Kliknutím zvětšíteNa olympijských hrách v roce 2000 plavala současná monacká kněžna ještě pod svým dívčím jménem Charlene Wittstock, coby reprezentantka za Jihoafrickou republiku. Byla členkou ženského týmu na 4×100 metrů znak, který nakonec skončil na pátém místě. Medaili si tedy sice neodvezla, zato se v tom samém roce na plaveckých závodech Mare Nostrum v Monaku seznámila se svým budoucím manželem, princem Albertem.
Ve světle posledních měsíců, kdy se mluví o vážné manželské knížecí krizi a Charleniných psychických potížích, lze jen spekulovat, zda pro ni tehdejší osudové setkání nakonec bylo výhrou. Vzhledem k tomu, že se manželský pár vyskytuje na veřejnosti stále častěji společně, je nicméně možné, že bývalí sportovci „zabojovali“ a jejich krize skončí na pomyslných manželských stupních vítězů.
Stejně jako jeho manželka byl i kníže Albert velkým sportovcem. Coby olympionik závodil za Monako na bobech, a to hned na pěti po sobě jdoucích zimních olympijských hrách. Od roku 1988 až 2002 se účastnil jak dvoučlenných, tak čtyřčlenných soutěží. Na medailové umístění to nikdy nebylo, navíc jeho poslední „štace“ během závodu v Salt Lake City skončila neslavně. Čtyřbob, který Albert řídil, se převrátil na bok a do cíle se spíš už jen doklouzal. Sportovci se však rozhodně neměli za co stydět a fanoušci je z ledového koryta vyprovodili potleskem.
V Monaku však tehdejší princ nebyl prvním účastníkem olympijských her. Z veslařských soutěží na olympiádě si kdysi odnesl medaili princův strýc Jack.
Británie sází na koně
Prvním členem britské královské rodiny, který soutěžil na olympijských hrách, byla princezna Anna. V roce 1976 v Montrealu osedlala koně své matky, královny Alžběty, jménem Goodwill a ve třídenním jezdeckém závodě na sebe strhla veškerou pozornost. Bylo to i díky tomu, že ji v publiku napjatě sledovali a drželi palce její nejbližší. Jak Její Veličenstvo královna Alžběta, tak otec princ Philip a všichni tři bratři Charles, Edward a Andrew.
Během závodu však kůň nezvládl překonat překážku, spadl a s ním i Anna, která se dokázala oklepat, na koně nasednout a závod dokončit. Utrpěla však otřes mozku a vůbec si nepamatovala, jak zvládla celý svůj výstup dokončit. Vzhledem k tomu, že princezna byla tehdy velmi úspěšnou jezdkyní a měla za sebou medailové úspěchy na mezinárodní scéně, byla velkou adeptkou na stupně vítězů. Na ty se ale na olympiádě nikdy nepodívala.
Na poli olympijském je však aktivní až dosud. V roce 1988 byla jmenována členkou Mezinárodního olympijského výboru a jako ředitelka londýnského organizačního výboru olympijských a paralympijských her se podílela na úspěšné snaze Londýna pořádat olympijské hry v roce 2012.
Když na olympiádě věšela své dceři na krk medaili princezna Anna, dojímal se nad tím okamžikem snad každý
Čtyři roky před Montrealem, kde se o medaili neúspěšně pokoušela Anna, předvedl skvělou formu kapitán Mark Phillips. Na olympiádě v Mnichově získal s britským jezdeckým týmem zlato a o rok později si Annu vzal za ženu. Nejcennější kov však pro královský palác vybojovala dcera princezny Anny Zara Phillips. Ta se vydala ve stopách svých rodičů a stejně jako její matka i ona soutěžila ve třídenní jezdecké soutěži na olympijských hrách, a to přímo v Londýně v roce 2012. Na domácí půdě získala stříbro a medaili jí na krk věšela sama princezna Anna.
Dánský bronz
Princezna Nathalie je neteří dánské královny Margrethe II. Sympatická sportovkyně je dlouhá léta členkou drezurního týmu, se kterým získala bronz na olympijských hrách v roce 2008. Na tuto sportovní mezinárodní akci vyrazila i o čtyři roky později, medaili už ovšem nezískala. Koně, na kterém si pro bronz dojela, už nemá. Její Digby byl nemocný, proto se s ním musela před dvěma lety po těžkém rozhodování rozloučit.
Norský vlajkonoš
V roce 1964 nesl vášnivý námořník a tehdejší korunní princ Harald norskou vlajku na zahajovací přehlídce letních olympijských her, kde svou zemi reprezentoval v jachtařské disciplíně. Na vysněnou medaili však v Tokiu nedosáhl a umístil se na osmém místě. Štěstí neměl ani o čtyři roky později v Mexico City, kde byl jedenáctý. S olympijskou kariérou, kde to „necinklo“, se nakonec rozloučil v Mnichově desátým místem.
Španělský dvůr plný olympioniků
Bývalý španělský král Juan Carlos I. se ještě jako princ na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 umístil na patnáctém místě v plachtění. V roce 1975 pak převzal královský úřad a s korunou na hlavě oficiálně zahájil hry v Barceloně v roce 1992, které mnozí považují za jedny z nejlepších her vůbec.
Sportovci se zřejmě přitahují, proto po jeho boku stojí žena, která má stejně jako on jachtaření v krvi. Královna Sofie reprezentovala Řecko na olympijských hrách v Římě v roce 1960, a to ve stejné disciplíně jako její manžel. Reprezentační tým tehdy získal zlato, ze kterého se radovala i Sofia, i když byla náhradnicí, která do samotného klání nakonec nijak nezasáhla.
Geny se nezapřou, proto se láska k plachtění nevyhnula ani dětem Juana Carlose I. a bývalé královny Sofie. Král Filip byl v roce 1988 a 1992 členem španělského olympijského jachtařského týmu ještě coby princ, a v Barceloně byl dokonce vlajkonošem národní výpravy. Infantka Cristina, vévodkyně z Palmy de Mallorca, je také potomkem bývalého španělského krále a jeho manželky Sofie. S národním jachtařským týmem se zúčastnila her v Soulu v roce 1988, stejně jako její bratr král Filip.
Infantka Cristina je vdaná za Iñakiho Urdangarina, vévodu z Palmy de Mallorca, který se stal díky sňatku s ní královským olympionikem. Iñaki byl elitní házenkář. Soutěžil na olympijských hrách v letech 1992, 1996 a 2000. Na poslední z těchto akcí, které byly jeho první královskou olympiádou, byl kapitánem týmu. Získal hned dvě bronzové olympijské medaile z her v roce 1996 a 2000.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
