Rodina Janoskových si tentokrát vzala na mušku klasická díla Bacha, Beethovena, Bartóka či Bernsteina, které představí svým osobitým stylem, kdy z kouzla okamžiku vzniká kreativní společné dílo skladatelů a interpretů coby rafinovaný mix různých stylových prvků. A nejen o tom jsme si povídali s protagonisty souboru, s bratry, houslisty Ondřejem a Romanem a klavíristou Františkem Janoskovými a kontrabasistou Juliem Darvasem, jejich švagrem.

Pocházíte z rodiny, jejíž hudební kořeny sahají minimálně šest generací do historie. Své hudební vzdělání jste tříbil na Vídeňské konzervatoři a Vysoké škole múzických umění ve Štýrském Hradci u Borise Kuschnira. Upřímně, pokud byste na misky vah měl položit klasické vzdělání a rodinné zázemí, zkušenost a výchovu, co vás více ovlivnilo a formovalo vstříc vašemu „Janoska stylu“?
Ondřej Janoska: To je komplexní otázka, ale odpověď je překvapivě snadná: je to směs a součet všech těchto složek. Na jedné straně jsme všichni, moji bratři, já i Julius, který je už třetí generací kontrabasistů v rodině, dostali solidní hudební výchovu a hudební „dědictví“, chcete-li. Náš otec pro nás samozřejmě byl a stále je velmi důležitý. Byl naším prvním učitelem a naučil nás nejen základy, jako je držení těla, intonace, výraz atd., ale také spoustu věcí, které se na žádné hudební škole nebo univerzitě nenaučíte. Rád tomu říkám rodinné hudební „tipy a triky“, jakési „rodinné tajemství“, které jsme se všichni od začátku naučili a zvnitřnili.

Později pro nás byla velmi důležitou stanicí Vídeň, všichni jsme se vzdělávali na místní konzervatoři a vysoké škole a získali „akademické osvědčení“. Velmi důležité a samozřejmě naprosté štěstí bylo, že jsme měli ty nejlepší učitele, jaké si člověk mohl přát, mimo jiné Borise Kuschnira, Pavla Vernikova nebo Aloise Posche. Vždycky jsme improvizovali a jedním z poznávacích znamení našeho „Janoska stylu“ – a teď se vracím k vaší otázce – je improvizace v klasické hudbě, umění, které je dnes už dávno zapomenuté a které chceme znovu prezentovat.

V našich úpravách klasických děl stavíme, v kombinaci s prvky jazzu, popu a dalších stylů, most mezi originálem a moderní interpretací při zapojení improvizace a kreativity. Významný je zde individuální zvuk dosažený díky neobvyklému kvartetnímu nástrojovému obsazení a maximální virtuozitě, jinými slovy „Janoska stylu“.

Srovnáme-li různé soubory, které se dnes rovněž módně snaží o jakési stylové fúze a crossovery mezi hudebními žánry na klasickém základu, mnohdy se jako posluchač nezbavíte dojmu jisté chladné akademičnosti, až strnulosti. Váš ansámbl je však synonymem pro živelnost, nadšení a spontánní energii, které se nakažlivě přenáší na publikum. Z čeho pramení tato výjimečná chemie? Je to rodinné pokrevní souznění nebo již zmíněné letité hudebnické kořeny?
Julius Darvas: Ondřej už se o některých věcech zmínil, naše koncerty jsou skutečně každý jiný a i každé naše album je jakousi momentkou, protože na koncertě hrajeme spoustu věcí zase jinak. Všechna naše čísla, která na koncertech prezentujeme, obsahují značnou porci improvizace a vlastně nikdo dopředu přesně neví, jak a co se bude dít. Proč to tak dobře funguje? Protože se velmi, velmi dobře známe a děláme spolu hudbu už od dětství.

