Jedním ze sportů, jehož popularita v posledních dvaceti letech prudce vystoupala, je jistě triatlon. I přes jeho úspěšnost byla snaha ho dále rozvíjet a sportovci si vymysleli jeho různé odnože – quadriatlon, duatlon a terénní triatlon. Poslední jmenované disciplíně se věnují i sestry Ivana a Kateřina Loubkovy. Tyto sympatické a věčně usměvavé dívky berou triatlon jako zábavu, ale přesto se mu věnují naplno a mají úspěchy.
Co vám říká slovo olympiáda?
Kateřina: Já jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Možná je to špatně. Každý sportovec by měl mířit úplně nejvýše. Ale jsem nohama pevně na zemi. A vím, že je k tomu potřeba spousta dalších věcí. Musela bych si odpustit spoustu jiných záležitostí a to já nedokážu (smích).
Ivana: Bylo by to o zaměření jen na ten sport a to není náš styl. Pro nás je důležité, aby to byla i zábava. Rozhodně by se to neobešlo i bez nějakého dopinku. Takže to ani náhodou.
Jaký je ideální věk pro triatlonistu?
Kateřina: Muži po třicítce zvládají delší tratě díky získané vytrvalosti a vlastně pořád mají i rychlost.
Ivana: U žen je to možná stejné. Ale je pravda, že ony mají po třicítce jiné zájmy.
Jaký je zatím váš největší úspěch
v kariéře?
Kateřina: My jsme jezdívaly na MS v duatlonu. Ale ono třeba přijelo jen dvacet holek a já jsem byla pátá. A tak mnohem více mě potěšilo, když jsem tady v Čechách na MR porazila svoji kamarádku, která mě vždycky porážela. Je to prostě dobrý pocit porazit někoho, na koho jindy nemáte. To bylo v juniorkách. Co se týká X-Terry (série závodů v terénním triatlonu), tak jsem vyhrála její první ročník.
Ivana: Na ten největší teprve čekám. Pro mě bude úspěch, když vyhraju letošní X-Terru.
Museli vás rodiče nutit do sportu?
Kateřina: Já vděčím tátovi za to, že mě do toho nutil, hlavně v době dospívání. A tak myslím, že doteď z toho těžím, že třeba nemusím tolik dřít. Oba rodiče se snažili o zázemí, abychom se mohly věnovat hlavně tréninku.
Ivana: Mě také nutili, ale já se nedala (smích). Měla jsem jiné zájmy, ale pak jsem se kolem dvaceti k tomu vrátila. Mně se spíše musel nechat volný prostor, abych se rozhodla.
Měly jste někdy možnost přestoupit do jiného klubu?
Kateřina: V dětské kategorii, kdy jsem začínala, tak tu byl v okolí jediný oddíl, a to ve Stráži p. Ralskem Pilkington. Jenže táta měl pocit, že tam s námi nezacházejí podle jeho představ, a tak si založil svůj oddíl Cyklorenova. A já bych vlastně ani jinam nešla, ani kdyby nabízeli nevím co.
Ivana: Samozřejmě by asi byla možnost někam přestoupit. To není problém v dnešní době, co se týká nějakých nabídek. Ale myslím si, že je zbytečné někam přestupovat. Tady se zocelilo to zdravé jádro.
Je to výhoda mít sestru, která dělá stejný sport?
Ivana: Je to určitě zábavnější. Já jsem radši, když ségra závodí, ať je v tu chvíli lepší či horší. Já ji beru jako soupeřku odjakživa.
I po závodě?
Ivana : No jistě (smích).
Kateřina : Určitě by ten závod byl jiný, kdyby tam ségra nebyla. Člověk jí to samozřejmě přeje, myslí na ni při závodě, i když bych se měla spíše soustředit na sebe, na trasu.
Každý sport bolí. Jak se dokážete vyhecovat třeba v posledních 2-3 kilometrech?
Ivana: Já mám občas krizi už i na kole a pak mám ještě běžet, to si v tu chvíli neumím představit.
Kateřina: V ženách jsou docela velké časové rozdíly, takže v těch posledních kilometrech už vím, na čem jsem, tak si pozici v klidu hlídám.
Co se vám nejvíce líbí na tomto sportu?
Ivana: Je to v přírodě. Je to náročné. I když někdo může náš sport snižovat, protože se ho účastní málo holek, tak to neznamená, že nemá vysokou úroveň.
Kateřina: Možná proto, že je to dřina, tak to nejezdí.
Ivana: Jak se říká: Kousnout se. To mám ráda.
Kateřina: Tenhle sport nejezdí úplní profíci, protože se jím nedá uživit. Ale v jiných státech jo. Takže kdyby si člověk chtěl dobře zazávodit, tak musí do ciziny, aby věděl, jak na tom opravdu je. Na závodech X-Terry vládne pohodová atmosféra. Ale když pojedete na silniční triatlon, tak tam se s vámi nikdo nebaví (smích). Taky jsem si prošla silničním triatlonem a tady v terénním se cítím lépe.
Jak dlouho vydržíte bez sportu?
Ivana: Jeden den a už jsem nervózní.
Kateřina. Tak to u mě nehrozí (smích).