Pohledná brunetka procházela i přes tlak domácího prostředí bez zaváhání a jedinou přemožitelku nalezlav semifinále v ukrajinské závodnici a budoucí vítězce. Na bronz z evropského šampionátu by ráda navázala na podzimním Mistrovství světa v Turecku.

„Když všechno ten den sedne, tak medaile reálná určitě je. Říkám si, že přípravu máme super, takže je to jenom na mě. Když to zvládnu v hlavě, tak to zvládnu i v závodě,“ přiznává v rozhovoru pro Deník.

Jaké máte na bronzovou medaili vzpomínky s odstupem několika týdnů?
Bylo to úplně super. V téhle kategorii jsem závodila poprvé a neměla jsem od toho žádná očekávání. Ani v klubu na mě nikdo nevyvíjel žádný tlak. A nakonec to šlo všechno bezvadně.

Bude to na podzim na MS už jiné nebo se vám povede udržet nadhled i na světovém šampionátu? Myslíte i na další medaili?
Když všechno ten den sedne, tak medaile reálná určitě je. Říkám si, že přípravu máme super, takže je to jenom na mě. Když to zvládnu v hlavě, tak to zvládnu i v závodě.

Co znamená zvládnout to v hlavě?
Musím především najít svojí hlavní slabinu a na ní pracovat. Od toho jsou náročná soustředění, která nás teď do šampionátu ještě čekají.

Jan Rázl - ilustrační foto.
Rázl: Na trénink mě dokopali rodiče. Někdy se učím až do půlnoci

A v běžném životě jste jaká povaha? Nervák nebo kliďas?
Jak v čem. Když mi o něco hodně jde, tak jsem občas dost nervózní, ale většinou se mi daří nechat věci plynout.

Jaké jsou soutěžní disciplíny a jaké se věnujete?
Jsou dvě disciplíny. Kata, neboli boj s imaginárním soupeřem, a Kumite, což je sportovní zápas. Tomu se věnuji já. Tam jde především o to, aby se kontrolovanými technikami zasáhlo na určité místo. Když jsme byli menší, tak jsme cvičili hlavně kata jako průpravu. Ale kumite je mi mnohem bližší a víc se při něm vybiju.

Dochází někdy při zápasu k nějakým neúmyslným zraněním?
Asi se to někdy stává, obzvlášť v seniorských kategoriích. Ale osobně s tím zatím zkušenost nemám. Já jsem si zatím všechna zranění způsobila sama vlastní nešikovností.

A nevadí vám třeba při zápasech dlouhé vlasy?
No trochu s tím bojuju. Ale většinou si je nechám takhle v culíku dole, nahoře si je nageluju, aby moc nelítaly. Jednak jsou na to docela přísná pravidla, a navíc nejsem moc zručná na to, abych s nimi dělala něco víc.

Kromě toho, že sama závodíte, tak už máte i licenci rozhodčího. To je impuls ze strany vedení nebo je to váš vlastní zájem?
Je to oboustranné. Mám zatím tu nejnižší licenci. Ze strany oddílu je to zájem na tom, abychom lépe nacítili pravidla. A mě samotnou zajímalo, jaké je vidět zápas z druhé strany, z pohledu člověka, který se na souboj dívá a má ho hodnotit. A musím říct, že je to těžší, než jsem si myslela. Z vlastní zkušenosti vím, že jsem na rozhodčí několikrát nadávala, ale teď vidím, že rozhodnout některé situace je vážně náročné. Obzvlášť když na vás kouká spousta rodičů, kteří s vámi třeba nesouhlasí.

Vnímáte to jako způsob, jak byste mohla u karate vydržet i po skončení aktivní kariéry?
Určitě ano, myslím, že dělat rozhodčího na vyšších soutěžích může být velmi zajímavé.

Všechny úspěchy máte zatím z mládežnických kategorií. V čem očekáváte největší rozdíl při přechodu do seniorských kategorií?
Určitě tam je velký rozdíl ve výkonnosti, ale hlavně v myšlení. Tam už nemůžu udělat žádnou chybu, protože ji soupeřka okamžitě využije. A je to náročné z hlediska vymýšlení strategie toho zápasu. To já osobně ještě moc neumím, to za mě dělá trenérka Petra Piskačová.

Zajímáte se o karate jen jako o sport nebo i o kulturu?
Na karate už jsem psala dvě větší práce do školy. Myslím si, že jeho historie je velmi zajímavá a seznámení s kulturou bývá i součástí našich letních soustředění. Trenéři se nám snaží předat ty základní principy jako respekt a slušnost. Ale nesnaží se suplovat tu japonskou mentalitu, to určitě nejde.

Zleva Ondřej Gajdoš a uprostřed David Šlapák v libereckých dresech.
Liberecké trumfy v Kolumbii. Šlapák a Gajdoš spoléhají na hudbu i na tatranku

Kde studujete?
Jsem ve čtvrtém ročníku F. X. Šaldy v Liberci.

Takže vás brzy čeká velké rozhodování. Kam budete po gymnáziu pokračovat?
Upřímně ještě vůbec nevím. Určitě bych chtěla něco, co půjde spojit se sportem. Vždycky jsem chtěla studovat medicínu, chtěla jsem být zubařka nebo očařka. Ale teď si tím úplně nejsem jistá. Možná by se mi spíš líbila nějaká forma jako fyzioterapie, alternativní medicína nebo třeba výživové poradenství. Takže přichází v úvahu asi FTVS, medicína v Praze nebo v Hradci Karlové.

Z čeho budete maturovat?
Z češtiny, angličtiny, biologie a z obhajoby seminární práce, kterou dělám na chemický seminář.

Od kolika let děláte karate?
Od první třídy, takže asi od šesti let.

Zkoušela jste i jiné aktivity?
Nárazově jsem zkoušela i jiné sporty. Myslela jsem si, že by mě to mohlo bavit, ale nikdy to nebylo ono. Dva roky jsem hrála badminton, chodila jsem na atletiku, ale vždycky jsem se vrátila ke karate.

A kromě sportu vás baví ještě něco jiného?
Hrozně ráda sleduju fotbal a formule, to máme v rodině. A nebo si pro radost uvařím nebo upeču. Občas si něco přečtu.

Fotbalisté SK Studenec si v nové sezoně zahrají krajský přebor.
Studenec poskočil hned o dvě soutěže. V krajském přeboru to bude pořádný fén

Jak se vám daří skloubit trénink na vrcholové úrovni s osobním životem?
Já bych řekla, že docela dobře. Někdy je to obtížné ještě se školou, ale když člověk chce a udělá si nějaký harmonogram, tak to jde všechno stíhat.

Kde po světě už jste se díky karate podívala?
Už na spoustu míst. Byli jsme závodit třeba v Jižní Americe, Peru, Chile. Na kempy jezdíme do Španělska nebo třeba do dalekého Ázerbájdžánu. Tamní reprezentaci považuji za vůbec nejlepší na světě.

Dá se stihnout aspoň trochu tu danou zemi poznat?
Když jsme na kempu, tak ano. Na závodech je to složitější. A obzvlášť to platilo v době covidu, kdy jsme jezdili jen z hotelu do haly. Ale vždycky se snažím aspoň něco vidět.