Pomalu se blížím k sídlišti Sever a obezřetně okukuji místní paneláky. V jedné z těchto vybydlených budov mám strávit přinejmenším hodinu a už jen představa lidí, kteří mohou v něčem podobném bydlet, mě znervózňuje.
Konečně nalézám dům se správným číslem popisným a trochu se mi uleví. Tento panelák jako jeden z mála prochází rozsáhlou rekonstrukcí a dokonce to i vypadá, že se v něm dá slušně žít.
Když se ale setkávám s devětatřicetiletou Vlastou Miškovičovou, veškeré dobré vyhlídky na dnešní odpoledne mě opět opouští: z důvodů stěhování se má náš rozhovor odehrát v bytě její dcery, v jednom z těch horších věžáků, kam jsem se už od začátku bála vkročit.

Ze špinavé chodby do čistého obýváku

Procházíme domovními dveřmi, v jejichž skleněné výplni se roztahuje pavučina prasklin, pospravovaná lepicí páskou, a dál kolem neexistujících poštovních schránek. Podnikaví obyvatelé je zřejmě už dávno rozebrali a prodali do sběrných surovin. Noříme se hloub do domu. K výtahu nás dovede relativně úzká temná chodbička. Výtah je počmáraný nejrůznějšími sděleními, jedno duchaplnější než druhé. Stejná výzdoba se objevuje snad všude.
Přede dveřmi se mám zout a nechat boty na chodbě. Představa, že moje milované botičky budou vydány na milost a nemilost místním nájemníkům, se mi ani trochu nelíbí, ale v zájmu zachování všeobecně dobré nálady neprotestuji. Potom se ale otevírají dveře do bytu a jako by to snad byla kouzelná brána do jiného světa. Ze zádveří na mě vykoukne nová čistě bílá dlažba a za ní světlý a čisťounký obývák. Jsem v šoku. Tohle jsem nečekala.
„Táta byl hodně přísnej na čistotu. A detailista, všechno muselo bejt přesně na svým místě. To mám po něm,“ reaguje paní Miškovičová na moje překvapení.

Posadíme se a představí se nám další členové rodiny: o dva roky mladší sestra Maruška a dvacetiletá dcera paní Miškovičové. Dvanáctiletý syn Ivánek okolo nás tancuje už od samého začátku schůzky. Když vytáhnu diktafon, se zaujetím si ho prohlíží.
Vlasta Miškovičová je z velké rodiny – doma jich bylo dohromady devět dětí. Když jí bylo třiadvacet, zemřel jí otec a její devatenáctiletá sestra ho následovala o tři měsíce později. Její bratr byl právě tou dobou ve vězení za krádež elektroniky, a tak měla na starost péči o celou rodinu. O několik let později se s manželem a dětmi odstěhovala a osamostatnila. Až dnes, po úmrtí matky, na kterou byl její bratr extrémně fixovaný, se zase „dali dohromady“ a kupují spolu rodinný domek se zahradou. „Já jsem z vesnice,“ říká paní Miškovičová, „a tady v těch panelácích se můžu zbláznit. Nemůžu tu dýchat.“

Kdo chce, práci si vždycky sežene

Kdo z rodiny může, ten pracuje, což příliš neodpovídá představám o běžných Romech – popravdě jsem spíš čekala celou rodinku závislou na podpoře a spokojenou, že ačkoliv nic nedělají, fasují peníze. „To je o tom, jak kdo chce. Ať je černej nebo bílej, když člověk bude chtít dělat, tak si tu práci sežene. Tady dceři je dvacet let a mohla by se taky válet, ale na co? Říkám jí: jestli chceš mít svoji domácnost, chceš něco bejt, nechceš bejt na podpoře, protože to je strašný, tak něco dělej. Ať se podívá na nás s manželem – ten maká jak kůň a já jsem nezaměstnaná, protože se mi jako Romce práce shání těžko. Do telefonu mi řeknou ‚Jen přijďte,‘ ale když pak přijdu a zjistěj, že jsem cikánka, tak najednou mají všechna místa plná.“
Stejné problémy jsou i se sháněním pronájmu. Ze špatné zkušenosti už při telefonování s vlastníkem bytu upozorňují na to, že jsou Romové, aby se vyhnuli zbytečným zklamáním.

