Úterý, 6:30. Ráno na náměstí před největším libereckým kostelem je trochu ospalé a hodně studené. Farář, vikář a arciděkan Radek Jurnečka se připravuje na ranní mši. První toho dne. Začíná v 7 hodin. To už má za sebou ranní modlitby a rozjímání. Ve všední dny vstává o půl šesté, v neděli o čtvrt hodiny dřív. Teď ho z maličkého dvorku pod farní zahradou budí kohout Arnold. Dárek od zaměstnanců arciděkanství. K tomu má na faře hejno 25 papoušků. „O papoušky se starám od svých šesti let,“ prozradí Jurnečka.

Zvony odbíjejí sedmou, začíná bohoslužba. „Ve všední den ráno chodí tak kolem 25, 30 lidí. Končí v půl osmé, takže jsou mezi nimi i učitelé a studenti,“ říká duchovní.

RANNÍ PROGRAM

V kostele je i teď zjara kolem sedmi stupňů, na protější faře přívětivých 19. Do tepla dost daleko. Teprve teď je čas na snídani, která je v postní době velmi prostá. První telefon zazvoní s prvními doušky čaje. „To je od řeckých katolíků, půjčují si od nás kostel pro své bohoslužby,“ prozrazuje farář. Tuto víru vyznává především početná ukrajinská menšina v Liberci, Rusové jsou pravoslavní a kostel si půjčují taky.

Nový telefonát, redaktorka rádia Proglas. S dalším zvoněním ji vystřídá řemeslník. Snídaně je u konce, z malého pokoje s rozsáhlou knihovnou přebíháme (a to doslova) do horního patra do kanceláře plné šanonů. Kromě nich se sem vejdou už jen fotografie posledních tří papežů – Jana Pavla, Benedikta a Františka. Začíná porada zaměstnanců. Celou farnost, kterou kromě děkanského kostela tvoří kostely a společenství v Křižanech, Kryštofově Údolí, Stráži nad Nisou a Vratislavicích, má na starosti kromě něj už jen kaplan Rastislav Kašák, řádová sestra Josefa a její jmenovec, jediný civilní zaměstnanec farnosti.

Vlastně jsem zapomněla na paní Markétu, která má na starosti úklid kostela a fary, kde se odbývá nejen život farnosti, ale také nesčetné kroužky, třeba skautů, angličtina, programy pro maminky s dětmi, seniory i charitní činnost. Týdně projde farou kolem 170 lidí. Na koberci za dveřmi to díky ní není poznat není.

Radek Jurnečka.

Porada začíná, vše jde ráz na ráz. Začíná Svatý týden s celou řadou obřadů a rituálů, na které je třeba se do nejmenšího detailu připravit. Na nic se nesmí zapomenout. Svíčky, svěcená voda, olej do lamp, klipy na světýlka, aby bylo vidět na texty, klapačky, které podle tradice nahradí mlčící zvony. Dopředu se musí myslet i na seznam hudebníků pro mši ve vazební věznici v Liberci…

V KRIMINÁLE

Arciděkan Jurnečka, aby toho nebylo málo, je totiž také vězeňským kaplanem. V kriminále, jak s oblibou říká, tráví dva dny v týdnu. „Pro někoho je rozhovor s duchovním útěcha, můžeme dojít k tomu, aby pochopil, co udělal ve svém životě špatně, pro někoho jen touha po změně, ale to už je práce vězeňského kaplana,“ popisuje.

Jedeme dál. Kdo, kde a kdy povede mši, kdo objedná, připraví a rozveze květiny k výzdobě, kdo sejme látky, kterými je v postním čase skrytá výzdoba a symbolika, kdo povede zpovědi, kterých je teď před Velikonocemi pětkrát víc než v jiné dny. Při pěti farnostech a desítkách obřadů úplná škola logistiky.

Porada končí, každý běží za svou prací. Na „kafíčka“ se tu nehraje. Sestra Josefa z ženského řádu františkánů, která je sekretářkou a asistentkou v jednom, a její jmenovec Jožka musí kromě běžných povinností navíc připravit vše potřebné na symbolickou pesachovou večeři. Letos se na ni přihlásilo „jen“ 25 lidí z farnosti.