V tomto týdnu festival nabídne další dva koncerty, a to návraty do tradičních lokalit, kterými je obec Prysk s kostelem sv. Petra a Pavla a město Kamenický Šenov s kinem Hvězda. V Prysku vystoupí v pátek 22. září německý host, soubor Anima Şirvani s programem Západovýchodní díván inspirovaným kulturním dialogem Západu a Východu, evropské barokní hudby a tradiční hudby staré Persie. Sobotní večer 23. září bude v Kamenickém Šenově na programu populárnější zpestření festivalového programu, poctu argentinskému tangu a zejména tvorbě jeho doyena Ástora Piazzolly slouží soubor Escualo Quintet s tanečním duem Tangonexion a zpěvačkou Gabrielou Vermelho. Vstupenky na tyto koncerty jsou ještě k dispozici.

Stačí malé Františkovo gesto na klavíru a všichni přirozeně reagujeme, ať už je to náhlý nový rytmus nebo modulace. To je samozřejmě i velká zodpovědnost pro mě jako kontrabasistu, protože tomu všemu dávám základ, jak harmonicky, tak rytmicky… Co se týče zmínné „živosti“, pokaždé na podiu pozorujeme jednoduchý princip: dáváme – dostáváme, dáváme víc – dostáváme víc… a tak to jde pořád dokola. Pak energie v koncertním sále opravdu začne kolovat! A samozřejmě jsme pak všichni najednou úplně v hudbě: takže žádná šance na jakoukoli „strnulost“ nebo „akademismus“… 

Po studiích jste se nejprve věnovali klasické dráze, například jako členové orchestru Vídeňské státní opery či Vídeňských filharmoniků. Nyní jste na plný úvazek členem Janoska Ensemble. Nestýská se vám někdy po klasických koncertech a repertoáru, práci v orchestru?
Ondřej Janoska: S kolegy z Vídeňských filharmoniků jsme si v Janoska Ensemble velmi blízcí. Dochází k živé výměně názorů. Působení v tomto světovém orchestru bylo pro mě osobně samozřejmě velmi důležitým a také krásným obdobím, získal jsem mnoho cenných podnětů. Ty předávám dál v našem souboru a, jak jsem již zmínil, vedle akademického vzdělání a prvních lekcí u otce je to také důležitý vklad do celkového balíčku „Janoska stylu".

Když jste před deseti lety zakládali váš soubor, bylo vaší vizí, že to bude práce na plný úvazek s tak skvělými výsledky a úspěchy, jakých jste dosáhli, nebo jste spíše chtěli příležitostně kompenzovat svá klasická angažmá a udržet tradici „rodinného muzicírování“?
Ondřej Janoska: Když jsme přesně před deseti lety soubor zakládali, každý z nás už měl bohaté zkušenosti s jinými formacemi a orchestry a v této vlastně neobvyklé sestavě: dvoje housle, kontrabas, klavír jsme hráli velmi dlouho a věděli jsme, že to hudebně funguje. Krok založit v roce 2013 Janoska Ensemble byl dobře promyšlený a logický a úspěch našeho prvního alba Janoska Style, vydaného u Deutsche Grammophon, nám dal za pravdu. Během několika měsíců se naše debutové CD stalo zlatou deskou a naše druhé album Revolution je také „pozlacené“…

