Od klavíru přesedlala na vzduchovou pušku. Kariéru ukončila v tom nejlepším

Zuzko, pojďme vzpomenout na vaše začátky ve sportovní střelbě. Jak jste se dostala k vzduchové pušce?
Maminka se znala s trenérem, který ji oslovil, zda bychom nechtěli s bratrem sportovní střelbu vyzkoušet. Od první třídy jsem hrála na klavír. V té době už to bylo devět let, tak asi byla potřeba nějaká změna. Zkusili jsme a na střelnici zůstali, i když já o trochu déle než brácha.

Jak to pokračovalo dál? Musela jste sportovní kariéru skloubit se studijními povinnostmi.
Dalo se to skloubit, i když to nebylo někdy úplně jednoduché. Musela jsem se v tom naučit chodit. První dva roky na gymnáziu jsem víc střílela, než studovala. Pár medailí z mistrovství republiky přišly ještě v dorostenecké kategorii. Pak také čtvrté místo na Mistrovství Evropy – vzduchová puška družstva. S blížící se maturitou a přijímacími zkouškami na filozofickou fakultu se ale přístup ke studiu podstatně zlepšil (úsměv).

Co vás na sportovní střelbě nejvíce lákalo?
Pokud pravidelně trénujete a věnujete sportu většinu svého volného času, dostaví se úspěchy, spousta střelených desítek a centrů, medaile. Takové úspěchy mě samozřejmě motivovaly k dalším tréninkům a vidině nominací na mezinárodní závody. A pak byla taky moc fajn střelecká parta v Manušicích.

Chce zůstat v Lípě a splatit Démonům ztracenou sezonu

Ostatní sporty

Pojďme k jednotlivým výsledkům. Během čtyř let jste třikrát vyhrála Akademické mistrovství ČR. Byla všechna akademická vítězství stejná?
Na základě výsledků jsem opakovaně získala vysněnou nominaci na vrcholné světové soutěže a s „holkama“ vybojovala zlatou medaili v družstvech na Letní světové univerziádě v Bangkoku ve střelbě ze sportovní malorážky na 3x20 ran. Rok poté (2008) následovala na olympijské střelnici zlatá medaile na Akademickém mistrovství světa v Pekingu v disciplíně SM60 družstva. Zisk zlatých medailí z obou akcích se od té doby nikomu ještě nepodařil. Těžko říct, všechna vítězství jsou krásná, i když některá jsou se štěstím, některá zase neuvěřitelně vydřená.

Rok 2011 byl pro vás také úspěšný, ovšem nejlepší byl asi rok 2013, ne? Dvakrát Mistryně ČR ve vzduchové pušce i v malorážce, následně celkové vítězství v Českém poháru. Jak na tohle období vzpomínáte? 
Jsou závody, kdy to prostě nejde. Ať se snažíte sebevíc, nejde to. Několikrát za sebou to byla čtvrtá místa, chybělo pár bodů. Mnohdy chybí jen trochu štěstí. „Bramborové“ medaile určitě mrzí hodně, ale je třeba na ně zapomenout a bojovat dál. Pak jsou zase období, kdy jde všechno skoro samo. Ta jsou odměnou za hodiny tréninků a dřiny. Málokdo ví, že například malorážka váží 5 kg a střelec ji za závod zvedne alespoň 50krát. Získané medaile a první místa byla v té době určitě zasloužená.

Těch vítězství jste nasbírala opravdu hodně. Které bylo nejcennější?
To se těžko hodnotí. Z těch světových nejspíš bronzová medaile z mojí druhé účasti na Světové univerziádě, tentokrát v čínském Shenzenu. Ačkoliv to nebylo zlato jako v Bangkoku, byla tady obrovská konkurence nejlepších střelkyň z celého světa. A česká vlajka stoupající na stožár, tomu se nic nevyrovná! Víc mě vždycky k dalšímu zlepšení motivovalo o trochu horší umístění při silné konkurenci než první místo mezi střelkyněmi o třídu slabšími. Několikrát se mi podařilo stát nejvýš na Mistrovství ČR a také získat celkové prvenství v Českém poháru. A doma byl pro mě velkým zadostiučiněním, po mnoha letech závodění, zisk titulu Nejúspěšnější sportovec Českolipska!

Vy jste zůstala věrná střeleckému klubu v Manušicích. Nebyly nabídky od jiných klubů?
Manušice jsou moje srdeční záležitost. Tam jsem měla dobré zázemí i podmínky k tréninku, fajn kolektiv. To dělá opravdu hodně. Dnes už máme rodiny, děti, nevídáme se čtyřikrát v týdnu, ale naše přátelství přetrvalo od dětství, už víc jak 20 let. Nejvyšších závodů v ČR a mezinárodních závodů jsem se jako „manušická“ účastnit mohla. Ano, nabídky byly. Třeba SSK Rapid Plzeň. Proto jsem také po gymplu nejdříve studovala v Plzni. Nikdy jsem se ale nechtěla věnovat sportovní střelbě profesionálně, to byl také důvod, proč jsem zůstala, jako málokdo z místních, věrná Manušicím.

Pauza ho po třech letech posunula do nejvyšší soutěže. Lípě to dobře oplácí

Ostatní sporty

Pokud se nemýlím, tak vás trénoval Stanislav Stupka. Jak na něj vzpomínáte? 
Ano, u mých začátků byl trenér Stupka. Naučil mě základy sportovní střelby a dále mě podporoval, když bylo později zapotřebí už jen pilovat techniku nebo řešit konkrétní „maličkosti“.

Jak pokračovala vaše sportovní kariéra od roku 2014. Za tři roky se vám narodil syn…
Rozloučit se na vrcholu kariéry je opravdu těžké. Mělo by se ale odejít v nejlepším. Do práce jsem nastupovala ještě jako úřadující mistryně republiky. To mimochodem u žáků vzbuzovalo mnohdy větší zájem, než probíraná látka (úsměv). Myslím, že vrcholový sport nejde skloubit se zaměstnáním a rodinou. Buď jedno nebo druhé. Pro mě byl výběr jasný, i když jsem byla Honzíkovi střelnici v Manušicích už ukázat (úsměv).

Pušku jste tedy definitivně odložila? Nebo je v plánu nějaký návrat? 
Doma mám vlastní vzduchovou pušku a sbalenou střeleckou tašku s veškerým vybavením. Stačí vše vzít a jít. Profesně se věnuji výuce cizích jazyků, mám skvělou rodinu, čtyřletého syna. K vrcholovému sportu se určitě nevrátím, ale zavzpomínat a zastřílet si pro radost, proč ne? Jsou za mnou sportovní úspěchy i neúspěchy, ale téměř 20 let na střelnici se nedá zapomenout! A přiznám se, že mě moc baví sledovat biatlon a občas u televize „radím“ biatlonistům (úsměv).

Už rok celý svět trápí pandemie koronaviru. Jak to snášíte?
Asi jako každý. Je to období, které nikdo z nás nezažil. Ale na druhou stranu si osobně nemohu na nic zásadního stěžovat. Práce mě baví, i když distanční výuka je někdy stejný adrenalin jako finále na střelnici. Jsme doma všichni zdraví a to, že jsou zavřené restaurace a obchody, musíme nějak vydržet. Osobně mi nejvíc chybí sociální kontakt. Zvlášť když jsem zvyklá být pořád mezi žáky, a navíc jsem ráda ve společnosti. Všem sportovcům přeji, aby co nejdřív mohli naplno trénovat a věnovat se svému milovanému sportu. A dovolila jsem si vypůjčit motto pana Otakara Černého: „Hlavu vzhůru, furt se de.“