Institut ručení za daňový dluh je obsažen v zákoně o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (357/92 Sb.) a v zákoně o spotřebních daních (353/2003 Sb.).

V praxi se s ním nejčastěji setkáváme zejména při prodeji nemovitostí, kdy poplatníkem daně z převodu nemovitostí je převodce (osoba prodávající nemovitost). Zákon o dani z převodu nemovitosti však současně stanoví, že ručitelem zaplacení této daně je nabyvatel.

Z uvedené úpravy vyplývá, že pokud dlužnou daň nezaplatí prodávající, bude finanční úřad její úhradu uplatňovat vůči ručiteli. Protože se jedná o částky v řádech desetitisíců až statisíců korun je užitečné se s postupy a pravidly platnými pro institut ručení za dlužnou daň seznámit.

Ministerstvo financí České republiky vydalo k postupu správců daně vůči ručitelům v daňovém řízení metodický pokyn č. D – 329.

Při prodeji nemovitosti ručitel ručí za konkrétní daň vyměřenou z převodu vlastnictví majetku na základě smlouvy, jejímž byl účastníkem. Pokud je při převodu vlastnictví k nemovitosti na základě smlouvy převáděna nemovitost, která je ve společném jmění manželů nebo v podílovém spoluvlastnictví více osob, je každý z manželů nebo každý podílový spoluvlastník pokládán za samostatného poplatníka.

Rozsah ručení každého z manželů, popřípadě podílových spoluvlastníků, jako nabyvatelů v případě daně z převodu nemovitostí (a v případě daně darovací jako dárců), odpovídá velikosti jejich podílu na převáděném majetku.

Ručení za daňový dluh má podpůrnou funkci, z čehož vyplývá, že než dojde k uplatnění ručení vydáním výzvy k úhradě nedoplatku na dani ručitelem, musí správce daně nejdříve učinit úkony nutné k vymožení daňového nedoplatku na daňovém dlužníkovi.

Všem současným i budoucím ručitelům za daňové dluhy ze srdce přeji, aby se s uplatňováním tohoto institutu nikdy nesetkali.