Dnes je váš soubor skutečně fenoménem světové hudební scény. Váš přístup je záslužný i ve snaze přiblížit svět klasické hudby publiku, které z ní má spíše strach či ji dokonce odmítá. Ovšem ještě významnějším přínosem je vaše snaha vrátit do hudebního prostředí improvizaci. Věc, která byla zcela přirozená v baroku, klasicismu, ale i později v romantismu, se později téměř skoro vytratila. Proč si myslíte, že se tak stalo?František Janoska: Je to do značné míry dáno hudebním průmyslem a očekáváním, která vytvořil mezi samotnými konzumenty. Vše je dokonalejší, preciznější než dřív, chyby jsou tabu. Hudba se dnes měří dokonalostí a vše musí být „na věčné časy“. S tímto předpokladem se samozřejmě žádný klasický hudebník neodváží nic riskovat, pokud chce přežít. Strach z neúspěchu nebo z toho, že zahrajete špatnou notu, je tak velký, že zmizelo něco, co bylo v baroku až do období klasicismu samozřejmostí – volná improvizace. Velkými improvizátory byli například Bach, Beethoven a později Liszt, Franck nebo Paganini: tito skladatelé hráli ve svých koncertech velké kadence, z nichž jen některé byly notovány. My toto „fantazírování“ na jevišti a před publikem pěstujeme a snažíme se tak tuto disciplínu znovu nastolit. Ve skutečnosti neexistuje žádné „správné“ nebo „špatné“, protože každá modulace nebo každá nota může dát vzniknout něčemu novému a úžasnému, a to je na hudbě tak fascinující. Vždy je co nového objevovat, a to je vzrušující pro publikum, ale i pro nás samotné, hudební cesta, kterou jsme všichni společně před mnoha lety započali a ještě zdaleka nedospěli do cíle. Protože je stále co objevovat! :-)

Vaši činnost doprovází i workshopy, kde se snažíte improvizaci učit. Lze improvizaci naučit technicky, třeba hraním určitých cvičení, etud, nebo je to spíše o otevření mysli hudebníka a potlačení obav a zábran?
Roman Janoska: Kromě koncertní činnosti se věnujeme také jakési „improvizační misi“, kterou nabízíme formou workshopů a mistrovských kurzů. Tato pedagogická činnost nás zavedla na Kronbergovu akademii, Amadeus festival ve Vídni, do Gstaadu na Menuhinův festival, ale také do Hongkongu či USA. Reakce účastníků kurzů jsou všude shodně euforické. Práce s námi účastníkům, soudě podle jednomyslných ohlasů, dodala mnohem více sebedůvěry k volné improvizaci v klasickém kontextu. Kurzy jsou ale podle mnoha studentů užitečné i pro samotné muzicírování.

| Video: Youtube

To, co nyní pozorujeme, ať už v Evropě, nebo v zámoří, je skutečnost, že všichni hudebníci jsou fixováni na notový text, tedy na ten obdélníkový list papíru, kde je černým písmem napsáno to, čemu říkáme noty. Na jedné straně je notový zápis daný skladatelem, a tedy dynamika, rytmus, tempo atd. jednoznačně důležitou informací, na druhé straně v notovém papíře není vůbec nic o agogice nebo interpretaci. A to je problém mnoha hudebníků, ať už začátečníků, nebo pokročilých, chtějí hrát co nejdokonaleji intonačně, v tempu i dynamice, ale zapomínají na svůj vlastní hlas. A tento hlas, stejně jako hlas mluvní, je naprosto individuální a pro každého specifický. To znamená, že se na našich mistrovských kurzech snažíme každému studentovi, bez ohledu na to, na jaké úrovni se nachází, toto individuální „okno“ otevřít a povzbudit ho, aby svůj vlastní hlas slyšel a cítil a aby se v něm poznal.

Podle našich zkušeností se to překvapivě může stát velmi rychle. Někdy stačí, aby student zahrál zpaměti hudební pasáž, kterou si dokonale připravil, a zvolil jiný rytmus, nebo ho doprovodíme jinou harmonií.

Jinými slovy, vyjmeme připravenou pasáž z korzetu a necháme studenta prožít melodii zcela novým způsobem. Stejně jako napoprvé. A ejhle, najednou je ta či ona nejistota zažehnána, protože ve vlastní interpretaci nemůže udělat nic „špatně“, odváží se, hraje a poprvé „slyší“ svůj vlastní (instrumentální) hlas. To je fascinující. Samozřejmě pak by měl danou pasáž zahrát znovu v „originále“, ale voilà: úplně jinak, osobitě a s vlastním „hlasem“. Jakkoli to všechno zní možná pedagogicky složitě, učíme každého nekomplikovaně a na našich workshopech vždy zažíváme velká překvapení!

