Být vždy a za všech okolností nepohodlným kritikem své doby. Takový osud potkal malého velkého muže Karla Kryla. Nepříjemnou pravdu říkal nejen v éře totality, ale i o mnoho let později ve svobodné zemi.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se hned první deskou Bratříčku, zavírej vrátka zařadil na čelné místo v seznamu nepřátel tehdejšího režimu. To mu bylo pětadvacet let. V západoněmeckém exilu pak úděl svých krajanů nepřestával sledovat a komentovat. A po triumfálním návratu do vlasti v samém závěru sametové revoluce se raději vzdal záviděníhodné pozice barda, který je zároveň morální autoritou, než aby přišel o svůj šestý smysl.

Před osmdesáti lety se narodil, před třicet zemřel. Písničky Karla Kryla symbolizovaly svobodu, smutek i podobu českého národa v době normalizace. Deník umělce připomene v seriálu Měsíc Karla Kryla:

Na Karla Kryla v poslední etapě jeho života bychom mohli vztáhnout slavný výrok Karla Havlíčka Borovského: „Ten, kdo svůj národ miluje, nemusí se s ním mazlit a nemazlí se, protože chce mít národ krásnější a lepší.“ Nedá se však říct, že by to národ v porevoluční euforii pochopil. Prakticky ihned po písničkářově comebacku se začaly vést řeči, že nové texty působí zatrpkle. A že možná už vůbec nejsou tak dobré jako kdysi.

Teprve teď, kdy znovu čelíme šíleným hrozbám ze strany ruského molocha, dovedeme docenit Krylovu předvídavost. A opět je to nepříjemné poslouchat a číst. Zvláště pasáže, ve kterých tento – dnes už – klasik otevřeně prohlašoval, že za svou dějinnou situaci si do značné míry můžeme sami. „Po čtvrtstoletí mlčení a půlstoletí strachu svou troufalostí zděšeni plijeme na papachu,“ zpíval roku 1991 na festivalu Porta.

| Video: Youtube

Divákům se jeho cynický úsměšek nelíbil, je to slyšet z jejich reakcí. Jenže co by řekly nyní ty houfy lidí, kteří byli až do války na Ukrajině k ruskému agresorovi přinejmenším tolerantní? Bijí hlavou o zeď, citují Krylovy písničky a říkají si: Kdybych to jen tušil!

Předtucha hranatých maringotek

Dělat z kroměřížského rodáka nějakého proroka by bylo trochu laciné. I jemu asi docházel význam některých textů až postupně. Někdy se jistě sám divil, v co se jeho tvorba ve světle náhlých společenských změn proměnila. Svědčí o tom třeba vyprávění kolegy písničkáře Jaroslava Hutky, který tvrdí, že se s ním setkal ve vlaku ještě před sovětskou okupací. Už tehdy mu prý Kryl zahrál pověstného „Bratříčka“. To by znamenalo, že text o vojácích, kteří „přijeli v hranatých železných maringotkách“, předešel realitu. I když strach ze zabrání území, podpořený vojenskými manévry na hranicích, v Češích určitě rezonoval řadu měsíců před invazí.

| Video: Youtube

Kdybychom se Kryla zeptali, kdo z literatury nebo hudby ho při psaní nejvíce ovlivnil, zřejmě by na prvním místě nejmenoval žádné buřiče a prokletce, nýbrž Jiřího Suchého a divadlo Semafor. Také by asi bez mučení přiznal, že leccos odkoukal od popových zpěváků.

Publicista Jiří Černý, stojící jak u vzniku Krylova legendárního prvního elpíčka, tak u jeho vstupu na folkovou scénu, vždy upozorňoval na písničkářovu hlasovou, ale i výrazovou příbuznost s Karlem Gottem. Ano, s tím Gottem, jehož Kryl tak skvěle parodoval v skladbičce Gulášová polífka a který mu v listopadu 1989 zavařil, když s ním z balkonu na Václavském náměstí zazpíval českou hymnu.

