Medvěd stojí na velké proměně situace a vývoje vztahu dvou lidí. Tady zafungovala přesná herecká vazba, vzájemný kontakt. Smirnov v podání Pavla Landovského, kterému dluží snad půl matičky Rusi, přišel k vdově Popovové, kterou hraje Dita Krčmářová, kvůli proplacení směnky, kterou podepsal její zesnulý manžel. Návštěva, učiněná s úmyslem dostat své peníze zpět, se mění v neskrývaný obdiv a následně lásku statkáře k vdově.

Medvěd je hereckým koncertem Pavla Landovského, který každým gestem a pohybem, mimikou a intonací jasně dává najevo svá pohnutí a to s nenucenou lehkostí a humorem. Vdovské manýry Dity Krčmářové jsou zahrány s takovou nonšalancí, že jako protipól pak stojí její neústupnost. Oba představitelé jsou herecky výrazní s nezbytnou dávkou proměny i nezbytnou hravostí. Medvěd je hereckým koncertem Dity Krčmářové a Pavla Landovského.

Výročí začíná před zahájením oslavy patnáctiletého výročí banky, které je Šipučin ředitelem. Má převzít dar a zároveň předat výroční zprávu. Vpád mladé manželky Šipučina a dámy požadující vrácení peněz rázem mění situaci v chaos a anarchii.

Výročí jede jako dobře namazaný stroj na inteligentní humor. Jestliže Medvěd byl herecký koncert, pak tady to byl hotový herecký symfonický orchestr. Karel Bělohubý jako Kuzma je neodolatelně nešťastný, roztomile rozhněvaný a dětinsky starostlivý.

Václav Klapka coby ředitel Šipučin je přesně tím šosáckým a povrchním ředitelem, který ve slabé chvilce dokáže být i upřímný, aby za chvíli opět naškrobil obličej.

Tereza Lačná jako mladá Šipučinova žena, upovídaná a stále obdivující nové mladé muže je neodolatelně rozkošná a dětinská. Výročí funguje skvěle jako celek. I v druhém plánu se odehrává vždy nějaká etuda, která ovšem neodvádí pozornost, nýbrž umocňuje atmosféru dané situace.

Všechny postavy jsou barvitě vykresleny a minimalistická a funkční scéna Renaty Grolmusové dovoluje hercům plně využít jeviště v obou aktovkách. Václav Klapka režijně opět nezklamal.

Spojení Čechov – Klapka funguje, je plné příjemného a inteligentního humoru. Pokud by si Václav Klapka opět nevybral ruského klasika, musel by se jím stát sám.

Autor: Tomáš Mařas