„Nesmíme to vzdávat, pořád běhat a snažit se. Hodně záleží na tom, jak se člověk snaží. Nám ten příklad rodiče nedali, táta makal od rána do večera a maminka byla doma a starala se o nás, ale bylo nás devět, to je hodně. Oba uměli psát a číst a dávali nám radu do života, ať se učíme, ale pořádný cíl tam nebyl. Museli jsme hodně pomáhat doma. Když mi bylo deset, narodil se mi nejmladší brácha a já ho prakticky vychovala. Jenže jsme nikdo neměli ten základ, kterej jsem dneska měla mít.“

Není hloupý, jen nezapíná mozek

Syn Ivan má ale s učením problémy. Do školy šel prý kvůli hyperaktivitě o rok později a jednou propadl, takže ve svých dvanácti letech chodí teprve do třetí třídy.
„On není hloupej, ale nechce zapnout mozek. Když začne přemýšlet, tak já mu nestačím. Ale máme s učením peklo. Byli jsme u psychologa a ten nám řekl, že musí zapnout mozek sám, jinak to nepůjde. Říkám mu: ‚Až budeš velkej, budeš nadávat sám sobě. Protože bez školy ho nikde nevemou a co bude dělat? Dneska jak nemáš papír na to, že umíš zacházet s koštětem, tak se nechytáš. Aby se učil, to je to hlavní.“

Ivánek by se chtěl jednou stát automechanikem. Už teď umí řídit auto, jednou ho rodičům dokonce ukradl a dojel až do nedaleké vesnice. Další alternativou je kuchař, při vaření matce pomáhá a baví ho to. Policistu mu ale zakazují. „Ten by nás tu všechny zavřel,“ směje se jeho matka. Pravým důvodem ale je to, že na to prý nemá.
Sama Vlasta Miškovičová má pouze základní vzdělání, střední škola je v rodině považována za veliký úspěch. Učila se přadlenou, ale ze školy odešla. „Dneska chci, aby dcera věděla, co může chtít od života,“ vysvětluje paní Miškovičová, za jak důležité považuje alespoň minimální vzdělání.

Nemůžu pracovat s lidmi, štítí se mě

O škole se dvacetiletá dcera nechce moc bavit. Ještě dnes s hrůzou vzpomíná na to, jak učitelky na základní škole zakazovaly ostatním dětem, aby se s ní bavily.
Po přestupu na jinou školu se situace díky vstřícnosti jedné z učitelek zlepšila, když se ale později učila na prodavačku a byla na praxi v TESCU v Mostě, přišly potíže snad ještě horší.
„V popisu práce je jen jedna rukavice. Přišel ale nějakej chlap a řekl mi, že si mám vzít obě dvě. Já řekla že ne, že mám mít jen jednu a on mi řekl že ne, že si mám vzít obě dvě, že by ode mě nerad něco dostal. Bylo tam dost lidí, styděla jsem se hrozně a hned jsem utekla. Druhý den jsem šla do práce zase, protože jsem věděla, že se s tím budu setkávat pořád, tak si musím zvyknout. To ale přišla ženská, která mi řekla, že ode mě nechce vůbec obsloužit. Zavolala jsem ředitele, ať s tím něco dělá, nebo odejdu. Ten lidem vysvětloval, že jsem stejně jako ostatní musela projít vyšetřeními, jestli mi něco není a že prašivá nejsem, ale lidi stejně obsloužit nechtěli. Takže jsem studium ukončila. Teď dělám v Johnson Controls, nakonec jsem se vyučila šičkou.“
Vyprávějí, že problémem se ale může stát i poobědvání v restauraci nebo návštěva vinárny.
V extrémních případech ani slušně vypadající Romy vůbec nepustí dovnitř nebo je odmítají obsloužit. V lepším případě má personál a ostatní zákazníci jen nemístné poznámky o zápachu a špíně.

