Zatímco její kolegové z jabloneckého Fotoklubu Balvan neváhají vstát ráno za svítání a čekat na správné světlo, ona se noří do tmavého sklepa. Zatímco ostatní hledají neobvyklé krajinné scenérie, jí stačí stará konvice nebo boty ze smeťáku porostlé mechem.

A pak se na dlouhé hodiny zavře do místnosti, připomínající království vetešníků, a začne tvořit.

Pozadí k jejím fotografickým obrazům tvoří temně natřená stěna, před ni staví jednotlivé předměty. Ze svého království postupně vyndává jeden poklad za druhým cínové nádobí, konvice ze žlutého kovu, starý porcelán. Ve své sbírce má nepřeberné množství předmětů od tiskařských razítek, starých šperkovnic, historických fotoaparátů, krajkové paraple, ale třeba i busty státníků. Nejvíc mě ale dostává sbírka nádobí. Rezavé struhadlo, mlékařská konvička… V každé z nich tušíte příběh. A další můžete vyčíst z fotografie. „Mám ráda kontrast. Staré věci jsou samy o sobě úžasné rezavý hrnec, stará školní aktovka nalezená v aleji a naproti tomu nádherná kytice čerstvých květin. A když tohle dáte dohromady…“ líčí se zaujetím fotografka. Netají v sobě vášeň pro staré holandské mistry. „Zachytit tak jednou na svých fotografiích jejich šerosvit, to je můj sen,“ prozrazuje.

Jak bába k nůši přišla

„S fotkou jsem začínala jako malá holka, když mě tatínek učil vyvolávat, ale byla to spíš taková dětská radost, že si mě tatínek všímá. Focení mě přestalo bavit, když jsem si nechala vyvolat film a dostala jsem 36 špatných snímků. Sice jsem říkala, prosím vás, cvakala jsem to na dovolené, rozmazané nechci, ale to jim bylo jedno. A pak mě nebavilo to čekání. K focení jsem se vrátila až v éře digitálních fotoaparátů,“ líčí mi svou cestu.

Ptám se na barevnou úpravu fotek, zvláštní světlo, které její fotky vyzařují. „Nic takového nedělám, protože s Photoshopem (počítačový program na úpravu fotografii, pozn. redakce) pořádně neumím. Spíš se snažím hledat barevné kontrasty, nevím, prostě to tam je,“ říká, jakoby v údivu nad svými fotkami.

Vzápětí prozradí, že má za sebou malířské období, které prozrazuje cit pro barevný kontrast. I to podědila po svém tatínkovi. „I když maloval jen pro radost, nebyl to akademik. Já jsem se malbě dlouho věnovala, ale dnes už jsem na to málo trpělivá.“

Dlouho žila v Jihoafrické republice a pak až do revoluce v německém Wiesbadenu. Odtamtud je také její malířská historka.

„V ulici bydlel starý pán, který měl maličký krámek, kde rámoval obrazy. Jednou jsem mu přinesla k zarámování svou krajinu. A on mi tam domaloval bábu s nůší! Dovedete si to představit?! Strašně jsem se tehdy rozčilila, ale pak jsme se spřátelili a když skončil kvůli stáří s živností, krámek mi přenechal. A tak jsem se během týdne z chemika, což je moje původní profese, změnila v rámaře,“ vypráví.

Nejsem krajinář, mám ráda rez

Stejně jako život v emigraci, opustila po revoluci i námět.

„Nemám v sobě zaujatost krajináře, fotím to, co mi neuteče a co mi nenadává, tedy lidi. I když i ve starých opuštěných objektech může dojít k zajímavým setkáním. Fotila jsem ve staré rozpadlé chalupě, a najednou se za oknem objevila tvář muže s dlouhými vousy. Bezdomovec, napadlo mě a vzájemně jsme se lekli. Pak ale vyšlo najevo, že je to architekt, který žije na penzi v nedaleké chaloupce a sem nosí myši! „Mám jich plnou chalupu,“ říkal mi, „ale je mi líto je zabíjet a tak je pochytám a nosím sem, že si tu třeba něco najdou,“ směje se při vzpomínce na onoho muže fotografka.

Kromě zašlého půvabu rozpadajících se chalup hledá objektivem i to, co může za čas nenávratně zmizet. Třeba staré tovární budovy, detaily vagónů, stará nádražíčka. „Říkám tomu rezaviny. Jednou sem do krámku přišel pán, rozhlédl se po zarámovaných obrazech a když jednu z nich uviděl, vydechl: „Proboha, kdo si může tohle někam pověsit,“ vypráví mi fotografka, když si jednu z barevných rezavin prohlížíme.

Chvíli mi trvá, než v ní rozeznám detail železničního vagónu. Do té chvíle jsem fotografii považovala za abstraktní obraz známého malíře. Připomínají je i další nezvyklé detaily. Poklopy kanálů, kovaná klika bortícího se domu. Všechno, co se ztrácí v čase i v celku, proměňuje Dagmar Lühringová v originální obrazy, kterým chybí už jen vzácný rám.

Když nepátrá po zajímavých detailech proti proudu času, zavře se fotografka do svého sklepního ateliéru a ztrácí pojem o čase. „Když mám v ruce foťák, nemám hlad, není mi zima, nevím o světě. Strašně závidím lidem, kteří nemusí spát, mám pocit, že spánek mě strašně zdržuje. Je tolik věcí, které člověk může dělat. Když na to má čas a překročí šedesátku. Důchod je to nejlepší, co se mi mohlo stát,“ říká na závěr mé návštěvy v přívětivé kuchyni mezi tisíci obrázků, u čaje z bylinek a s cigárem v ruce…