Celý “pokrok” z poslední dekády – například Německo se chlubí, že čtvrtina jeho elektřiny pochází z obnovitelných zdrojů – se vypaří po ocitování jiného údaje. “Německo před Energiewende produkovalo 90 gigawattů elektřiny z fosilních paliv, po deseti letech pořád produkuje 90 gigawattů z fosilních paliv. Vyrábí je jako zálohu pro dny, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr, nespotřebovaná elektřina se vyveze.” 

Na sušenkách se dá znázornit, jak moc lidé plýtvají jídlem
Jak hospodaříme: O první sušenku přijdeme cestou, další se přemění v teplo

V poslední knize “Growth: From Microorganisms to Megacities” kanadský vědec českého původu Václav Smil dokazuje, že se nekoná – vyjma specifického oboru elektroniky – ani slibovaná “dematerializace”. Zatímco průměrná váha automobilů začala v USA po ropné krizi v 70. letech skutečně klesat, v polovině minulé dekády dosáhla vlivem popularity vozů SUV předkrizové průměrné váhy, tedy 1840 kilogramů. V Evropě roste váha aut kontinuálně od 60. let. Celkovou “masu” automobilů ovšem zdvihlo do výše zdvojnásobení prodeje na 19 milionů vozů ročně v USA, se započtením dvou set milionů aut prodaných v Číně za poslední dekádu lze mluvit o tsunami automobilové oceli. 

Superocelárna jménem Čína

Když je řeč o oceli – její celosvětová produkce postupně rostla ze 30 milionů tun v roce 1900, přes 140 milionů tun před druhou světovou válkou, 700 milionů tun v roce 1980 na současných 1600 milionů tun, z čehož dvě třetiny se odlejí ročně v Číně. S betonem dělají Číňané ještě větší zářezy do ekosystému – od roku 2003 produkují každé tři roky více cementu, než Spojené státy za celé 20. století dohromady. 

Jak se v tomhle světě chrlícím v jednom kuse gigatuny oceli a betonu má podařit dekarbonizaci a udržitelnému rozvoji? Je z toho nějaká cesta ven, nebo jsme navždy odsouzeni sledovat stoupají křivku CO2 v atmosféře?

Pokoje, kam lidská noha nevkročila

Neustálý růst produkce i spotřeby podle Smila musí jednou skončit, ačkoli si to ekonomové jaksi nechtějí připustit. Myšlenka odloučení ekonomického růstu od materiální spotřeby, jak o ní hovoří třeba Joseph Stieglitz, je podle něj nesmyslná. Logickým vyústěním takové pozice je “degrowth” – tedy pokles. 

Jediným východiskem se mu jeví rozvíjení schopnosti “zvládat pokles”, kterou třeba Řekové nebo Římané moc neosvědčili. Ovšem nikoli hospodářský pokles, alespoň ne ten celosvětový. Z údajů o spotřebě energií a surovin podle něj totiž vyplývá, že většina světa potřebuje spotřebu naopak zvýšit. 

Kolik energie spotřebujeme?

Průměrnou energetickou spotřebu Američana 21. století Smil vypočítal na 360 GJ, což je dost i ve srovnání s Japoncem (170 GJ) nebo občanem EU (150 GJ). Vysoká americká úroveň je daná třeba průměrnou rozlohou domácnosti: za 50 let vystoupala ze 150 m2 v roce 1970 na současných 255 m2, v čemž ovšem nejsou zahrnuty “domy na zakázku”, tzv. McMansions čítající 500 až 600 m2 – o nichž by Karel Čapek asi napsal, že se v nich musí nacházet místnosti, do nichž lidská noha dosud nevkročila. 

Rybářské lodě používají technologii vyvinutou kdysi proti ponorkám. Sonary, helikoptéry a drony sledující hejna ryb.
Děsivé plýtvání: Za rok lidé vyloví až tři triliony ryb

Ani Čína se svými 100 gigajouly roční spotřeby energie na obyvatele si nevede špatně, podle Smila to odpovídá úrovni Španělska v 60. letech. Jenže Indové spotřebují jen 20 gigajouly, Nigerijci 5 GJ a Etiopané 2 GJ.

Ke štěstí nám stačí třetina

Většina oborů lidské činnosti podle knihy Růst nevykazuje růstovou křivku donekonečna, v jistém okamžiku dosáhnou na “specifické plateaux”. Z hlediska udržitelnosti růstu to znamená asi tolik, že západní civlizace budou v jistém okamžiku vývoje donuceny začít klesat, zatímco jihovýchodní Asie má ještě o něco vzrůst a subsaharská Afrika má růst exponenciálně. Z nějakého důvodu – zjišťuje každý, kdo takovou myšlenku někdy vyslovil – to většině západních uší zní jako naprosto šílený nápad. 

“Na přednáškách v USA a západní Evropě se vždycky ptám posluchačů nad 50 let – opravdu byl život v 70. letech tak nesnesitelný? Je pravda, že v té době jsme neměli SUV. Nelétali jsme na víkend na Kypr. Já jsem jezdil v malé Hondě a chodil se projít do lesa. A byl jsem naprosto spokojen. Skutečně pohodlného životního standardu lze dosáhnout již při spotřebě 50 GJ na osobu a rok. Ale spousta lidí shledává pomyšlení, že by nebydleli v domě se třemi koupelnami naprosto nesnesitelným. Tyhle parametry konzumu jsou asi esencí jejich bytí.” Tolik Smil.