Hana Homoláčová, která aktuálně žije v Domově důchodců ve Velkých Hamrech na Jablonecku, zažila mnohé. Rodiče si ji adoptovali přímo v porodnici, dětství prožila ve středních Čechách a do Libereckého kraje se přivdala. Celý život byla obklopená lidmi, po odchodu do důchodu působila ještě patnáct let na úřadu práce. Doba se podle ní změnila, hlavní příčinu vidí v proměně hodnot společnosti.

Příběhy pamětníků 

V seriálu Příběhy pamětníků
z Libereckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.

84letá pamětnice nepoznala své skutečné rodiče. Přesto se rovnou z porodnice dostala do rodiny, ve které strávila krásné dětství. „Nikdy jim to nezapomenu, byli to úžasní lidé. Vzali si mě, protože žili v domnění, že nebudou moci mít nikdy vlastní děti kvůli maminčině nemoci,“ vylíčila Homoláčová.

Domněnka se však ukázala jako mylná. Po čtyřech letech se totiž adoptivním rodičům narodila dcera, a když bylo Haně čtrnáct let, přivítali do rodiny třetí holku. „Táta chtěl mít syna, a tak mě vychovával spíše jako kluka. Chodila jsem s ním na zabijačky a hony divoké zvěře, naučil mě vykuchat králíka a pomáhala jsem mu s opravami v rodinném domě,“ zavzpomínala pamětnice.

Jelikož měli velikou zahradu a hospodářství, musel každý přiložit ruku k dílu. Její otec se v mládí vyučil řezníkem v německé rodině v Albrechticích, kde také potkal svou budoucí manželku. Tu si pak odvezl s sebou do svého rodného kraje. „My jsme byli velká rodina, tatínek měl čtyři sourozence a maminka tři. Díky tomu jsem měla spoustu sestřenic a bratranců,“ podotkla Homoláčová.

Vyrůstala v malé vesničce u Poděbrad, ve které to žilo. Pořádali tu tancovačky, pěvecká vystoupení, měli ochotnický spolek a hráli divadlo. S představením Vesnice zpívá, vesnice hlaholí objížděli okolní vesnice. „Na cestu se vydal autobus s herci a nákladní auto s kulisami. Hráli jsme po hospodách a na konci představení se daly židle pryč a začala veselá tancovačka,“ dodala se smíchem pamětnice.

Logo Libereckého kraje.Zdroj: Liberecký krajDruhá světová válka ji zastihla jako dítě. Tím, že vyrůstala ve vnitrozemí, má na ni jiné vzpomínky než její příbuzní z pohraničí. „Doma jsme neviděli na vlastní oči ruské ani německé vojáky. Jídlo jsme vozili příbuzným na Jablonecku a ti se na něj pokaždé doslova vrhli. Divila jsem se, proč la mají takový hlad, my jsme to neznali,“ řekla seniorka.

Jak sama přiznala, dnešní generaci moc nerozumí. Jako dospívající trávila s kamarády čas venku, scházeli se na návsi u svatého Nepomuka a hráli hry. Vychodila gymnázium, kde vedla bohatý studentský život. Účastnila se výletů, sportovních a lyžařských kurzů, její třída měla vlastní kapelu. „Úplně se to proměnilo. Dnes mladí sedí u počítačů nebo koukají do mobilu. I vztahy mezi lidmi na vesnici se změnily. To, co jsme si my v mládí prožili, to už nikdy nikdo nezažije,“ zdůraznila Homoláčová. A co by podle ní mohlo situaci změnit? „Nám babičky a dědečkové vyprávěli pohádky a rodiče s námi trávili čas. Ti se teď honí za mamonem a na děti nemají čas a řeší to penězi. Měli by ten čas trávit spolu jako rodina. Holt jiný životní styl,“ povzdychla si seniorka.

Domov důchodců Velké Hamry 

Jeho historie sahá do roku 1984 a za dobu své existence zažil jak sněhovou kalamitu, tak
i záplavy. V roce 2006 byla zahájena přestavba, která trvala dva roky. Zmodernizovala se při ní kuchyně, došlo
na zateplení budovy a výměnu oken, včetně nových rozvodů topení a elektriky. Zajištěny jsou bezbariérové prostory, vchody
a nové bezpečnostní výtahy.

Na Jablonecku se nakonec usadila, když zde potkala svého budoucího manžela. Po svatbě se jí narodil syn a poté nastoupila do práce. Působila v generálním ředitelství koncernu Jablonecké bižuterie, které sídlilo v Jablonci nad Nisou. Patřily pod něj podniky Jablonecké sklárny Dolní Polubný, Preciosa, Skleněná bižuterie, Železnobrodské sklo Železný Brod, Lustry Kamenický Šenov, jablonecký Výzkumný ústav skla a bižuterie a později Ústav výpočetní techniky a racionalizace. Po převratu Jablonecká bižuterie zanikla a vzniklo třicet zcela samostatných podniků. „Dělala jsem tam třicet let. Jelikož mi do důchodu zbývaly dva roky, využila jsem ze zákona možnost do něj odejít bez ztráty kytičky,“ řekla Homoláčová.

Poté nastoupila na úřad práce, kde působila patnáct let v archivu. Měla na starost kartičkovou evidenci nezaměstnaných. Jednou jí nadřízený oznámil, že bude porada, ať skočí koupit chlebíčky. „Řekla jsem si, že jsou drahé a suché a rozhodla jsem se uvařit guláš. Byla to porce pro 35 lidí a stala se z toho tradice,“ zavzpomínala seniorka.

V domově jsem rozkvetla, říká seniorka

V Domově důchodců Velké Hamry je krátce, teprve rok a půl. „Nastoupila jsem sem psychicky úplně na dně, ale díky péči jsem rozkvetla,“ svěřila se. Teď se sama snaží rozveselit pacienty ležící na pokoji, popovídat si s nimi. Třikrát denně chodí ven, za den ujde až 9 500 kroků. „Domov mi připadá jako jeden velký dort mající tři patra. Základ je vedení celého domova, druhé poschodí představuje kuchyň a údržba a vršek jsou sestřičky - úžasné holky, které obdivuji. A třešničkou na dortu je náš zahradník,“ podotkla seniorka.

„Jsem šťastná, opravdu. Mám báječného syna, který je hasičem tělem a duší. Život jsem si užila a ještě nekončí,“ uzavřela vyprávění Hana Homoláčová.