Domníváte se, že by bylo v tomto kontextu vhodné nějak změnit zažité způsoby hudebního vzdělávání od dětské po profesionální úroveň?
Julius Darvas: Pedagogika je široký obor a existuje mnoho různých přístupů. V našich workshopech „Janoska stylu“ volíme vlastní cestu. Mimochodem neučíme odděleně, ale ve čtyřech společně na pódiu se studentem a k tomu se zapojuje i publikum, takže to nemá charakter přednášky, ale vždy se to zvrhne ve skutečný workshop, kterého se účastní všichni. A vše za důležitého předpokladu, že neexistuje žádné „správné“ nebo „špatné“. Je pro nás důležité, že dáváme každému možnost najít svůj vlastní „hlas“, jak říkal Roman. A když se tak stane, dosáhli jsme velké věcí…

Do jaké míry je improvizace přítomna na vašich vystoupeních? A co ovlivňuje z vašeho pohledu výsledný Janoska styl, který mohou návštěvníci zažít naživo na koncertech?
Ondřej Janoska: Improvizace je důležitou součástí každého našeho koncertu. Například jsme nahráli krásný Bachův koncert pro dvoje housle ve verzi „Classic meets Jazz“. Já zde přebírám klasický part a Roman hraje svůj hlas v duktu jazzové improvizace. Mohu říci, že kromě nových harmonií a moderních rytmů jsme vytvořili něco, co je jedinečné a co lze pokaždé slyšet jinak, zejména v improvizačních partech. Vždy ovšem jednáme s největší úctou k originálu nebo skladateli, jako v tomto případě k velkému Johannu Sebastianu Bachovi.

Další zajímavou kapitolou vaší činnosti jsou i aranže skladeb, které si sami vytváříte. Jistě právě při jejich tvorbě má improvizace důležitou úlohu. Jak u vás probíhá vlastní tvůrčí proces, sedíte nad partiturou s tužkou v ruce a notovým záznamem, nebo se spíše úpravy rodí ze společné hry a hudebního „brainstormingu“ celého souboru?
František Janoska: Vytvoření aranží prochází několika fázemi. Jsme neustále na turné a zkoušíme nebo testujeme spoustu věcí. Když například přijedeme do nějaké země, vždy se podíváme na lidovou hudbu a hrajeme ji. Hodně z toho, co zde objevíme, nás formuje a stává se, že nás ta či ona melodie inspiruje natolik, že na ni napíšu skladbu. Například pro svého syna Leonidase jsem napsal skladbu v latinskoamerických rytmech. Inspirovala mě k tomu cesta po Jižní Americe a samozřejmě i temperament mého syna, který k tomu patří. Tak vzniklo číslo "Leův tanec".

Kvůli našemu třetímu albu THE BIG B's jsme se v roce 2021 na pět týdnů uchýlili na maďarský venkov. Tehdy to bylo možné, protože kvůli lockdownu bylo narychlo zrušeno velké turné po Japonsku a my jsme najednou měli spoustu času. Nepřetržitě jsme zkoušeli, zkoumali, psali, aranžovali, vylepšovali, diskutovali atd. Aranže dělám já; finální úpravy, tedy to, co vyjde, když řekneme „je to hotové a v Janoska stylu“, to je společný proces v souboru, kde se každý hlas individuálně upravuje a přispívá tak k ideálnímu výslednému produktu.

To znamená, že zkouška, přehrávání nebo zkoušení skladby mě inspiruje k aranžmá, já si pak sednu a píšu, skládám, vnáším do skladby nové struktury. Pak zkoušíme novou verzi a děje se to obráceně: moje aranžmá inspiruje soubor a znovu vznikají nové nápady, a tak začíná cyklus, který v určitém okamžiku způsobí, že už není možné vysledovat, kdy co a jak vzniklo. To není úplně rozhodující, protože důležité je, abychom zůstali věrní našemu stylu a toho můžeme dosáhnout jen jako jednotný soubor, který tu společně řídí a prožívá tento tvůrčí koloběh.

