S úsměvem vzpomíná na svůj první závod, na ošklivé zranění kolene, na poměrně úspěšný rok 2020 a také na budoucnost. „Ten nejbližší cíl je ukázat se na mistrovství světa, kde letos budu závodit „jen“ v age group. Příští rok bych si ráda vyzkoušela závod mezi profíky,“ prozradila 21- letá Bisová, která je členkou TriClubu Česká Lípa a aktuálně bydlí v Provodíně.

Štěpánko, na úvod klasická otázka. Jak jste se dostala k triatlonu?
K triatlonu mě přivedl přítel Petr Cmunt, asi ve mně viděl potenciál (smích). Vždycky jsem měla moc ráda sport. Rodiče říkají, že jsem v sobě sklony k triatlonu měla už od mala. Z bazénu jsem sedla rovnou na kolo a pak někam utekla, celkově jsme hodně jezdili na cyklovýlety. Také jsem měla chuť vyzkoušet kvadriatlon na zdejším Hornettlonu, ale nikdy mi to časově nevyšlo. Navíc se taťka bál, že se utopím nebo vybourám na kole. Ten impuls začít s triatlonem přišel až s Péťou.

Nezkoušela jste také jiné sporty?
Od první třídy jsem tancovala, sice ne na nějaké sportovní úrovni, ale určitý pohyb to taky vyžadovalo. Na druhém stupni jsem si k tomu hledala nějakou další aktivitu, zkusila jsem horolezectví, gymnastiku, jízdu na koních, ale uchytila jsem se až v osmé třídě u atletiky, kde jsem hlavně běhala na delších tratích. Myslím, že mi to do triatlonu dalo skvělý základ, hlavně tedy vytrvalost. Dráha mě ale po čase omrzela, zkoušela jsem i florbal, tam jsem se moc necítila a triatlon mi dal takovou další mízu do závodění.

Co vás na triatlonu nejvíce baví?
Já si našla místo v terénním triatlonu. Miluji přírodu a oblíbila jsem si jízdu na horském kole. Baví mě, že to není jen o rychlosti, ale i o technice, ve které mám ale pořád velké rezervy. Každopádně se nebráním ani těm silničním. Přijde mi, že tratě jsou většinou postavené na jedné silnici, na které se jezdí tam a zpět a ten prožitek prostě není takový. Kromě triatlonových závodů se účastním i závodů na kole, konkrétně hlavně MTB maratonů, které si vždycky taky moc užívám. Sem tam si nějaký malý závod i zaběhnu.

Triatlon je hodně těžká sportovní disciplína. Jaké byly vaše začátky?
Na můj začátek budu navždycky vzpomínat s úsměvem a musím souhlasit, že pro mě můj první triatlon, konkrétně Dachsman triatlon 2019, opravdu nebyl jednoduchý (smích). V dubnu jsem se dozvěděla, že bych to měla zkusit s tím, že moje jediné kolo byl turistický leaderfox s nosičem. Dva měsíce jsem pak chodila plavat a jezdila trochu víc na kole, naběháno jsem měla celkem dost. V červnu mi pak Péťa v den závodu, kdy byl po noční a já po oslavě narozenin kamarádky, půjčil triatlonovou kombinézu a jeho kolo, na kterém jsem v životě neseděla. Bylo s nášlapnými pedály, na kterých jsem jela v teniskách. Světe div se, přežila jsem to. Ve vodě jsem se málem utopila, protože jsem nebyla zvyklá na to, že kolem mě plave někdo jiný, na kole jsem párkrát spadla a na běhu se ozýval bolavý kotník. Ale dopadlo to skvěle, díky malé konkurenci jsem si odvezla i pohár a hlavně lásku k triatlonu. Navždycky to bude takový srdcový závod.

Jak vůbec vypadá váš klasický tréninkový týden?
Od podzimu mi píše tréninky Helča Karásková a musím říct, že jsem do dnes neprokoukla, jaký přesně v tom je systém (smích). Každopádně mám většinou dvoufázové tréninky. Vždycky tak, že tři dny trénuji, den mám volno, dva dny trénuji a den mám na regeneraci. Některé týdny jsou víc běhací, některé víc cyklistické, plavat jsem chodila dvakrát, třikrát krát týdně, hlavně na tréninky SPKLi, když to šlo. Teď mám místo toho plavecká cvičení s gumami nebo násadou, ale za chvilku bude možné plavat venku. Kromě kola a běhu tam je hlavně přes zimu ještě posilování, jak nohou, tak vršku, balanční cvičení a samozřejmě i nějaká kompenzace. Snažím se každý den alespoň dvacet minut protahovat a když nemám tréninky, alespoň 45 minut cvičím jógu nebo jdu do sauny, vířivé vany nebo si třeba trochu promasíruju nohy.

