Nadále pracuje na posunutí českého skla vpřed a plnění předsevzatých cílů. Sám má sklářství doslova v krvi, jeho předci působili jako skláři. „Díky Lasvitu jsme české sklo vrátili tam, kde mělo být a možná i předběhli dobu,“ řekl v rozhovoru pro Deník Leon Jakimič.

Zdroj: Deník

Široká veřejnost vás zná jako zakladatele a majitele Lasvitu. To ale nebude, předpokládám, vše. Kdo je vlastně Leon Jakimič?
Pokračovatel v tradici českého sklářství, který ho posouvá do dalšího tisíciletí. Dali jsme českému sklu novou duši, emoci, propojili jsme řemeslo s technologií a designem. Další pilíř mého života tvoří rodina, jsem táta pěti dětí a mám skvělou ženu Lucii. Patriot, kamarád, tenista. Ty priority se mění v průběhu času.

Dvacet jedna let jste žil v Hongkongu, před tím jste studoval čtyři roky v Americe. Přesto jste se opět vrátil do své domoviny. Co vás vedlo k tomu, že jste nepřetrhal vazby na region?
Určitě to není tím, že bych nebyl ambiciózní. Myslím si, že i ambiciózní lidé mohou žít a podnikat v Liberci či v Novém Boru. Hodně to je o rovnováze, v Liberci se mi líbí kombinaci sportovního vyžití a přírody. Navíc leží uprostřed trojúhelníku Drážďany – Praha – Vratislav. Dalším plusem je zdejší podnikatelský inkubátor. Nový Bor zase představuje historické centrum hutního sklářství. Mám rád, když věci historicky navazují, nejsou vytržené z kontextu. Proč posílat skláře do Prahy, když mají kořeny na Novoborsku. Navíc cítím v regionu vazbu na předky, kteří se tu narodili, žili, pracovali a zemřeli. Díky genealogovi vím, že prababička měla společného předka s Danielem Swarovským. Další sklářská stopa pochází ze strany mého dědečka. Ten si vzal za ženu poloviční Němku Gertrudu Šraml, rozenou Austl, která pocházela z pěti generací brusičů skla. A oba moji rodiče působili ve sklářství. Maminka čtyřicet pět let pracovala ve Skloexportu.

Cítil jste vnitřní potřebu jít ve stopách svých předků, rodičů?Odmalička ne, to jsem se chtěl stát tenistou. Na svou cestu „dlážděnou“ sklem jsem se vydal díky vysokoškolskému studiu v Los Angeles. Dostali jsme za úkol na jeden předmět napsat semestrální práci, která tvořila 30 procent celkové známky. V ní jsme měli představit svůj krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý životní plán a nekrolog. Osm slov, které bychom si nechali vytesat na náhrobní kámen. Ten můj v překladu zněl „Dělal, co chtěl, přitom pomáhal ostatním.“ A v tu chvíli mi to v hlavě docvaklo. Když se zaměřím na české sklo, pomůžu sklářům i regionu, bude to mít smysl a bude mě to i bavit.

Podařilo se vám splnit cíle, které jste si dal při zakládání firmy?
Ten krátkodobý určitě. Díky Lasvitu jsme české sklo vrátili tam, kde mělo být a možná i předběhli dobu. Sice nejsme luxusní značka známá široké veřejnosti, ale máme silné postavení u odborné společnosti. Ty dlouhodobé cíle se nepodaří splnit ani mým dětem. Rád bych vytvořil globální autentickou českou luxusní značku, ale ne za cenu kompromisu na úkor kvality. Dostat sklo mezi běžné lidi, aby si více uvědomovali, čím svítí či z čeho pijí. Aby sklo vnímali, dotýkali se ho.

Chtěl byste, aby se někdo z vašich potomků věnoval sklářství a navázal tak na vaši práci?
Určitě bych byl rád. Nicméně jedna věc je chtít a jedna umět. Vycházím z meritokratického principu, kdy výkonové faktory jsou důležitější než rodinný původ. Pokud se v budoucnu ukáže, že je někdo schopnější manažer než děti, nechám firmu řídit jemu a potomci budou spoluvlastníci. Lasvit je o vášni a výkonu, jedno souvisí s druhým. Naštěstí je na podobné úvahy ještě čas.

Skleněný vodopád v mexickém hotelu, draci pro hotel Imperial Pacific na ostrově Saipan či instalace Art Therapy v nemocnici Burjeel Medical City v Abú Dhabí představují výběr posledních dokončených projektů Lasvitu. Čím se vyznačuje vaše tvorba? Co mají projekty společné?
Potřebujeme vyprávět příběh, vyjádřit emoci, navázat na ducha a tradici místa. Není to jen o samotné výrobě, té předchází hodiny a hodiny práce na samotných návrzích a designu. Průměrně děláme 250 projektů na míru za rok. To znamená, že se jedná o díla, která se už nebudou nikdy opakovat, vznikla s určitým cílem pro dané, konkrétní místo. Aktuálně máme rozpracovaných 3000 projektů na dalších tři až pět let.

Čím vás sklo uhranulo, okouzlilo?
Je to zhmotnění světla. Je poetické, krásné, čisté, ekologické a tvárné.

V poslední době boduje Lasvit i v různých soutěžích. Získali jste například Českou cenu za architekturu za sídlo firmy v Novém Boru či ocenění Firma roku 2020. Je to pro vás známka toho, že jste se vydali správným směrem?
Když se jedná o kvalitní a seriózní ocenění, určitě z něj mám radost. Rád bych vyzdvihl cenu Nejpůsobivější kancelářská budova světa za rok 2020 (Dezeen Awards 2020) od magazínu Dezeen a Design Award 2018 za výstavu v Miláně, jde o tzv. „designového Oscara“.

A na závěr obligátní otázka. Jak se koronakrize dotkla Lasvitu?Razím heslo „co tě nezabije, to tě posílí“. Na druhou stranu nejsem bezbřehý optimista, abych řekl, že nám to pomohlo. Došlo k menším propadům v zakázkách na míru, jelikož část výnosu máme založenou na hledání nových klientů, a ti se špatně shání on-line. Určitě nám pomohlo i to, že dobíhaly rozpracované projekty a spoustu peněz jsme ušetřili na cestovních nákladech za neuskutečněné výstavy různě po světě. Nevydali jsme se cestou propouštění a věřím, že vše doženeme. A abych nebyl negativní, díky koronaviru jsme se očistili od některých věcí a nadbytečných aktivit, zmobilizovali rezervy a vymysleli nové nápady.