Kdo vás přivedl k atletice?
Můj táta. V mládí hodně sportoval, běhal, pravidelně trénoval. Zkoušel a kombinoval hodně sportů, a tak myslím, že jsem všestranně založený právě po něm. Jako malý kluk jsem hrál fotbal, ale zranil jsem se a hledal náhradní sport, tak jsem zkusil atletiku. Bylo mi čtrnáct a docela rychle jsem se zlepšoval. Chytlo mě to a u atletiky už jsem zůstal.

V Jilemnici je blíže k lyžím, tak proč jste zvolil atletiku?
To je pravda, ale atletů je v Jilemnici také dost.

Věnoval se ještě někdo ve vaší rodině atletice?
Celá naše rodina je hodně sportovně založená. Lyžujeme, plaveme, jezdíme na kole a potápíme se. Jeden z mladších bratrů hraje fotbal. Atletice se závodně a poměrně úspěšně věnovaly mé pražské tety. Jedna z nich běhala krátké, a druhá dlouhé tratě.

A proč jste si vybral zrovna tu nejtěžší disciplínu, kterou desetiboj je?
Jak už jsem říkal, táta mi nejspíš předal všestrannost, která je pro víceboje důležitá a mám také štěstí, že se rychle učím. Když jsem před čtyřmi lety s atletikou začínal, zkoušel jsem různé disciplíny. Líbily se mi všechny a ve všech jsem dělal docela rychlé pokroky. A v té době jsem se dostal ještě jako starší žák na své první MČR ve vícebojích a vyhrál ho. Byl jsem atlet pár měsíců a bylo to pro mě obrovské povzbuzení. Zpětně si myslím, že tehdy jsem si víceboje zamiloval. Desetiboj je neuvěřitelně náročný, baví mě každá z těch deseti disciplín a myslím si, že nejvíc vyhovuje mé povaze.

Máte atletický vzor?
Ano. Ashtona Eatona už od chvíle, kdy jsem s atletikou začal. Líbí se mi, jakým stylem prochází každou disciplínou, líbí se mi jeho soustředění a motivace být nejlepším. A z našich bývalých desetibojařů to je Tomáš Dvořák, který se jako první z Čechů přiblížil k hranici devět tisíc bodů.

Jak se vám daří skloubit studium, tréninky a závody?
Řekl bych, že zatím to jde. Škola mi s tréninky vychází vstříc a za to jsem opravdu vděčný. Důležitá je komunikace s učiteli. Po vyučování trénuji v Jablonci, nebo Turnově. Časově je to trochu náročné a na učení mi nezbývá tolik času, kolik bych sám chtěl, nebo potřeboval, mám ale štěstí, že se učím docela snadno a rychle. Snažím se v rámci možností dávat i škole maximum.

Jak to časově zvládáte? Jak vypadá týden z pohledu školy, tréninku a domova?
Můj týden je dost monotónní a dost nabitý. Vstávám brzy ráno, vlakem jedu do školy, první trénink mám někdy už dopoledne, po vyučování odjíždím trénovat ještě na několik hodin a domů se vracím obvykle dost pozdě večer. A to mě čeká učení nebo domácí povinnosti. Když mám volno, snažím se co nejvíc odpočívat a regenerovat.

Kdo byl váš první trenér a jak jste se dostal do Jablonce k trenérovi Ruckému?
Můj první trenér byl Petr Kužel z Nové Paky. Trénoval jsem u něj asi dva roky oštěp a skok daleký. Při talentových zkouškách na gymnázium si mě všiml pan trenér Rucký a od té doby s ním také trénuji.

Jaké jsou vaše atletické cíle? O čem sníte?
To je jasné! Olympiáda v dospělé kategorii a odtud medaile. Chtěl bych být nejlepším na světě. Mám takovou povahu. Ať už dělám cokoli, co mě baví, přijde mi logické dát tomu vše a snažit se dosáhnout úplného vrcholu. Jestli se mi to povede, netuším, ale vím, že dokud budu závodit a dělat atletiku, budu se o to snažit. A samozřejmě chci zůstat zdravý, abych se mohl sportu věnovat co nejdéle.

Desetibojaři jsou chlapi s pěknými figurami. Co na to holky?
Myslím, že vysportované tělo se obecně holkám líbí. A nejenom u atletů (smích).

Je nějaká atletka?
Mně se líbí nejen atletky. Pravdou je, že mimo školu se soustředím hlavně na desetiboj. Svůj program tomu úplně podřizuji a moc volného času mi nezbývá. A to se zas pro změnu moc nelíbí holkám. Na tom se ještě nějakou dobu nic nezmění.