Vrátíme-li se k již zmíněnému respektu a úctě k dílům velkých skladatelů, dá se podle vás nějakým způsobem definovat, kde leží ona pomyslná hranice mezi citlivým přístupem a respektem k předloze a volnou fantazijní improvizací na straně druhé? Držíte se vědomě nějaké, či je to spíše otázka hudebního citu?
Julius Darvas: Úcta a respekt k dílu a skladateli je téměř posvátnou záležitostí. Jsme klasický soubor s jasnou vizí a, jak již bylo řečeno, chceme vytvořit most mezi původní a moderní interpretací. Přitom vnášíme do formy inovativní aspekt, aniž bychom poškodili původní díla. Uvedu příklad. Rok 2020 byl beethovenovským rokem a my jsme chtěli provést všech devět symfonií, které Ludwig van Beethoven napsal. Jak to udělat? Úplně jednoduše. František zkomponoval všechny symfonie do devítiminutového medailonu, který obsahuje příslušná hlavní témata symfonií a vzniklo tak 9 symfonií v 9 minutách. Scéna u potoka z Pastorální symfonie se stala blues, Pátá symfonie rockovým číslem nebo hlavní téma velké 7. symfonie mexickým valčíkem. Vše vrcholí ve finále v Ódě na radost z 9. symfonie. A to, že se nám vše podařilo stihnout přesně za devět minut, byla „tvůrčí náhoda“ k tomu! :-). Každopádně jsme tímto trikem chtěli Beethovenovu zásadní hudbu přenést do současnosti a přiblížit tak toto stěžejní dílo vídeňské klasické hudby dnešnímu publiku, a to vše v anšem „Janoska stylu“ a současně s velkou poklonou před tvorbou velkého mistra.

Ve vašem repertoáru se objevují i zcela nové kompozice, které často věnujete svým dětem, které jste do života vybavili nejedním hudebním jménem. Jaká je další generace Janosků? Šlapou vám již muzikantsky na paty?
Roman Janoska: Ano, všichni skládáme a věnujeme své vlastní skladby svým dětem. Na každém z našich alb jsou odpovídající věnování a názvy, které nesou jména našich dcer a synů. Naše děti jsou na koncertech velmi často a samozřejmě opravdu čekají, až jejich titul oznámí Julius, který vždy programem provází. To je pokaždé vrchol a samozřejmě nás to těší a motivuje k tomu, abychom pro naše děti psali další skladby.

Předávání našeho stylu dětem je pro nás velkým závazkem a souběžně s naší koncertní činností probíhá v naší rodině téměř nezadržitelně a genealogicky již po osmé (!). Všichni máme talentované děti a letos poprvé představíme publiku další generaci na speciálním koncertě s názvem „JANOSKA STYLE MEETS THE NEXT GENERATION“. Půjde o mimořádnou premiéru, v níž se na jevišti sejdou tři generace, protože tohoto „přátelského souboje generací“ se samozřejmě zúčastní i náš otec a dědeček Bandy Janoska, hlava rodiny, primáš a první učitel všech synů a vnuků!

Pokud se vrátíme k vašemu aktuálnímu projektu The Big B’s, se kterým přijedete i na festival Lípa Musica, jak byste jej charakterizoval v porovnání s vašimi předchozími dvěma projekty – Janoska Style a Revolution. Mýlím se dojmem, že je více klasický, hravý, ale přesto svým základem závažnější a v aranžmá prokomponovanější? Jaký byl váš záměr?Ondřej Janoska: Když jsme hledali základní myšlenku pro třetí album, vycházeli jsme z vlastní síly improvizace. Ptali jsme se sami sebe, kdo byli největší improvizátoři v období klasicismu, a napadla nás jména Bach, Beethoven a Brahms, které beztak považujeme za velké vzory, ba dokonce za patrony. Pak jsme se podívali trochu víc do moderny a už jsme měli na mysli Bernsteina, Bartóka a Brubecka. A pak jsme díky covidu na tomto projektu pracovali sami v ústraní. Na rozdíl od předchozích alb se nám podařilo vytvořit několik opravdu složitých symfonických skladeb, které samozřejmě hrajeme v našem jedinečném stylu. Je to Bernsteinova předehra Candide nebo na příklad Bartókovy Rumunské lidové tance ve zcela novém aranžmá, Bachův Dvojkoncert d moll v nevídané verzi "Classic meets Jazz" a konečně Beethovenových 9 symfonií v 9 minutách. Dále kromě skladeb z naší vlastní dílny Brahmsův První uherský tanec, Beethovenova Patetická nebo Rondo à la Turk Davea Brubecka… Jsme na toto album velmi hrdí a těší nás, že se již delší dobu umisťuje v AMAZON Classical Charts na 1. místě a v mezinárodních Classic Charts na 3. místě.

