markéta Jeřábková
Co se vám jako první vybaví, když se vracíte do Plzně?
Asi jak jsem dělala první házenkářské krůčky v HC Plzeň u manželů Škvařilových. Když jsem byla nedávno s nároďákem v Plzni, celý týden se o nás starali. Vybavila se mi spousta krásných vzpomínek.
O čem jste snila v dětství?
Já ani nevím, jestli jsem tehdy snila o tom, že si zahraju v zahraničí nebo za reprezentaci. To se všechno rodilo až postupem času, nepřišlo to najednou.
Říká se, že kolektivní sport pomáhá utvářet charakter člověka, souhlasíte?
Ano, ale neřekla bych, že jen kolektivní sport, ale i ten individuální. Mně osobně to dalo do života strašně moc.
Co nejvíc?
Osamostatnila jsem se. V sedmnácti letech jsem odešla z domova, to bylo do Mostu, a v třiadvaceti jsem se pak vydala poprvé do zahraničí. Opustit maminčinu kuchyni a pak i rodnou zemi, to byly velké kroky dopředu, silné okamžiky mého života.
Jak jste zvládala první angažmá v Maďarsku?
Bylo to hodně náročné po psychické i házenkářské stránce. Speciálně cizinkám nic nedarují, musí ukazovat, že jsou lepší než Maďarky.
Šlo i o jazykovou bariéru?
Bylo to složité. Možná, kdybych teď z Norska odešla znovu do Maďarska, bylo by to o něco snadnější. Nebo přesněji, jiné. Už bych věděla, do čeho jdu. Ve všech klubech, kromě Györu, je velký tlak maďarštinu se naučit. A to opravdu není ta nejjednodušší věc na světě. (úsměv) Na druhou stranu, jste tam v práci a měl byste poslouchat, co po vás zaměstnavatel chce.
Které slovíčko jste tam použila jako první?
Szia! Ahoj.
Pak jste šla do německého Thüringenu a teď hrajete za norský Kristiansand, jeden z nejlepších týmů světa. Bylo správné brát to postupně?
Tohle je individuální, ale pár případů už bylo, že si člověk myslel, že hned první krok do nejlepšího klubu je výhra a ono to tak nebylo. Já jsem ráda, kudy a jak jsem šla, nic bych neměnila.
Ve všech působištích jste byla střelec, tahoun týmu. Musí na to být člověk i trochu egoista?
Ono záleží na povaze, není to automaticky tak, že by spojka musela být střelec, i když zrovna můj post je k tomu předurčený.
Jak se vyrovnáváte s tím, že tým od vás góly čeká?
To je zajímavá otázka. Člověk si časem svoji roli v týmu najde a ví, co se od něho očekává. Každý by se s tím měl popasovat sám. A já se o to snažím.
Házenkářka Markéta Jeřábková
Povězte, má profesionální sportovec vůbec nějaký domov? Nemáte jich hned několik, podle toho, kde zrovna působíte?
V zahraničí jsem kvůli práci. Je to hezká práce, ale domov mám jen jeden. A to je v Česku, momentálně kromě Plzně, kde mám rodinu, žiju s přítelem ve vesničce nedaleko Písku.
Maďarsko, Německo, Norsko. Ve které z těchto zemí jste se cítila nejlépe?
Určitě momentálně v Norsku, ať už jde o mentalitu lidí, jejich přístupu k životu. Není to jen o házené. Je to země, kde bych si asi i dokázala představit, že budu žít, ale není to možné.
Ale i házenkářsky je to nejvýš, že?
Jo, v týmu máme házenkářky světové úrovně, takové jsem v Německu a Maďarsku nepotkala. I tím je můj pohled samozřejmě ovlivněný.
Stihne sportovec vůbec poznat zemi, kde hraje?
V sezoně moc času nemáme, ale v červenci je pár volných víkendů. Klub navíc naplánoval herní kemp po Norsku, tak to snad spojíme s poznáváním krás země.
Už jste si zahrála na mistrovství Evropy i světa. Další metou je olympiáda.
Je to hezký sen a není nereálný, ale čeká nás hodně práce. Čas na to je, bylo by to moc příjemné. Je třeba to vzít do svých rukou a něco s tím udělat.
Zvýrazňuje důležitost olympiády, že se koná pouze jednou za čtyři roky?
(usměje se) Určitě jo, ženská nedokáže hrát na špičkové úrovni do tak vysokého věku jako chlap. Ale já se cítím, že by to mohlo vyjít.
Zase se můžete vrátit po mateřské dovolené, jako nedávno spoluhráčka z reprezentace Iveta Korešová.
Spousta olympijských vítězek dokázala, že to jde i po mateřské, ať už v atletice nebo v lyžování. Takže všechno je možné, někdy po porodu přijde i lepší forma.
Vy se podílíte na výchově přítelovy dcery. Plánujete vlastní dítě?
Jsem tomu tématu otevřená. Kdyby to mělo přijít, vůbec se tomu nebráním.
Házenkářka Markéta Jeřábková
Povedete i přítelovu dcerku k házené?