Do 12 hodin vyřizuje farář administrativu. Stůl je plný lejster, v počítači desítky mailů. Pojišťovna se domáhá vyúčtování za celkem třikrát vykradenou faru, kominíci nápravy zjištěných závad, probační služba hodnotícího dopisu pro lidi, které fara zaměstnává na pomocné práce, a biskupství církevního věstníku. Ten musí počkat na noc. Mezi každým odkliknutím nějaký telefonát. Dveře se netrhnou. Lidé si přicházejí domluvit církevní pohřeb, v dalším telefonátu je to pro změnu svatba. Pošta musí chvíli počkat.

Přes obrovský šrumec vše probíhá s laskavostí, pozorností a humorem. Do oběda ještě farář stihne vyřídit papíry pro banku kvůli úvěru na opravu kostela, další kvůli grantu. Kontroluje harmonogram stavby.

PSYCHOLOG I MANAŽER

„Kolik má takový duchovní profesí?“ ptám se a rovnou počítám: psycholog, účetní, sekretář… „Někdy stavbyvedoucí,“ doplňuje mě duchovní. „Jako vikář (vikariát obnáší starost o všechny římskokatolické farnosti v okrese Liberec a Jablonec, pozn red.) jsem ale hlavně manažer,“ dodává. „S jakým platem?“ ptám se na věc, která bývá konverzačním tabu. „Základ je 13 800,“ odpoví bez vytáček. „Ale ne každý den, za měsíc!“ dá se do srdečného smíchu.

Je poledne. Rychlý oběd a jako relax krmení zvěře. Kromě kohouta a papoušků je tu ještě pes Fido. Nakládáme bedny s obřadními svícemi. Ty nakupují přímo u výrobce v nedaleké Chotyni. Každá koruna se tu třikrát obrací, farnost si na sebe musí vydělat sama. Z darů a sbírek, pronájmů. „Kde máte ty miliony z restitucí?“ provokuji. „Tady,“ zasměje se a otevírá desky – zbořená kaplička, pozemek 2x3 metry, fara, z níž opadává omítka, kostel, na jehož opravu včetně varhan se shání peníze…

Odjíždíme do Vratislavic. V maličké kanceláři už čeká další várka faktur, lejster a mailů. Vyřizuje jeden po druhém. Dotazy, žádosti, účty k proplacení. Telefon, plyn, oprava dveří a zámků… „Už jen 20 mailů,“ zamne si ruce. Odbíjí čtvrtá. Pro leckoho konec „fachy“, pro faráře Jurnečku druhá půlka pracovního dne.

V kapli už čekají lidé na zpověď, jsou mezi nimi mladí. Zpovídá se do pěti, na každého je zhruba 15 minut. „Je to ovšem individuální, podle závažnosti a potřeby,“ vysvětluje. Zpovědnice je malá místnůstka. Žádná mřížka mezi zpovídaným a farářem. „Lidé dávají čím dál víc přednost osobnímu kontaktu,“ podotkne.

Radek Jurnečka.

Zpovědi končí, rychle převléknout do ornátu a začíná mše. Pak další zpovědi a honem na obřad pesachové večeře. Ta bude trvat zhruba do deváté. Má svá pravidla. Když se farníci rozcházejí, otec Radek, jak mu tady všichni říkají, odchází do kanceláře „dorazit resty“. Ty, které do dalšího dne nepočkají. „Dřív jsem to zvládal i do půlnoci, ale teď, jak se blíží padesátka, tak už to dávám maximálně do desíti,“ směje se. Smysl pro humor, ovšem i všednodenní realitu patří k jeho osobnosti.

„Kdy odpočíváte?“ V neděli, kdy má tři až čtyři mše dopoledne a stejný počet od odpoledne do večera, to asi nebude, pomyslím si. „Bývalo to pondělí a sobota, ale to už nějak vyšumělo. V sobotu je příprava nedělních kázání a odpoledne bohoslužby v domovech důchodců,“ odvětí.

Do toho církevní svatby, pohřby a svátosti umírajících. Ty mají absolutní přednost. „Když někdo zavolá z nemocnice nebo z domova, musím všeho nechat. Faktury, jednání, dokonce i zpovědi musí počkat. Jediná smrt nečeká. Tam by bylo druhý den už pozdě,“ konstatuje.

„Týká se to jen vašich farníků?“ „To neřeším, dokonce ani to, zda je ten člověk pokřtěný. Důležité je, že mě potřebuje a že tu pro něj jsem,“ dodává, než se rozloučíme.