Karel Klouček (56 let) je masem „posedlý“ od mala. Dalo by se říci tak od deseti let. Tehdy ho začaly zajímat zabijačky. „Bavilo mě vše, co se kolem zabijačky šustlo,“ říká řezník, který žije v Hejnicích na Liberecku. „Jako malej jsem choval králíky a když vyrostli, zabil jsem je a prodal. Ale já třeba zavařoval a kolem „žrádla“ se pořád motal. Ale třeba jsem taky sbíral železo, bylinky, snažil jsem se,“ naznačuje své mladické podnikatelské impulsy.

Řeznické geny zdědil asi po tatínkovi, který pracoval na pile, ale jeho velkým snem bylo stát se řezníkem. „Jenže byl Němec a po válce prostě řezníkem být nemohl,“ říká jeho syn, uznávaný řezník.

Tvarůžková cukrárna v Lošticích. Zdeňka Poštulková.
Vymysleli slané dobroty z tvarůžků. Lákají lidi z celého Česka

V Raspenavě na Liberecku zpracovává maso a prodává je v mnoha podobách. Kromě prodejny v Raspenavě má prodejnu i v sousedních Hejnicích, maso rozváží ke zhruba šesti desítkám zákazníků, třeba i do libereckého Makra. Kloučkovo řeznictví je doslova rodinným podnikem. Od začátku s ním v tom „jede“ manželka Petra, ve firmě pracují i syn a dvě dcery.

Karel Klouček po vyučení řezníkem ve Frýdlantu nastoupil do libereckých jatek, kterým zůstal věrný i po dvouleté vojenské službě, kde sloužil jako kuchař. Na jatkách pracoval do jejich zrušení ve více pozicích, působil ve výrobě, naposledy jako mistr. Také věděl, jak to chodí v Německu, kam si odskočil na roční praxi.

„Na Úřadu práce jsem řekl, že jsem řezník, a tam si ťukali na čelo. Protože jsme s manželkou masem tak trochu posedlí, řekli jsme si, že to zkusíme sami. Bez Petry by to nešlo, takové podnikání musí žena s vámi sdílet,“ říká o manželce, kterou potkal, když pracoval na jatkách a ona prodávala v sousední konkurenční Jednotě, kam občas zašel pro nějaké zboží, které u nich v prodejně došlo.

Kloučkovo řeznictví a uzenářství

Původně chtěli manželé Kloučkovi provozovnu bourání a zpracování masa postavit u domu v Hejnicích. Jenže by to stálo spostu peněz. Pak v dražbě koupili zdevastovaný a prázdný bývalý obchodní dům v sousední Raspenavě. Barák s pozemkem byl za 650 tisíc jejich. Jen si k tomu od známého museli ještě půjčit do rozjezdu dva miliony.

„Bez přátel, kamarádů a dobrých lidí by naše dílna ale nikdy nevznikla. Při rekonstrukci jsme odvezli 120 „vetřiesek“ suti,“ vzpomíná. Otevírali před Vánocemi v roce 2004.

Pavel Gráf začal s kávou původně jen jako s koníčkem
Ke kávě se dostal přes šálky. Pavel Gráf propojuje pražírnu s hudbou

Společnost Kloučkovo řeznictví a uzenářství, to je výroba a prodej masných a uzenářských výrobků, ale i saláty a hotová jídla. Oblíbené jsou jitrnice, tlačenka, vepřovka, klobásy i lahůdková slanina. Výroba pětadvaceti druhů hotových jídel ve sklenicích, například rajská omáčka, svíčková, španělský ptáček, hovězí guláš, představuje zhruba polovinu produkce.

V minulosti získala vepřovka ocenění Regionální produkt Jizerské hory. Debrecínka i vepřové maso ve vlastní šťávě zase získaly označení Regionální potravina udělované ministerstvem zemědělství.

Co nechutná mně, nedělám pro jiné

Na maso Karel Klouček nedá dopustit. „Maso a zvířata mám rád. Ale jako každý řezník mám rád sladké. To bych se ujedl. Kokosky, ovocné řezy, ale třeba i sušenky. Mám cukrovku, ale stejně mi to nedá,“ směje se řezník, který nemá na nic jiného než „firmu na maso“ čas.

„Mám čtyři pušky na sportovní střelbu, ale jsou na nich letité pavučiny. S manželkou je naše firma naším koníčkem. Samozřejmě nějaký ten výlet s dvěma nejmladšími školními dětmi absolvujeme, ale jinak řezničina naše životy dokonale ovládla.“

Raspenavsko-hejnický řezník tvrdí, že nikdy neměl sen, že se probudil jako vegetarián. „Já mám vegetariány rád, oni jsou moje skupina. Pár let jedí tu svoji trávu, šťovíky a podobné věci a pak jednou ochutnají maso a už nikdy nic jiného nechtějí. Mám to odzkoušené, věřte mi,“ směje se.

Karolína Trinklová vyrábí dřevěné obrazy
Ulepené ruce a nepořádek mi nejsou cizí, říká žena vyrábějící dřevěné obrazy

Charakteristické pro pana Karla je, že skoro pořád mluví. Přiznává, že i když mnohdy bylo hůře, nikdy s manželkou neměli myšlenky na to, že by skončili. „My to nikdy nevzdáme. Jsem v jednom kole, hodně rozlítaný, nejsem podnikatel v obleku, ale normálně pracuju na dílně, občas křičím, nadávám. Vždycky ale mám zájem, aby byli lidi spokojení. Určitě jsem nějakou chybu udělal, ale vědomě jsem nic neošidil. Rád přijmu kritiku, jedině tak se můžu zlepšit. I proto máme na chodbě u raspenavské prodejny Knihu přání a stížností. Takovou tu z komunistických časů. To byste koukal, co nám tam lidé píšou. Víte, moje zásada a heslo, kterým se řídím, je: Co by nechutnalo mně, neudělám ani pro jiné,“ dodává Klouček a rychle mi podává ruku, protože ho volají „holky z dílny“. Chybí jim tam chlapská ruka…