Už je házenkářka. A nenuceně. (úsměv)
Ještě k olympijským hrám. Váš bratr, hokejista Jakub, olympijskou atmosféru letos poznal. Bavili jste se o tom?
Bavili. Myslím, že největší přínos je v tom, že člověk pozná i sportovce z jiných odvětví. Může se s nimi pobavit, zafandit, odreagovat se. V tom je jedinečná.
Který sport kromě házené a hokeje obdivujete vy?
Hrozně ráda sleduji tenis. Takže obdivuji hráče a hráčky, kteří jsou na nejvyšší světové úrovni. Djokovič, Nadal… To jsou sportovci, před nimiž smekám.
Co hokejová NHL, ve které krátce působil i Jakub?
Určitě. Když tam hrál Kuba, nebo teď Dominik Kubalík, se kterým jsem vyrůstala, sledovala jsem a sleduji, jak si vedou. Domčovi strašně fandím a doufám, že se dostane ještě dál než je. Hokej mě zajímá samozřejmě hlavně kvůli bráchovi. Tam, kde se pohybuje, jeho zápasy sleduji. A není to z toho důvodu, že musím, že jsem prožila takové dětství. Prostě proto, že je to můj brácha.
Často se srovnává mužskýa ženský sport. Dokázal by ženský národní tým vzdorovat třeba extraligovým házenkářům Plzně?
Pár přípravných zápasů jsme s holkama odehráli proti dorostencům. To se dá. Ale rozhodně ne proti chlapům. Absolutně ne, je to nesrovnatelné.
Když už jsme u toho srovnávání, mají mít ženy ve sportu stejné odměny jako muži?
Zrovna u házené jsou to docela odlišné sporty. Nikoliv systémem, ale zrychlením, agresivitou. V podání mužů je to jiný sport. Spousta chlapů, když se dívá na nás ženské, to moc nemusí.
Nakolik do ženské házené vstupuje móda? Copánky máte vždy pečlivě upravené. Kontrolujete se navzájem?
Já myslím, že každá z nás si udělá na hlavě to, co zrovna chce. (smích) Pro někoho je to i tradice, že dělá stále stejný účes. Když už by nedejbože zápas měl dopadnout špatně, tak by měl člověk aspoň dobře vypadat. (úsměv) To je takové moje heslo. Je to různé.
Ráda se mimo sport oblečete do krásných šatů, vyhledáváte společenské akce?
Nikdy jsem takové věci moc nevyhledávala, určitě ne každý týden. Když už jsem někam vyrazila, byla jsem hlavně ráda, že to dobře dopadlo. Na druhou stranu, oslavit důležité vítězství je nutné, tomu se nebráním. Ale dokážu bez toho žít.
Možná i kvůli téhle vaší povaze vám Norsko tolik sedlo?
Jo, to musím potvrdit. Člověk tam přijede a hned na něj dosedne pohoda, klid, žádný stres. Život v Norsku mě baví a vyhovuje.
Sportovně jste ale v klubu narazila na tvrdší konkurenci, než jste byla zvyklá.
Je to tak, že odehrajeme strašně moc zápasů. Norská liga, play-off, národní pohár, Liga mistrů. Zápasů je tolik, že sestava musí být široká. Ve finále si každý odehraje své.
Konec kariéry ještě zdaleka neplánujete. Ale myslíte na to, jestli budete chtít zůstatu házené v jiné roli?
Momentálně mám myšlenky jen sportovní. Mám pocit, jako bych nic jiného neuměla. Ze školy se mi toho v hlavě moc neusadilo. Proto se i po kariéře vidím nějakým způsobem u házené. Nebo určitě ve spojení se sportem. Něco se určitě naskytne. Ale pokud to bude možné, budu hrát co nejdéle.
Házenkářka Markéta Jeřábková
A pak? Práce s dětmi, trenéřina, manažerská práce?
To teď nedokážu říci. Když to bude spojené se sportem a bude to třeba i kombinace vícero věcí, budu všemu otevřená.
Ale předtím by mohla být ještě ta olympiáda. Národní sportovní agentura spustila dlouhodobou podporu vybraným ženským kolektivním sportům. Jak se díváte na tuto snahu, která má českému sportu pomoci na hry v Los Angeles 2028?
Vidina je to moc hezká. A pokud to týmovým sportům pomůže dostat se na olympiádu a pomůže rozvoji u nás, jsem jedině pro.
Platí, že účast na olympiádě nebo podobný úspěch přitáhne ke sportu další zájemce?
Rozhodně. A zrovna házená sakra potřebuje nějaký velký úspěch.
V Maďarsku je právě házené od státu velice podporovaná, mužská i ženská. Bylo to znát?
Většina klubů, které jsem poznala, byla na profesionální úrovni. Není to o jednom, dvou týmech ze špičky. I průměrné kluby v Maďarsku fungují na profesionální bázi.
Jak to funguje v Norsku?
Podobně. A je to vedené tak, že hráčky jsou odmala vychovávané k tomu, aby byly na úrovni reprezentace. Tak je vychovávají od mládeže, tenhle směr se mi líbí.
49
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
Celebrity
TN.cz