Za některé z nás se stydím

Mají za to, že velké romské komunity nedělají dobrotu. „Měli by je rozházet mezi bílejma, aby se naučili normálnímu životu. Já sama bydlím raději v baráku s bílejma, než s Romana. Jenže to bílí nechtěj, házej nás všechny do jednoho pytle a to jsou mezi náma i slušný lidi. Mezi bílejma jsou zase právníci, doktoři, který znásilňujou vlastní děti a to se zase neděje u nás. Ale taky vás neodsuzujeme. Vy vidíte jednoho cikána a automaticky všechno proti nám. I když já se vám snad ani nedivím, když to vidím, jak někteří vypadají. Ti promluví a už to stojí za to. Jsou mezi námi takoví, za který bych strčila ruku do ohně, ale za jiný se stydím, třeba za ty, co hodně pijou a kouří. Já sama jsem kuřačka, ale doma nekouříme a můj bílý manžel alkohol nepije prakticky vůbec, to spíš já si dám pivo. Jsou takoví Romové, ke kterým se neznám, raději se otočím a zapřu je, nejsem líná přejít na druhý chodník, jen abych je nemusela zdravit.“

Sami Miškovičovi se cítí jako světlá výjimka. „Když člověk chce, tak to jde. Kdyby někteří opravdu chtěli, tak se z holobytů, ve kterých žijí, dostanou. Když budou mít tři děti a ne deset, tak se jim bude žít líp. A chce to děti učit, vést je. Ale když je rodiče nechají, tak se nudí a něco provedou.“ Podle paní Miškovičové v České Lípě chybí zařízení, kde by se děti mohly vyžít a rozvíjet své dovednosti.
Na to, aby jejich děti chodily do základní umělecké školy, většina rodin nemá peníze a jak se ukázalo, o existenci Domu dětí a mládeže Libertin toho moc nevědí. Všechny problémy začínají pro Ivanovu maminku u nezodpovědnosti rodičů, kteří se nesnaží pro děti něco udělat a zajistit jim lepší budoucnost.
„Když vidí, že na to nemají, že to nezvládnou, neumějí číst, psát, vyjadřovat se pořádně, tak jak můžou mít deset dětí. To pak roste pro kriminál.“

Děti vedou k vzájemné nenávisti

Podle slov paní Miškovičové jsou navíc i romské děti často vychovávány v nenávisti k bílým, stejně tak jako je tomu naopak. „Děti to samy nenapadne, že by neměly mít rádi cikány, ale už to mají z domova. Chodila sem k nám jedna holčička. Potají. Ona chtěla, ale rodiče jí to zakazovali, nechtěli, aby se bavila s cikánama. Například náš Ivánek se zase moc nebaví s cikánskými dětmi, nerozumí si s nima, vyrůstal v jiném prostředí.“
Hodinové posezení, ze kterého jsem měla takové obavy, mě nakonec velice mile překvapilo. Místo špíny na mě čekal až podezřele uklizený byt a dokonce i boty tu dobu za dveřmi přečkaly bez jakékoliv újmy. Na některých členech rodiny Miškovičových bych ani nepoznala, že se jedná o Romy. Jsou čistě oblečení, dobře se vyjadřují a navzdory mému očekávání se nikdo nehoní po bytě s vařečkou v ruce a sprostě nenadávají.

Stali se pro mě příkladem toho, že když člověk chce a opravdu se snaží se svým životem něco dělat a polepšit si, jde to. A i zavřené dveře se dají alespoň pootevřít.
Slovy Vlasty Miškovičové: „Člověk si nevybere, je to těžký, ale nesmí to vzdát. Když to vzdá a řekne si ‚Áále, nějak to bude‘, tak to nikam nevede.“

Autorkou je Zuzana Brotánková, studentka 3. ročníku českolipského gymnázia, která chce studovat žurnalistiku