Stal se prvním kontratenoristou na světě, který byl pozván na The Last Night of the Proms v Londýně. Zdánlivě nicotný kamínek v mozaice Schollovy kariéry je dokladem toho, že to byl právě on, kdo jako první povýšil kontratenorový hlas na mezinárodní úroveň operních superstar.

Dnes je na světě více vynikajících kontratenorů než kdykoli předtím, ale jen jeden z nich vyniká nad všechny ostatní: Andreas Scholl. Po celém světě milovaný a obdivovaný pro svůj jedinečný hlas a oduševnělé muzicírování… A právě ten udělá královskou tečku za letošní Lípou Musicou 21. října v bazilice Všech svatých v České Lípě.

Kdy jste objevil svůj pěvecký talent?
V sedmi letech jsem začal zpívat v chlapeckém sboru Kiedricher Chorbuben, kde jsem zpíval až do svých 18 let. Myslím, že jsem od počátku patřil k těm lepším zpěvákům, měl jsem ale štěstí, že mi sbormistr důvěřoval a dával mi hodně sól. Ale už můj otec hrál na klavír a na varhanyv kostele. Každou neděli seděl otec u sborových varhan a tenhle obrázek si pamatuji velmi dobře, stejně jako domácí zkoušky u klavíru. Když mi bylo šest, diecéze hledala nového sbormistra a otec se na rok stal prozatímním vedoucím našeho chlapeckého sboru. Já se k němu často připojoval a už jako šestiletý kluk jsem s ním chodil na zkoušky.

Dá se v případě člověka tak úzce obklopeného hudbou položit otázka, kdo objevil vaše vlohy pro zpěv?
To je právě ono… v rodině, kde všichni zpívali, nebylo totiž moc co objevovat. Můj dědeček zpíval v našem sboru, i když já už jsem ho tam nezažil. Zpíval v něm můj otec, můj starší bratr. Má starší sestra byla první dívkou v jeho řadách… Takže velmi, velmi přirozená záležitost, a já myslím, že to je pro pěvcovu osobnost a vnímání sebe sama nesmírně důležité. Nešlo tedy o objevování v pravém slova smyslu, navíc kolem mne bylo třicet kluků, kteří to měli stejné. Nikdy jsem si tedy nepřipadal něčím zvláštní.

Kapela Lucie.
Festival Hrady CZ zná termíny i první hvězdy. Zahrají kapely Lucie a Chinaski

Kdy jste se rozhodl pro kariéru hudebníka?Chtěl bych říct, že zpětně vzato jsem neměl mnoho jiných voleb. Ano, jako teenager jsem velmi snil o tom, že se stanu členem protiteroristické policie. Ale neměl jsem dostatečnou fyzičku a taky jsem trochu šilhal… A tak jsem se stal zpěvákem. Kolem šestnáctého roku jsem začal skládat elektronickou hudbu, pracoval jsem se syntezátorem, psal jsem vlastní písně.

 Andreas Scholl.Andreas Scholl.Zdroj: MHF Lípa MusicaAle máte zkušenost i s natáčením filmů…
Ano, vyrobil jsem několik dokumentů, krom jiného také film o svém učiteli zpěvu. Arte Télévision mne přizvala ke spolupráci a já pro ni natočil dokument o jedné mojí kamarádce, která pěstuje víno. Řekl bych tedy, že mou hlavní vlohou je zpěv, ale moje kreativita se pouze na zpěv neomezuje.

Jak jste se dostal ke kontratenotovému zpěvu?
Hlas se mi zlomil, když mi bylo 14 let, ale ještě asi rok se mi dařilo zpívat sopránem. Pak mi můj učitel zpěvu řekl, že můj hlas už není dětský, že je to spíš kontratenor. To bylo poprvé, co jsem ten termín slyšel a že by se tomu člověk mohl věnovat profesionálně.

