Několikrát už obletěl zeměkouli, najezdil stovky tisíc kilometrů, kromě Jižní Ameriky a Antarktidy byl na všech kontinentech. Pavel Balák z Fojtky na Liberecku není ale cestovatel, který by pak o svých zážitcích sepisoval knihy. Po světě jezdí stavět polytunely z fólie. A to překvapivě i na takových místech, jako je Laponsko nebo Tasmánie.

Na začátku přitom byl jen jednoduchý nápad, jak ochránit úrodu před počasím. „Pracoval jsem na farmě ve Skotsku, kde jsem se postupně vypracoval na předáka, a s tunelem jsme začali experimentovat jen pro sebe. Pak jsme ale zjistili, že je velký rozdíl mezi úrodou venkovní a vnitřní. Rozkřiklo se to a začali jsme je stavět pro sousední farmy, pak po celé Anglii, pak přišlo Norsko, Dánsko, Finsko,“ popisuje, jak se malému podniku o třech lidech podařilo postupně expandovat do celého světa. „Je nás pět firem, které něco takového dělají, takže ten koláč je pořád hodně velký,“ dodává s úsměvem.

Dej bacha na lvy

Cestuje výhradně sám, jen v doprovodu ohýbačky trubek, která je potřeba na stavbu tunelu. „Dopředu jim řeknu, kolik potřebuji lidí, a s nimi to musím dát dohromady,“ pokračuje. Občas se tak dostane do situací, kdy opravdu netuší, s jakým „materiálem“ bude mít co do činění. „Opravdu zajímavé to bylo v Africe, kde jsem dostal k dispozici dva kmeny domorodců, které se mezi sebou historicky nenávidí a ani se spolu nedomluví. Nerozuměli ničemu, nakonec jsme na ně mluvili česky, protože to bylo jedno,“ vzpomíná dnes už s úsměvem na asi nenáročnější kšeft. „Vysadili mě tenkrát někde mimo civilizaci, všude jen cukrová třtina, a řekli mi, ať si dám pozor na lvy, a vrátili se za devět dnů. Ještě se divili, že nejsem ozbrojený,“ líčí.

Pro lehce neuvěřitelné situace se ale nemusí vypravovat až na druhý konec světa. „Za polárním kruhem jsem byl 18krát, převážně v zimě,“ směje se při vzpomínce, kdy v třicetistupňových mrazech osm hodin rozmrazovali techniku a svítili si v polární noci reflektory aut. „Léto tam je sice krátké, ale intenzivní. Jahodář je navíc v Laponsku jen jeden, takže se uživí,“ vysvětluje.

Ne vždy se jeho práce obejde bez komplikací. „Například v Tasmánii jsem jednou čekal 70 dní na ohýbačku, kterou nechtěli pustit celníci. Projel jsem si to tam křížem krážem. Nakonec jsem dojel až na pobřeží, kde byl nápis Konec světa,“ vypráví a netají se tím, že po 17 letech téměř nepřetržitého cestování se dostavila únava.

Jak ale přiznává, náhradu za něj by zatím hledali jen těžko. „Je to náročné. Musíte se umět s každým domluvit, zorientovat se všude, práce s ohýbačkou taky není jednoduchá. Musíte umět trefit poloměr na milimetry a zatím se nepodařilo najít někoho, kdo by to zvládl,“ popisuje a uzavírá povídání poslední poznámkou. „Jestli je ještě něco, co mě ještě překvapí, je to lidská blbost. Ta je všude.“