Na jaký triatlonový výsledek jste nejvíce hrdá a proč? Naopak, čeho nejvíce litujete?
Nejvíce jsem určitě hrdá na loňské Prachatice, na trati jsem nechala opravdu všechno a na běhu si sílu tahala z paty. I tak se mi tam podařilo předběhnout soupeřku a ukořistit si tak poslední místo v první desítce a postavit se na pódium se špičkou jako je Laura Philipp nebo právě Helča. Taky jsem na sebe pyšná za půlku na Doksyrace, protože mým přáním bylo zajet ho pod pět hodin a povedlo se. Nelituji žádného závodu, na který jsem se postavila, každý mi přinesl nějaké zkušenosti, které jsem pak mohla zužitkovat. Hodně smutná jsem ale byla z defektu na loňském MČR v Příbrami.

Spadáte pod TriClub Česká Lípa. Nebyla možnost přejít do jiného klubu?
Za TriClub jezdím od loňského roku a to jen triatlony, bikové závody jezdím za Liberecký Eleven Head Cyklolive team. Tahle kombinace je fajn a když k tomu přidám tréninky s Czech MultiSport Coachingem, jsem spokojená. Když člověk chce, tak jiné možnosti jsou vždycky. Jsem z České Lípy a klub nám nabízí dost výhod, tak jsem se ani po jiných nekoukala. Žádnou konkrétní nabídku jsem nedostala.

Pojďme se vrátit k loňskému roku. Jaký byl?
Rok 2020 byl pro mě v podstatě ve znamení první pořádné sezóny, kdy jsem se rozhodla zajet celý pohár v českém terénním triatlonu a také jsem se chtěla účastnit i nějakých zahraničních závodů. Ty se nakonec nekonaly, takže jsme byli rádi, že jsme vůbec mohli závodit v Česku. Celkově jsem si v poháru vyjela celkově třetí místo a první v kategorii. Na závodě v Prachaticích, který byl zároveň světovým pohárem, jsem si vyjela slot na mistrovství světa. Tam jsem si odbyla svůj první poloviční Ironman. Nevěřila jsem, že se k něčemu takovému vůbec někdy odhodlám.

Více než rok nás svírá koronavirus, velký dopad to mělo také na sport. Jak jste to zvládala?
Myslím, že aby člověk byl spokojený, musí se snažit si na všem najít nějaké pozitivum. Pro mě je to třeba distanční výuka, která sice není plnohodnotná, ale mám díky ní více času na trénink i regeneraci. Co mě ale hodně omezuje, jsou zavřené bazény. Plavání není moje silná stránka, ale moc mě baví, proto mě to hodně mrzí

Už jste zmínila, že vám odpadly některé zahraniční závody. O co přesně šlo?
Loni jsme se chtěli účastnit závodů zahraniční XTERRY v Chorvatsku a evropského šampionátu v Žitavě. Taky jsme přemýšleli o mistrovství světa v terénním triatlonu v Almere a o mistrovství Evropy v terénním duatlonu v Rumunsku. Všechno bylo odložené na tento rok. Kromě Chorvatska, to bylo už i letos přeložené na rok 2022. Snad už se bude situace lepšit a všechny tyto větší závody proběhnou v řádném termínu.

A co letos? Stihla jste něco?
Letos těch možností zatím moc nebylo. Začínají se sice konat nějaké závody s intervalovými starty, virtuální závody nebo nějaké měřené tréninky, ale myslím, že každý může potvrdit, že to není ono. Pokud půjde vše podle plánu, tak bych ráda stihla všechny zmíněné závody. V Česku by to měl být TRI CUP Adventure, což má být obdoba Českého poháru. Dále pak mistrovství republiky v olympijském triatlonu, když zbude čas a energie, tak bych ráda jela i nějaký MTB závod, závody seriálu Král středohoří, na kterých je vždycky skvělá přátelská atmosféra, a znovu se postavila na trať nějakého středního triatlonu.

Triatlonista a člen TriClubu Česká Lípa Petr Cmunt je váš přítel. Zdá se, že máte ideálního partnera, ne?
Mít nějaký společný zájem je ve vztahu vždycky ideální, má to ale i svoje mouchy (smích). Sport je celkem časově náročný a tak je super, že to můžeme spojit a trávit spolu takhle více času, než kdybych se věnovala třeba šachům. Péťa má ale dost práce, k té dosavadní mu zabírá část rozjíždějící se podnikání v řezbářství. Občas je mi smutno, když musím na trénink sama. Naše první „rande“ proběhlo tak, že jsme si šli zaběhat a projet se na kole. Je to super, navzájem se motivujeme, podporujeme, na druhou stranu jsme ale před závody i oba nervózní a máme starosti, abychom třeba něco nezapomněli. Když se jednomu závod nepovede, tak ten druhý se ze svého výsledku tolik neraduje. Každopádně znám sportovce, kterým přijde ideální, že přijedou z tréninku a mají navařeno a naklizeno. Nechala bych si to líbit, i když je kuchyň moje oblíbená místnost (smích).