Co považujete za průlom své kariéry?
Moje první turné bylo s kontratenoristou a dirigentem René Jacobsem, kde jsem zpíval dvě altové árie v Bachových Pašijích svatého Jana. Na Velký pátek se koncert vysílal po celé Francii. Druhý den jsem ve vlaku do Paříže narazil na Williama Christieho ze souboru souboru Les Arts Florissants. Zeptal se mě, jestli jsem ten mladý muž, který den předtím zpíval v rádiu. Řekl jsem, že ano, a on mě pozval k nahrávání Mesiáše, což mě pak hodně zviditelnilo.
A další krok byl opět s René Jacobsem, který před svým recitálem v Paříži onemocněl. Všichni, jeho přátelé, organizátoři festivalů, všichni, kdo ho znali, ti všichni přijeli do Paříže, aby viděli Reného Jacobse. Ve čtvrtek mi zavolal a řekl: „Nemůžu zpívat. Můžeš zpívat v neděli?“ Tak jsem v neděli ráno chytil letadlo a předvedl jsem svůj vlastně diplomový koncert. René Jacobs napsal posluchačům milý dopis, který přečetl. Stálo v něm: „Je to jeden z mých studentů, má opravdu krásný hlas, prosím, zůstaňte a poslechněte si ho“. No a mělo to obrovský, obrovský úspěch, takže jsem se jedním krokem dostal na všechny francouzské festivaly barokní hudby.

Skleněný strom z Křišťálového údolí odhalili v areálu Kliniky Dr, Pirka v Mladé Boleslavi.
FOTO: Čtyři metry a stovky květů. Kliniku zdobí skleněný strom z Kunratic

V jednom rozhovoru, který jste poskytl, když jste se stal profesorem na Mozarteu, jste řekl, že kontratenorový zpěv je metaforou lidstva. Co jste tím myslel?Inspirovala mě kniha Dominiqua Fernandeze Porporino aneb Tajemství Neapole. Je to fiktivní životopis kastráta. Je tam scéna mezi Mozartem a mladým Porporinem, kde padne otázka: Proč lidé běhají do opery a chtějí tak moc slyšet muže zpívat ty nejhrdinštější role? Tehdejším klišé je Caesar jako bas nebo později hrdinný tenor: Čím déle udržíte vysoké C, tím jste mužnější. Je to kult mužnosti měřené silou. Ve zpěvu kontratenor nedokáže držet krok s tenory a barytony. Kastráti možná mohli, nevíme přesně, jak zněli, ale je tu ten neodmyslitelný kontrast. A Porporino říká: „Je to touha být člověkem, kterou chceme vidět na jevišti.“ A to je to, co se na jevišti děje.Všichni známe své chvíle, kdy potlačujeme část své osobnosti, protože se příliš bojíme. Když teď zareaguji takto, jak to bude interpretováno? A přitom jde často o velmi jednoduché, pozitivní impulsy, které chci prožít. Mám radost, že někoho vidím, a chci mu projevit svou náklonnost. Ale když je to muž, jak dlouho ho můžu objímat? Ani jedno pohlaví nevyužívá svůj plný potenciál. Takto prožívá kastrát to, že je člověkem na jevišti. A to se nás může dotknout až na dřeň, pokud to neodmítneme.

 Andreas Scholl.Andreas Scholl.Zdroj: MHF Lípa MusicaJak se díváte na vývoj kontratenorového oboru v posledních dekádách?
Konkurence mezi kontratenory je mnohem větší. Mnozí, kteří se prosadili jako kontratenoristé, pokud se to tak dá nazvat, v 90. letech, by to dnes měli těžké. Úroveň se prudce zvýšila. Nestačí jen čistě zazpívat noty. Jde o osobnost umělce, o ztvárnění a ztělesnění role. Lidé nechtějí jen andělský, éterický zvuk; jak říká můj učitel Richard: „I jako kontratenor musíš zpívat s koulemi.“ To je pro mě důležité. Univerzální kontratenor neexistuje, stejně jako neexistuje soprán, který zpívá všechno od Wagnera po Guillauma de Machaut. Dnes máme na všechno specializace. Zároveň je důležité snažit se zůstat univerzální, být otevřený a mít co nejširší repertoár. Virtuózní kastrátské árie s koloraturami a hlasovou akrobacií jsou jen jedním z aspektů barokního zpěvu. Neexistují jen loutnové písně Johna Dowlanda nebo jen italské rané baroko s lehčími, hbitými hlasy. Existuje mnoho kategorií. Dnes máme jednoznačně kontratenory se sopránovým, mezzosopránovým a kontraaltovým rozsahem a vývoj směrem k lyrickým i dramatičtějším oborům.

