Kliknutím zvětšíteZa hodinu vyrážíte na vystoupení do Teplic. Vidím plátěný vak a pouzdro s kytarou. Ke stand-upu toho vlastně moc nepotřebujete, že?
Jo, to je pravda, vystačím si s mikrofonem. A na konci zahraju jednu písničku. Když si máme povídat o hobby, musím říct, že moje koníčky jsou mi vlastně i prací. Už od dětství mě bavilo psát, číst a vymejšlet si. A taky rád chodím do přírody s kamarády nebo s oblibou do zoo.
Lukáš Pavlásek - Práce na vztahu:
Celý život žijete ve Strašnicích. Jaké bylo dětství kluka ze Strašnic?
Jsem strašnický patriot, mám to tady rád, i když dnes jsou v módě jiné čtvrti, jako třeba Holešovice nebo Letná. Já jsem vlastně trochu rád, že to tu ještě nikdo neobjevil, všichni se stěhujou jinam. A jako malej jsem opravdu dělal víceméně to, co teď – vždycky jsem si o něčem přečetl, a pak jsem si na to hrál.
Chodil jsem do skauta a jezdil na tábory, kde jsem měl svoje první scénky a výstupy a vždycky mě těšilo, že se lidi smějou. Vytvářel jsem takový malý knížky, které jsem pak rozdával, podobně jako dneska.
Měl jste tady kamarády?
Měl a mám dodnes. Partu ze skauta. Jsme spolu vlastně celý život, v pubertě jsme jen přešli z klubovny rovnou do hospody. Je to taková moje druhá rodina. Vždycky jsem si myslel, že je normální, že má člověk kamarády od malička celý život, ale později jsem zjistil, že to tak moc lidí nemá. Já to štěstí mám.
A co typické klukovské koníčky – autíčka, modýlky, kroužky…
Měl jsem fakt hlavně to čtení. Pamatuju si, že jsem dostal pájku, tak jsem chvíli pájel, ale moc mi to nešlo, tak jsem si o tom zase radši četl, jako ostatně o spoustě jiných činností. Miloval jsem mayovky a foglarovky a dost jsem chodil do knihovny, kde mě pouštěli do oddělení pro dospělé, takže jsem literaturu poznal vlastně brzy. A knihy člověku vytříbí představivost. V pubertě mě oslovila poezie.
V Dejvickém divadle provázíte Večerem jedna báseň, v němž hosté čtou ze svých oblíbených básníků. Jaký básník je nejbližší vám?
To bych takhle asi nedokázal říct. Na pustý ostrov bych si asi stejně vzal nějaký výběr… Ale mám rád třeba Vítězslava Nezvala, jeho hravost. Taky s oblibou sbírám první vydání, s obálkami od Karla Teigeho. Nedostižným vzorem je pro mě Jiří Suchý. Texty mám z jeho tvorby nejraději. V pubertě jsem s nadšením četl undergroundovou poezii, která začala vycházet, třeba Magora Jirouse. Sbírám i umělecké publikace.
Knihy ale zabírají hodně místa, není je kam dávat. Můj byt je sám o sobě knihovna – knihovny jsou ve všech třech pokojích. Ale rád se na ně i jen dívám. Občas mě překvapuje, když dávají v televizi některé pořady, například Prostřeno, jak lidi doma nemají knížky, nebo třeba jen pár, dekorativně vystavených. Já sbírám celé edice, třeba KOD – knihy odvahy a dobrodružství nebo publikace z edice Oko. Ale jsem v téhle snaze dost nesystematický.
Jistá nesystematičnost a přeskakování z jedné věci na druhou je vlastně typickým rysem práce stand-up komika. Ten je navíc ve vašem případě říznutý spisovatelem, fejetonistou a textařem. Ale to všechno jste přece jen musel podřídit disciplíně, jinak byste se tím mohl těžko živit, ne?
To je jasný, bez plánování a organizace by to nešlo. Taky proto mám manažera. Sám bych to už těžko zvládal.
Nicméně k těm klasickým koníčkům moc netíhnete.