Prozradíte, na co se můžeme těšit po Big B’s? Jsou nějaké hudební směry či kompozice, autoři, které vás lákají k dalšímu tvůrčímu dialogu?
František Janoska: Jsme uprostřed přípravy našeho čtvrtého alba pro Deutsche Grammophon s názvem "THE FOUR SEASONS". Jedná se, jak je z titulu patrné, o Vivaldiho mistrovské dílo, které nyní přepracováváme v našem stylu. Toto monumentální a nadčasově krásné i významné dílo jsme si vybrali pečlivě: jednak proto, že zcela oddáni našemu vlastnímu Janoska stylu, a tedy krédu improvizace, je barokní hudba sama o sobě a prověřená časem ideálně vhodná pro virtuózní realizaci. Na druhé straně byl pro nás stejně rozhodující žánr, neboť se jedná o čtyři velmi náročné houslové koncerty, které ovšem byly vždy pevně zakotveny v Ondřejově a Romanově vlastním repertoáru.

Nebyl by to však Janoska Ensemble, kdyby toto spojení originálu a interpretace bylo dostačující: každý z nás navíc a kvazi propleteně do Vivaldiho koncertní předlohy komponuje své jednověté „období“, čímž jej propojuje s vlastním nástrojem. Ne náhodou si například Julius pro svůj nástroj, kontrabas, vybral podzim a s ním spojený scénář lovu, díkůvzdání za úrodu a selských tanců… Vydání Čtvera ročních období, s nímž pojedeme i na turné s orchestrální verzí je v plánu v říjnu roku 2024. Mimochodem Vivaldi složil své Čtvero ročních období v roce 1725, velmi brzy tedy oslavíme 300. výročí vzniku tohoto mistrovského díla…

Vaše vystoupení jsou gejzírem pozitivních emocí a energie. Cítíte sami také jejich příval, nabíjí vás, nebo odevzdáte vše a jste po koncertech unavení? Dobíjí vás hudba, nebo spíše civilní rodinný život a jiné zájmy (jaké)?
Ondřej Janoska: Každé představení je pro nás výjimečné. Když jsme na jevišti, jsme v přímém kontaktu s publikem, navazujeme spojení, také s charakterem sálu, jeho akustikou a nakonec během představení, v přímé vzájemné výměně, s hudbou. Je to ten zvláštní okamžik na jevišti, kdy se ponoříme do hudby, zapomeneme na všechno kolem, vytvoříme jednotu a jen stěží se odvážíme tento pocit po koncertě rozebírat. Je to okamžik naprosté shody a společného štěstí. Dodává nám sílu, motivaci a inspiraci.

Možná budu mluvit za všechny, když řeknu: Milujeme dělat hudbu. Žijeme pro ni! Milujeme být na pódiu a žijeme svůj sen! Vyprodaný koncert, na kterém se nám podaří nadchnout publikum naší hudbou a vidět lidi, jak na konci koncertu odcházejí domů s úsměvem, nás dělá šťastnými a utvrzuje nás v tom, co děláme! Protože hudba chce a umí jediné: dělat lidi šťastnými.

Lucie Johanovská