Během slavnostního večera v hlavním sále bývalých městských lázní bylo předáno ocenění šesti osobnostem, které působí nebo působily v různých oblastech lidské činnosti a svůj život či dílo zasvětily rozvoji a dobrému jménu nejen Libereckého kraje. U příležitosti slavnostní události vystoupil Smíšený pěvecký sbor Janáček z Jablonce nad Nisou. V letošním roce veřejnost na udělení Pocty hejtmana nominovala celkem 36 kandidátů, finální šestici vybírala odborná porota. Z rukou Martina Půty převzali zlatý hejtmanský dukát Marie Matušková, Eva Kubínová, Jaroslava Žitná, Hans Hiller, René Roubíček a in memoriam dostal ocenění také Tomáš Řídkošil.

René Roubíček

Profesor René Roubíček má velkou zásluhu na světovém uznání českého uměleckého skla ve druhé polovině dvacátého století. Je to průkopník v pravém slova smyslu. Významnou roli sehrál jako umělec i jako pedagog. Hned po skončení 2. světové války začal učit na Odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově. Prosazoval nové pojetí moderního užitkového skla vycházející jak z podpory jeho jedinečných vlastností, tak z důrazu na tvarovou přehlednost a čistotu. Jako výtvarník spolupracoval s pražským Ústavem bytové a oděvní kultury. Zásadní je jeho podíl na úspěchu českého skla na třech po sobě jdoucích světových výstavách. René Roubíček na těchto přehlídkách představil sklo v podobě abstraktních prostorových objektů, kterými předběhl svou dobu. Dílo René Roubíčka již patří k trvalým hodnotám moderního a současného umění nikoliv jenom úzce vymezené sklářské tvorby. Jako takové je zastoupeno ve sbírkách předních českých i zahraničních institucí. Přes svůj úctyhodný věk je René Roubíček aktivním umělcem a svou tvorbu neustále prohlubuje.

Tomáš Řídkošil

RNDr. Tomáš Řídkošil získal ocenění in memoriam. Tomáš Řídkošil byl nejen vědec, muzejník a nadšený mineralog, byl mnohem více. Znovu se mu povedlo proslavit kozákovské drahé kameny v Evropě i v některých zemích Asie. Zároveň byl vynikajícím pedagogem a na „pana učitele" s velkým P vzpomíná řada absolventů turnovské uměleckoprůmyslové školy i Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Dr. Řídkošil pracovně navštívil všechny kontinenty světa, spolupracoval s řadou kolegů v zahraničí, přednášel na konferencích i zahraničních vysokých školách. To však Tomášovi nestačilo. Z jeho iniciativy vznikl první český geopark Český ráj, který se brzy stal geoparkem evropského i světového významu. Měl to těžké, probojovával něco, co tu nebylo, potýkal se s lidskou nedůvěřivostí. Udělal pro to mnohé. Pracoval pro Českou geologickou službu, Akademii věd i pro Ministerstvo životního prostředí. Mnohdy jeho závazky a nápady přesáhly jeho možnosti. Jeho zásluhou se však Geopark Český ráj stal fenoménem nejen v naší republice, ale především ve světě.

Marie Matušková

Marie Matušková je původním povoláním učitelka češtiny, přírodopisu, výtvarné výchovy. Mimo jiné ji ovládalo přesvědčení, že děti se ve škole mají nejen ledacos dozvědět a naučit, ale také by tam měly chodit s chutí. Fakt, že po převratu roku 1989 se Marie Matušková stala první višňovskou starostkou, s její učitelskou praxí určitě souvisí. Novou funkci opět brala jako poslání. Do čeho spadla, objevovala postupně. Lidem v nouzi často pomohla ze svého. Proslulá je také Mariina osobní angažovanost, pokud jde o jednotlivé příběhy lidí, kteří si nevěděli rady. Jak za ně vyřizovala, co bylo třeba, pomáhala jim najít práci, upravit rodinné poměry zkrátka nic jí nebylo jedno a rozhodně netrpěla nějakými předsudky. Višňová patří do tzv. záplavové oblasti a právě velká voda, je pro všechny, kdo bydlí v blízkosti řeky Smědé a všech jejich přítoků téma, kterému se vyhnout nelze. Jak s vodou zacházeli lidé, kteří zde žili před námi, co se od nich, zejména při záplavách, můžeme naučit a na co musíme přijít sami. Tím se Marie Matušková zabývá dodnes.