Kromě toho sbírání. Já sbíral a sbírám kdeco, třeba i známky, a občas mě napadne, že bych to mohl obnovit, takže možná někdy… Vždycky mě něco zaujme, chvíli se tomu věnuju, jenže brzy to není kam dávat. Mám tedy několik sbírek, řekněme v začátku.
V Americe, kam se jednou za čas snažím podívat, jsem třeba objevil žvejkačky z osmdesátých let – takové sběratelské balíčky k filmům. Jsou tam fotky z filmu a žvejkačka. Dalo se to koupit za pár dolarů, tak jsem si jich taky pár přivezl. Jenže při další návštěvě Států už jsem na to zase zapomněl…
Já bych schraňoval všechno, ale nejde mi o cenný věci. Sbírám i gramofonová elpíčka. Ta jednu dobu nebyla, teď už jsou zase k mání. Můžu si je i přehrát na gramci.
Lukáš Pavlásek s režisérem Zdeňkem Troškou při natáčení pohádky Zakleté pírko
Co je pro vás tedy tou jednotící motivací, že seberete… tedy sbíráte kdeco?
Po mě je důležitý, že je to z určité doby. Představuju si, jak šli kluci do kina a měli svůj svět, připomenu si filmy, na kterých jsem vyrostl i já, protože jsem do kina taky rád chodil. Říkám si, že jsem spíš v dětství zůstal, než že bych se do něj vracel. Čímž nechci říct, že jsem infantilní, ale spíš hravej, rád si vymýšlím, pozoruju svět, píšu knihy po děti.
Docela nerad mluvím o sobě, raději za sebe nechávám promlouvat věci, který dělám. Mluvit o svých smutcích a náladách se mi nechce, nepřijde mi to podstatný. S takovými věcmi se přece potýká každý, je toho plný Instagram. Nikoho ani nechci motivovat, i když je samozřejmé, že člověk by měl něco dělat, nebýt línej…
Pokud chcete něco tvořit – umění nebo zábavu –, musíte všední a svoje věci nějak přetavit a dát jim přidanou hodnotu. Jen se vypindávat ze svých pocitů a blbé nálady nebo zážitků z dovolený, to není k ničemu. Lidi jsou stejně zmlsaný civilizací a myslí si, že se pořád musí mít a cítit dokonale. Nemůžu mít přece pořád dobrou náladu, ne?
Motivační rock Lukáše Pavláska
Objemný kytarový futrál opřený o stůl nahrává k bonusové otázce. „Pravda, to je vlastně taky můj koníček – hraní na kytaru,“ říká Lukáš Pavlásek. „Mám asi tři akustické a jednu elektrickou. Před časem jsem si koupil dvanáctistrunku. A na kytary se doma i dobře kouká.“ Komikovi se zalíbila i menší kytara, která dobře padne do ruky a hodí se na vystoupení i k táboráku. „Pořídil jsem si jednu levnější, jenže ta se snadno rozladí,“ říká. „Já mám sice sluch jen tak tak, kytaru naladím jenom podle ladičky, ale tohle poznám.“
Lukáš Pavlásek má rád folk i punk a se svým kamarádem, reklamním režisérem Danem Růžičkou, hodlají založit kapelu, která by hrála „motivační rock“. „Když může být křesťanský rock, proč by nemohl být i seberozvojový? Já myslím, že je tady díra na šoubyznysu.
Už máme i jednu písničku – To dítě si nech! Je to takhle: Byla to jedna noc / a ty jsi měla pech / je toho na tě moc / ale to dítě, to dítě si nech…“
Předpokládám ale, že své sociální sítě udržujete v pořádku.
Potřebuju je k práci, občas se pokusím dát na Instagram něco vtipnýho, ale zase tolik se jim nevěnuju. Ono udělat dobrou fotku a dobré video taky chvíli trvá, a na to nemám moc čas, v mém plánu je to dost vzadu.
Instagram používám spíš jako propagační kanál, někdy tam přidám básničku, vtipnou fotku… Pro mě je reálný život důležitější – když se lidi sejdou a přijdou na představení.
Dost se najezdíte. Napadá mě, že řízení auta vám asi nevadí, že?