Výzva pro čtenáře:

Pošlete nám fotografii nebo svou vzpomínku na Karla Kryla
Znali jste Karla Kryla osobně a máte ze setkání s ním fotografie, o které byste se chtěli se čtenáři Deníku podělit? Fotili jste na jeho koncertě? Najdete ještě po letech snímky z akcí, na kterých jste písničky Karla Kryla poslouchali? Nebo byste nám jen rádi napsali výjimečnou vzpomínku na legendárního písničkáře?


Pošlete nám je do 31. března v elektronické podobě na adresu kryl@denik.cz nebo klasickou poštou na adresu: Deník, U Trezorky 921/2, 158 00, Praha 5 – Jinonice. Na obálku prosím připište Karel Kryl.

Z očí do očí

Často se tvrdí, že Karel Kryl zejména na pozdějších koncertech a deskách moralizoval. Až tím byl posluchačům protivný. I jeho předčasná smrt v devětačtyřiceti letech bývá přičítána přílišnému rozčilování a rozladění z vývoje nezralé české demokracie. Pomíjí se tím vrozené zdravotní dispozice, ale i fakt, že Kryl byl také velký humorista, bonviván, že měl slabost pro ženy a dovedl být okouzlujícím společníkem. Spíš než moralizováním jsou jeho pozdní texty dobře míněnými a trochu zoufalými šťouchy do společnosti, která se po převratu spokojila s málem.

Desítka celovečerních filmů, přes čtyřicet her a přibližně stejný počet knih, plus minus šedesát dlouhohrajících alb, stovky grafik, více než 1400 písňových textů a 500 melodií. Taková je dosavadní žeň nestora českého humoru Jiřího Suchého:

V televizním dokumentu slovenského režiséra Dušana Rapoše Kdo jsem… z roku 1993 říká Kryl pár měsíců před smrtí: „Já? Já neztratil naději. Kdybych ztratil naději, tak tady nesedím. Naději si berem a máme, vyprosíme, nebo dostanem, ale dávat naději nelze. Já se domnívám, že když je naděje založená na lži nebo na sebeklamu, což je ještě horší druh lži, je možná ještě nebezpečnější než teror.“

Na sklonku šedesátých let se písničkář vším, co uměl, snažil probouzet ostatní z osudné letargie. Když viděl, že tudy cesta nevede, opustil Československo, ale v roli spolupracovníka a poté zaměstnance rádia Svobodná Evropa ve svých apelech i přes značnou dálku pokračoval. Jakmile zase mohl bez obav přijet do země, odkud pocházel, postavil se na pódium i se svou malou výškou jako obrovská, vyrovnaná osobnost a při zpěvu se lidem v hledišti díval přímo do očí. Mezi ním a publikem nebyl sebemenší příkop, zaplněné sály jím byly doslova uhranuty.

To všechno si lze velice snadno ověřit na dobových televizních záznamech.

Krylovy nejslavnější písně nespadly z čistého nebe, jak je patrné z knihy Akorát že mi zabili tátu:

Co nerozpleteme, je změť pocitů, které Karel Kryl po roce 1989 zažíval při každém dalším návratu do republiky, kde se čím dál tím méně cítil být doma. Veřejně přiznával, že trpí těžkou deziluzí. Už méně se však připomíná to, co vždycky dodával hned poté: že je dalek odsuzování. V hospodě v kruhu známých se přel a hádal, působil dojmem vzteklouna. Možná to ale dělal jen proto, že kolem sebe neviděl dostatek pokory a důstojnosti – dvou hodnot, které ctil.

Jeho vdova Marlene o něm řekla pozoruhodnou věc: „Ovlivněný poválečnou dobou, ve které bylo jen málo místa pro materiální blahobyt, hledal svou cestu ve vnitřním porozumění a prožití.“ Kryl byl věřící, ačkoliv tvrdil, že by ho z každé církve vyhodili. Zajímala ho témata z bible, což více než u nás rezonovalo v sousedním Polsku, kde bylo jméno Karel Kryl samostatným fenoménem.

My jsme si toho všímali spíš podprahově, třeba když jsme u táboráků drhli jeho nejznámější písničku Anděl: „Z rozmlácenýho kostela v krabici s kusem mýdla přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla.“

| Video: Youtube