Máte nějakou kuriózní, nebo zábavnou historku, která se vám přihodila při triatlonu?
Zábavný je sám o sobě můj první triatlon, který už jsem popisovala. Kdybych se zamyslela, tak je toho samozřejmě víc. Jsme například známí tím, že často zápasíme s časem a sem tam přijedeme na závod na poslední chvíli. Obzvlášť, když to je nějaký malý pouťáček. Jednou jsme takhle přijeli na triatlon do Hostěnic a já ani nestihla doplavat na start. Startuje se tam několik desítek metrů od břehu a celý závod jsem pak doháněla ztrátu. Nakonec se mi to povedlo.

Potkalo vás v dosavadní kariéře nějaké těžší zranění?
Ještě než jsem začala s atletikou, celkem ošklivě jsem si na školních závodech zranila koleno, což se se mnou už asi potáhne napořád. V tu dobu jsem měla několik týdnů ortézu, takže mi noha dost ochabla a doktor mi nepředepsal rehabilitaci, a to si myslím, že byl jeden ze zásadních problémů. Od té doby je nestabilní, hlavně když jsem unavená. Když je nějaký větší problém, chodím na rehabilitace k paní Choděrové, která mi už několikrát moc pomohla. Cvičím na balančních podložkách a musím zaklepat, že od té doby, co dělám triatlon, už to je mnohem lepší. Přece jenom je to oproti běhání komplexnější pohyb a tudíž si myslím, že jak pro kolena, tak pro jiné části těla šetrnější.

Pocházíte z České Lípy, takže tam i bydlíte?
Původem jsem z České Lípy, ale teď žijeme spolu s přítelem v Provodíně. Miluju to tady, vždycky jsem si přála bydlet na vesnici a mám tu ideální podmínky pro trénink – hned za domem les a do bazénu nebo na dráhu to taky není daleko.

Co vás ještě v životě baví?
Troufám si říct, že mě baví skoro všechno, na co si sáhnu. Bohužel moje časové možnosti jsou omezené. Studuji prvostupňovou pedagogiku na Technické univerzitě v Liberci, takže mě teď živí hlavně Péťa a rodiče, za což jim jsem moc vděčná. Já Péťovi zase vařím a peču. Jídlo mě hrozně moc baví, tak si děláme srandu, že tu žijeme v takové symbióze – on nakupuje a já se starám o to, aby nemusel jíst stravu „alá intr“. S mým oborem souvisí láska k dětem. Od malinka jezdím na tábory ČTU Osady Jizery, s čímž je spojený můj vztah k přírodě. Teď už jsem tam nějaký ten rok vedoucí. Není to ale jen o tom strávit dva týdny s dětmi. Musíte se podílet na přípravě, bohužel to aktuálně moc nestíhám. Potom mám i nějaké brigády, pracovala jsem před covidovou dobou v restauraci OMAM. Sem tam mám nějaké doučování, nějakou jinou akci s dětmi, jako příměstské tábory, školy v přírodě nebo adaptační kurzy. Když mám jo volný měsíc, pracuji pár hodin online. Baví mě i knížky, hudba, pěstování, výlety. Ráda, ale fakt jen málo pomáhám Péťovi se zakázkami, hlavně se sdílením výrobků na Instagram a další maličkosti. To bychom tu ale mohli být do nekonečna.

Co budoucnost? Jaké máte sportovní, ale i osobní cíle?
Cílů mám více než dost. Teď mám jako prioritu sport a školu. Dokud to půjde, chci se v triatlonu posouvat a dostat ze sebe to nejlepší. Ten nejbližší cíl je ukázat se na mistrovství světa, kde letos budu závodit „jen“ v age group, ale příští rok bych si ráda vyzkoušela závod s profíky. V osobním životě chci úspěšně dostudovat, to ještě nějaký ten pátek potrvá, a taky bychom chtěli vymalovat a pořídit si slepičky (smích). Až trochu zestárnu, chtěla bych sportovat asi jen tak rekreačně a poznat svět trochu jinak , ež z pohledu závodníka. Takže procestovat třeba nějaká místa, založit s Péťou rodinu, do které by pak šla většina energie, pořídit nějaká zvířátka, starat se víc o zahrádku a žít prostě takový život, abychom byli šťastní a spokojení. Ale to je všechno ještě ve hvězdách.