Věnujete se i pedagogice, jaké zásady jsou pro vás při výuce nejdůležitější?
Svým studentům vždy říkám: „Nekastrujte uměle svůj hlas, aby odpovídal ideálnímu zvuku. Využívejte to, co máte v hlase, na maximum, abyste reprezentovali a ztělesnili to, co zpíváte.“
Od nikoho nemůžete očekávat, že projde roky pečlivého tréninku, jakým prošli kastráti, ale u dnešních studentů také vidím větší netrpělivost, což je dáno i krátkou životností na sociálních sítích. Sotva jste dokončili první semestr, už musíte zveřejňovat svá videa na YouTube. Je důležité dozrávat klidnějším tempem. Když jsem studoval na Schole Cantorum v Basileji, měl jsem tolik nadšení a radosti z toho, že jsem nemusel nikomu nic dokazovat. Proto jsem se mohl rozvíjet tak, jak jsem se rozvíjel. Pokud už žiji jako kvazi-profesionál, je vývoj hlasu ve skutečnosti mnohem pomalejší. Nejlépe se to dělá v prostředí, kde můžete experimentovat bez tlaku. To zrychlení v univerzitním systému vůbec nebere v úvahu umělecký vývoj. Boloňský systém byl zaveden i v Basileji a vtěsnává hudební studia do stejného korzetu jako třeba ekonomii. Schola Cantorum se v tomto vzdálila svému založení a původu.

Na zámku Stvolínky se konal Renesanční den.
FOTO: Zámek Stvolínky otevřel brány. Návštěvníky přenesl do doby renesance

Vrátíme-li se ke koncertování, jaký vliv by měly koncerty mít na návštěvníky?
Proměnu. Lidé by měli odcházet ze sálu jiní, než když do něj vstoupili. To se děje díky společnému prožitku, ne díky konzumaci toho, co se děje na pódiu. Koncert je rituál, posvátný, duchovní rituál. Nemusí být křesťanský nebo patřit k nějakému náboženství; když posloucháme Bacha, společným zážitkem je společenství s Bachem. Něco se s námi děje. Nejjednodušší účinek: hudba jako rozptýlení. „Hudba na chvíli utiší všechny tvé starosti.“ Dokud hraje hudba, je všechno v pořádku. V kontextu něčeho takového, jako jsou Bachovy Matoušovy pašije a jejich zkoumání smrti a utrpení, mohu být tak emocionálně zasažen, že mě to přivede k slzám. A to znamená, že hudba odstranila bariéru. Stávám se prostupným. Všichni lidé, kteří opouštějí sál, si tuto energii odnášejí s sebou a šíří ji dál do společnosti. Proto byla ztráta kultury v dobách, jako je pandemie, velmi riziková.

Trpíte pro své umění?
Ano, všichni umělci trpí. Je to cestování, pobyt mimo domov, sebekritika. Dokonce i když za vámi po koncertě přijdou lidé se slzami v očích, říkáte si: „Jen se snaží být milí.“ To je těžké. Jednou jsem si na to stěžoval svému učiteli zpěvu a on mi řekl: „Co jsi čekal, že až opustíš hudební školu a nebudeš zažívat žádné zklamání? Takhle to přece nechodí.“

Je něco, čeho litujete?
Trapné spolupráce s německou popovou hvězdou Orlandem. V domácím videoklipu pózoval jako kulturista s houslemi. Naštěstí to prošlo téměř bez povšimnutí.

Měl by se svět klasické hudby více snažit přilákat nové posluchače?
Samozřejmě. V posledních deseti letech je stále obtížnější najít publikum. Odpovědnost neleží jen na promotérech a hudebnících, ale i na kritice. Ti mají tendenci dusit pokusy o větší popularizaci klasické hudby, od jejího přenášení na místa, kde se obvykle nehraje, až po používání amplifikace. Hudba se však musí vyvíjet, pokud budou kritici takto pokračovat, podříznou si větev, na které sedí.

Kdybyste si měl vybrat skladbu jako „soundtrack“ vašeho života, jaká by to byla?
Bachova Mše h moll. Zahrnuje všechny kompoziční styly, je intelektuální a emocionální. Uvádím ji už 20 let a stále objevuji nové detaily, kdykoli ji zpívám.

Jaký je největší mýtus o tom, že jste zpěvák?
Že je to všechno o inspiraci. Ve skutečnosti je to poměrně neokázalý proces, který vyžaduje tvrdou práci, mozek, domácí úkoly, přípravu a spoustu potu.

Lucie Johanovská