Eva Kubínová

Akademická malířka Eva Kubínová se na začátku 50. let přestěhovala do Liberce, kde se aktivně začala podílet na vytváření kulturních aktivit v poničených Sudetech. Našla zalíbení a způsob svého výtvarného vyjadřování v dřevořezu, kterému se začala intenzivně věnovat. Současně vyučovala malbu a kresbu na několika vysokých školách. Výraznou stopu zanechala v historii Divadla F. X. Šaldy, kde vytvořila výrazně stylizované a estetické kostýmy v celé řadě inscenací a především českých oper. Její pedagogickou a divadelní činnost přerušil rok 1968 a normalizace. Dodnes mohou diváci obdivovat z její kostýmní tvorby jedinou mistrovskou ukázku, strukturu sborových krojů dětí Severáčku z konce 50. let. S tvorbou dřevořezeb Eva Kubínová neustala. Na počátku své kariéry se zaměřila zejména na dřevořezby černobílé, v sedmdesátých letech začala používat barvy, které jejím dílům dodaly lyričnost. Eva Kubínová stále pracuje především s technikou dřevořezu, ale experimentuje i s počítačovou grafikou. Stále hledá nové možnosti uměleckého pohledu na svět.

Jaroslava Žitná

Vyrůstala v sokolské rodině a již od patnácti let pracovala jako cvičitelka v Sokole. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a později dálkově Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Celý život učila na ZŠ Vrchlického v libereckých Pavlovicích. Všichni její žáci na ni rádi vzpomínají a po celá léta se k ní vždy a všude s velikou hrdostí hlásí. Velmi aktivně se angažovala při obnově Sokola v roce 1968. Osobně řídila tři Všesokolské slety v Praze v letech 1994, 2000, 2006. Za své sportovní výkony v turistice obdržela titul Mistrovská třída. Zúčastnila se i několika zahraničních miniexpedic na Island, Špicberky a do Grónska, které většinou vedla. Sestra „Jarina" (jak ji většinou sokolové nazývají) zasvětila celý svůj život tomu, co je v našem životě tak důležité sportu a tělovýchově. Vždyť heslem jednoho ze zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše je a navždy zůstane: „Ve zdravém těle, zdravý duch!" Tímto heslem se Jaroslava Žitná celý život řídí a snaží se ho předávat dalším generacím vedle svých bohatých zkušeností a moudrosti.

Hans Hiller

Profesor Hans Hiller se narodil v St. Gallenu, ve Švýcarsku. Po základní škole a gymnáziu v St. Gallen studoval na Univerzitě v Zurichu dějiny a nauku o státu. Po složení doktorátu začal učit a vlastně celý život učil na Kantonální škole v St. Gallen dějepis, němčinu a latinu. Ke stému výročí školy sehrál se svými žáky loutkové divadelní představení, které se pro velký úspěch několikrát opakovalo. Výsledkem bylo založení stálého loutkového divadla. Zde Hans poznal svojí ženu Ursulu a spolu divadlo 30 let úspěšně vedli. Provedli 90 inscenací, sehráli přes 3 300 představení. Divadlo už pod novým vedením funguje nadále. Po československé sametové revoluci Hans spolu s prof. Janem Tichým, který trávil léta své emigrace v St. Gallenu, zorganizovali darování repasovaných kopírek libereckým institucím. Z materiální pomoci se stala záhy výměna know- how a dne 6. 6. 1990 byla podepsána smlouva o vzniku Kooperace St. Gallen Liberec. Nešlo o komerční záležitost. Kooperace St. Gallen Liberec se během let stala zřejmě největší kooperací mezi Východem a Západem.