Držitelka titulu zlatá babička Bedřiška Klíchová: Učíme se jít s dobou

To a mnoho dalších vlastností, mezi kterými nechybí smysl pro humor, schopnost dívat se dopředu a vést k tomu i ostatní, pomáhat a radovat se ze života, jí před nedávnem vyneslo prvenství v krajském kole soutěže Babička roku. „Babička jsem i z titulu rodiny, na tom není nic špatného. Ale stařenka ještě nejsem,“ popírá rozhodně okouzlující dáma. „Celý život jsem byla mezi lidmi, to mi po odchodu do důchodu chybělo. Tak jsem si založila klub,“ dodává na vysvětlenou.

Co všechno v klubu děláte?
Například pořádáme společnou dovolenou, která je nesmírně oblíbená tím, že se všichni známe a můžeme ty věci prožívat společně. Je to lepší než zájezd s neznámými lidmi. Pro mnoho našich členek je to často i jediná možnost, jak se někam podívat, protože samy by neměly odvahu. Cvičíme, vyprávíme si a jednou do roka pořádáme vánoční stůl, kam zveme děti z Jedličkova ústavu. Děti mají program, naše členky pro každého napečou balíček cukroví. Všichni se na to neskutečně těší

A pro někoho jsou to možná i jediné Vánoce, že?
Ano, protože hodně lidí žije osaměle. S tím také souvisí i další věci. Velmi obdivuji jednu paní, která k nám přišla, když jí bylo 86 let. Svěřila se, že se bojí bankomatů, že neumí to a ono a že už se to asi ani nenaučí. Začali jsme tím, že jsme se společně vydali třeba do obchodního centra a učili jsme se, jak si natočit kávu v automatu. Obyčejná věc, řeknete si, ale když jste to nikdy nedělali? Dneska ta paní komunikuje se světem přes tablet. Učíme se jít s dobou. Někdy se vypravíme do divadla v Praze nebo se společně chystáme na martinskou husu. Prostě žijeme a radujeme se z toho, co život nabízí. Jistě, je to také trochu o penězích, ale jednou za čas si takové radosti můžeme dovolit.

Máte v klubu nějaká pravidla?
Ano, máme dvě. Nemluvit o nemocech a nepomlouvat! Každý jsme, jaký jsme.

FOTO: Váleční veteráni uctili ve Stráži památku generálmajora Antonína Sochora

Ještě se s dovolením vrátím k soutěži. Kdo vás nominoval?
To vzniklo náhodou. Dozvěděli jsme se, že se nehlásí moc lidí, tak jsem slíbila, že o tom řeknu v klubu a když bude nejhůř, tak se i sama přihlásím, aby do toho ostatní šli.

Která z disciplín pro vás byla nejtěžší?
Jestli mám být opravdu upřímná, tak dobře chodit, protože mě po úrazu hrozně bolí kotníky. Ale jinak ta soutěž měla velké plus, že to nebylo o nějakém soupeření. Spíš šlo o takové přátelské setkání, kde jsme mohly ukázat, co kdo z nás umí. I na módní přehlídku jsme si mohly obléci to, v čem se samy ctíme nejlépe. Jedna dáma se prezentovala krásnými výšivkami, další zase maluje nádherné obrázky a protože já z toho neumím nic, řekla jsem, že mě baví lidé, což je pravda. U nás v klubu si hrajeme s různými jazykolamy a k tomu jsme nacvičili takovou hranou scénku – tak jsme ji předvedli a zřejmě se to líbilo. Řekla jsem, že tam nejdeme vyhrát, ale užít si to. Ale musím říct, že mě nesmírně překvapilo, co ta výhra s lidmi udělala! Jak obrovsky je motivovala. Najednou se z té šedi stali středem zájmu svého okolí i rodin. Měli radost z pochvaly. Asi je toho dnes málo.

Pracovala jste jako zdravotní sestra. Jak na tuto profesi vzpomínáte?
Ano, měla jsem krásnou pracovní kariéru. Začínala jsem na novorozeneckém oddělení, pak učila na zdravotní škole a končila jako ředitelka centra sociálních služeb. Do toho jsem měla na starosti troje jesle, záchytku a domov pro matky s dětmi, takže to bylo nejen velice zajímavé, ale přineslo mi to i reálný pohled na život.

Proč jste si tuhle profesi vybrala? Táhlo vás to k tomu pomáhat lidem?
Ale vůbec ne. Já jsem toužila stát se spisovatelkou, by to můj velký sen, jenže zdravotní škola byla jediná, kde mě vzali. Učila jsem se dobře, ale otec byl Němec, matka Češka a to v té době nebylo moc pozitivně vnímáno. Ale nakonec jsem zjistila, že to tak asi mělo být, protože povolání sestry jsem měla moc ráda. Cítila jsem úžasné uspokojení z toho někomu pomáhat. Když se lidé uzdravili, byl to úžasný pocit a dneska je to ještě úžasnější vzhledem k tomu, co se v medicíně dokáže.

Jak jsme žili na Českolipsku: Kamenický Šenov

Jak vidíte práci sester z dnešního pohledu?
Jak říkám, medicína je úžasná. Co už mi ale tak pěkné nepřipadá, je to, že se z profese vytratila určitá lidskost. My jsme byly diplomované sestry, obyčejné holky, kterým nedělalo problém s lidmi promluvit a někomu posloužit, dnes jsou sestry zatíženy administrativou, a tak je méně času na pacienta. Ale nechci nikomu křivdit, je to náročná profese. Musíte se umět smířit s tím, že vidíte lidi zemřít, a mít v sobě pokoru přijmout život, jaký je. Určitě to není povolání pro každého. Možná jsem to podědila po své mamince, která před válkou pracovala jako sociální sestra. Víte, já mám dvě dcery, jedna vystudovala speciální pedagogiku a věnuje se logopedii, druhá medicínu a věnuje se psychiatrii. Říká se, že tyhle věci se dědí po ženské linii. Takže jsou trochu po mně a také pomáhají lidem.

Jak se podle vás dívá dnešní společnost na seniory?
Já úplně nesnáším oslovení seniorka. Jsem zkrátka stará paní. Když mi někdo řekne mladá paní, tak mu to ale taky odpustím. (směje se) Ale nevím, kde se to škatulkování vzalo. Třeba mi vadí, když mi někdo na úřadu píše lísteček. Vždycky říkám: V pořádku, pošlu vám to mailem. Ano? ozve se, ale je vidět, že mi moc nevěří. To samé s hudbou, vždyť my jsme vyrostli na rokenrolu! Ale nechci mladým křivdit, ještě si dobře pamatuji, jak jsme se v osmnácti dívali na čtyřicátníky. Ale vím, že to paušální oslovení senior mým vrstevníkům vadí.

Co podle vás lidem vaší generace schází?
Společný zájem. Ten je drží a pokud není, je to zlé, protože dnešní společnost je velmi atomizovaná a lidé se cítí osamělí, izolovaní.

Nepřemýšlela jste o tom vrátit se ke svému snu stát se spisovatelkou, když teď máte čas?
Ano, jenže já ten čas pořád nemám! Občas si něco napíšu a uložím v počítači a pak nevím, kam jsem to dala. Dělám si i poznámky, třeba z cest. Ráda jsem cestovala. Plusem bylo, že jsem uměla dobře německy. Když o tom tak přemýšlím, tak se mi vlastně všechny mínusy v mém životě, změnily v plusy. V životě je vždycky něco za něco a asi je to tak správné.

Všimné pro lékaře? Ne vždy ho přijali. Dnes jde spíše o poděkování