Dokonce mě řízení baví, přestože jsem začal relativně pozdě. Najezdím kolem šedesáti tisíc kilometrů ročně, a to mě ještě občas někdo sveze.
Kvůli bezpečnosti a komfortu jsem si pořídil malé SUV Volvo. Uvnitř se člověk cítí pohodlně, což ocení třeba v kolonách na dálnici. Volvo má navíc různé systémy, auto vás drží v pruzích a v noci se jede o moc líp než s jiným autem. To je velká výhoda, když jste třeba unavenější. Párkrát se mi už stalo, že auto samo zabrzdilo… Ale předtím jsem měl i japonce – Nissan a Mitsubishi.
Lukáš Pavlásek - Prohoněný devadesátky:
Prý rád vystupujete na firemních večírcích. Ty přitom umějí být nevyzpytatelné.
Za ty roky, co vystupuju, jsem se s tím naučil pracovat. Už vím, co v kterou chvíli říct. A taky je zajímavé, že poznávám, kolik různých firem a oborů u nás pracuje.
Takhle jsem třeba absolvoval exkurzi v brněnské firmě, která vyrábí velké mikroskopy do laboratoří – to jsou mašiny za desítky milionů. Z té firmy mimochodem pochází mikroskop, na kterém objevili covid. Pamatuju si, jak tam bylo všechno přísně hygienické.
Nebo například firma na přepravní kontejnery, jaké vidíte v přístavech a na nákladních lodích. A co se týče načasování vystoupení – záleží, v jakou hodinu vystoupím. Musím umět odhadnout vhodnou dobu. Nesmí to být moc pozdě. Někdy je dokonce lepší, když začnete trochu dřív. Taky záleží na velikosti prostoru, jak daleko je pódium a tak.
Jezdíte někam na chalupu nebo chatu?
Jezdím na chalupu do západních Čech, kousek od Stříbra. V létě se tam snažím být aspoň dva týdny, i když obvykle ne v kuse. Tam toho taky moc kutilsky nedělám, většinou se o údržbu stará jeden pán, co k nám dochází.
Ale je fakt, že jsem jednou ukutil ohrádku na kompost. Potřebuje to tam taky zvelebit, možná se v určitém věku k opravám přiměju. Nedávno jsem si koupil nějaké nářadí, protože i doma bude potřeba něco přimontovat a udělat a nechce se mi na sebemenší věc někoho zvát. Takže jsem už udělal pár drobností. Ale zjistil jsem, že i to chce trochu umět…
Co vaření, kulinaření…? To je „in“ už taky nějakou dobu.
Ještě jsem se k tomu nedostal. Říká se, že kolem padesátky chlapi začínají mimo jiné i vařit. Ale já bych zatím měl pocit, že mě to zdržuje od něčeho jiného. Radši si jdu číst. Ale je možné, že mě to taky potká a začnu rejdit v zástěře kolem sporáku.
Pěstujete aktivně, třebaže rekreačně, nějaký sport?
Se sportem taky pořád začínám, konkrétně s běháním. Vždycky začnu, ale rychle mě to přejde. Ovšem chodím na ty vandry – za Prahu, všude možně, nachodím toho opravdu hodně. V zimě se snažím jet aspoň dvakrát na sjezdovky. Kolo nemám, ale uvažuju, že na léto bych si ho pořídil. Stejně jako o tom, že zase začnu běhat…
Lukáš Pavlásek (*1978)
Český komik, herec, textař a spisovatel je veskrze Pražákem – ale nikoli „křtěným Vltavou“, protože se narodil v Humpolci. Absolvoval Střední knihovnickou školu v Praze a poté vystřídal několik prací. V roce 2005 debutoval v pořadu Na stojáka televize HBO, dnes patří mezi přední české představitele stand-up comedy.
Lukáš Pavlásek je také autorem humoristických knih (např. Z deníku ajťáka, Racek a moře), fejetonů – mj. pro Víkend Deníku, sloupků, veršů nebo pohádek a příběhů pro děti (např. Prdlé pohádky, Neuvěřitelné šílené příběhy, Bláznivá škola s Lukášem aj.). Píše také písňové texty. Loni na podzim se oženil se svou přítelkyní Denisou Cingelovou.
81
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
