Jenže, bezpečnostní služby nemají v popisu práce zázraky.

Politolog Zdeněk Zbořil předpokládá, že od první myšlenky na útok v Paříži mohlo uplynout asi půl roku. Základem každého připraveného masakru je „studie proveditelnosti". Teroristé musí dojít k přesvědčení a) že útok bude úspěšný, b) jeho provedení nebude komplikované.

Lednový příklad

Teroristický útok ze 7. ledna 2015, kdy dva islámští radikálové, hlásící se k organizaci Al-Káida z Arabského poloostrova (AQAP), postříleli v Paříži v budově satirického týdeníku Charlie Hebdo a v bezprostředním okolí 12 lidí (devět novinářů, dva policisty a údržbáře) ukázal, že útok tohoto typu je možný. Policie oba útočníky zastřelila až po dvou dnech.

Pozitivní pro teroristy byl i způsob, jak byl zabit 9. ledna 2015 muž napojený na dvojici teroristických vrahů: V Paříži 8. ledna zastřelil policistku a 9. ledna zabil čtyři lidi v obchodě s potravinami. Teprve potom byl zastřelen.

„V lednu viděli potenciální teroristé, že útok je možný. To mohl být impulz pro plánování útoku ve větším měřítku," uvedl Zbořil.

Na vytvoření „strategie" útoku stačí dva tři diskutéři, kteří si mohou třeba i v kavárničce při dobré kávě a dortíku poklábosit a rozebírat možnosti vraždění. Nic není potřeba psát ani kreslit.

Jednoduchost

Útoky z 13. listopadu 2015 byly organizačně jednoduché.

První možný scénář: Provést bombový útok na fotbalovém stadionu. Stačí, když jeden atentátník s lístkem na utkání vstoupí na stadion a vyhodí se do povětří. Bude to znamenat desítky obětí. Další desítky lidí budou v panice ušlapány při útěku diváků ze stadionu ven. Venku vyděšený dav narazí na další dva atentátníky. Dva výbuchy, dvakrát další masakr v davu utíkajících.

Terorista se na stadion nedostal. Atentátníci se vyhodili do povětří před stadionem prakticky bezcílně. Počet obětí byl minimální 4 mrtví.

Druhý scénář: Jet městem a střílet. Pět minut po prvním výbuchu u stadionu začala šířit zmatek druhá skupina: Pokud teroristé ze dvou aut postřílí hosty na terase restaurace, potom v kavárně-baru, následně jsou mrtví v restauraci a o pár ulic dál i v pizzerii, jde o vytváření chaosu.

Několik útoků na více místech policisté se musí zaměřit na více krizových bodů (míst střelby). Do toho ještě výbuch na ulici. Výsledkem je velký zmatek. Krutá show pro veřejnost nabírá na intenzitě.

Třetí scénář: Stačilo vstoupit do koncertní síně plné lidí a střílet. Když zasáhne policie, zbývalo jenom vyhodit se do povětří. Hlavním cílem se proto stala koncertní síň Bataclan: 89 zemřelých při střelbě a výbuších.

Pařížský masakr byl tudíž z hlediska organizace velmi jednoduchý. Skupina čekala na nejpříhodnější den: Na jedné straně fotbalové utkání se stadionem plným diváků a na druhé straně zaplněná koncertní síň. A pro větší efekt ještě střelba v ulicích.

Výzbroj jako past

V Paříži použitá výbušnina se dá lehce vyrobit z dostupných chemikálií. Představuje nenápadnou zbraň. Největším problémem bude vždy obstarání zbraní.

Na cestě z místa odběru zbraní až k teroristovi mohou být sledována (nebo i náhodou odhalena) místa uložení, odhalen proces nakládání a převozu, předání zbraní prostředníkovi či od prostředníka k teroristovi.

Po útocích analytici zjistí, že část útočníků měla drobné škraloupy. Jenže, podobně se chovajících osob nejsou v rámci jednoho státu stovky, ale tisíce. Nelze je všechny sledovat, pokud neprovedli ještě nic, co by vyžadovalo od bezpečnostních služeb aktuální a nákladné dlouhodobé sledování.

Neviditelnost

Vytváření teroristických skupin je založeno na osobním kontaktu mezi spiklenci. Jde o otázku vazeb mezi lidmi, o doporučení, s kým se setkat.

Zapojení útočníků, kteří přicestovali do Evropy v migrační vlně, nepředstavuje také velkou konspiraci. Stačí říci kontaktní adresu migrantovi, který nevzbuzuje při letmé identifikaci podezření.

Někteří z teroristů mohou být zapojeni do přípravy tohoto typu operace jen několik málo dnů (nebo hodin) před útokem. Podle deníku Guardian si teroristé pronajali dům na pařížském předměstí Bobigny tři dny před vlnou útoků v centru Paříže.

Projdou či projedou si trasu, aby pochopili jednoduchost úderu, a jaké hrozí nebezpečí komplikací.

Ústecký psycholog a soudní znalec Josef Kovářík k tomu dodává, že velkou výhodou přípravy teroristických útoků tohoto typu je zjednodušená organizace akce:

„Stačí, když se podaří útočníkům nepozorovaně zaútočit. Vědí, že v okamžiku úderu budou rychlejší než policie. Neřeší velmi složitou otázku útěku po akci. Počítají s tím, že jdou do sebevražedné akce. To velmi zjednodušuje přípravu útoku. Policisté zastřelili jednoho z osmi teroristů. Zbylých sedm se odpálilo při sebevražedných útocích."

Utekla asi jenom osádka jednoho vozu, ze kterého stříleli teroristé na zákazníky restaurací a kaváren.

Informace?

Pokud někdo bude kritizovat bezpečnostní složky, že nebyly doceněny „nějaké" signály varující před útoky, budou argumentovat např., že irácké ministerstvo zahraničí oznámilo, že tajná služba získala určité informace, že několik zemí včetně Francie, Spojených států či Íránu, se mohou stát terčem teroristických útoků. Tyto poznatky prý Bagdád předal zahraničním rozvědkám.

Jenže takové informace jsou obecné, neříkají nic důležitého.

Např. americký Federální úřad pro letectví (FAA) dostal před útokem z 11. září 2001 (v období od dubna 2001 do 10. září 2001) celkem 52 různých upozornění, v nichž je zmiňována teroristická organizace Al-Káida. Úřad FAA obvinění z podcenění těchto varování odmítl s tím, že byla příliš nejasná a neumožňovala přijmout konkrétní opatření.

Z toho vyplývá, že není potřeba mimořádného výcviku, aby se několik zamindrákovaných osob rozhodlo, že začne kolem sebe šířit teror.