Zatímco se i přes výrazné výkyvy teplot hlásí o slovo jaro, na Jizerce, nejstudenějším místě v celém kraji, kde i v létě padají teploty hluboko pod nulu, panuje stále zima. Podle revírníka Pavla Lánského, který v této horské osadě žije přes padesát let, sem jaro ani nepřijde.

„Tady na horách žádný jaro není, to si pamatujte. Tady je vždycky zima. Pak přijdou dny, kdy slunce vyžírá sníh doslova po hodinách a opírá se do něj tak, že za chvíli vypadáte jak od Jadranu, ale v noci je tu mínus deset. Pak začne foukat teplý vítr a bác – skočíte rovnou do léta,“ popsal revírník.

Zatím funguje. Pohled do útrob firmy Modus v České Lípě. Výrobu zatím neomezila.
Část firem poslala dělníky domů. Některé linky se zastavily

Na Jizerku začal s rodiči jezdit už jako dítě. A rozhodně to tehdy nebyla žádná selanka. Chalupu koupili společně s další rodinou v šedesátých letech. „Nebylo tu jedno jediné okno, sklep byl plný odpadků od sezónních dělníků,“ vylíčil.

„Opravovalo se to postupně, jezdili jsme sem každý týden, ale nebylo to jako dnes, kdy se sedne do auta. My jsme jeli tramvají z Jablonce do Janova a přes hory jsme šli tři hodiny pěšky nebo na lyžích,“ dodal.

Jak tehdy Jizerka vypadala? Nebyli tu turisté. Stará pila, kterou později získal jako rekreačku jablonecký Javoz, sloužila skutečně jako pila, kterou poháněla voda z náhonu, ve vedlejší budově byly ještě stáje. Dřevo se tu stahovalo i s pomocí drážky s půvabným názvem jelení.

Českolipský florbalista a radní Štěpán Slaný (vpravo) je zakladatelem a organizátorem letního festivalu Banát, kam vypravoval v posledních letech dlouhý vlak.
Festival v Banátu je v ohrožení. Šance ale stále žije

Mezi obyvatele patřili především lesáci. „Od války se jich tu vystřídalo 17,“ vypočítal Lánský, který tu jako revírník strávil ve službě 21 let. Postupně ale lesní správa chalupy prodávala a správci sem jezdili z Frýdlantu, pod který Jizerka spadala. Podle Lánského to není správné. „Hajný má bydlet u lesa, o který se stará. Já jsem poslední, kdo tu bydlí, ale jen proto, že jsem ve svém,“ prohlásil.

Práci lesníka si nevybral náhodou. Strýc bydlel v hájovně na Mariánské hoře, tatínek byl ochráncem přírody. A tak se Lánský rozhodl nejprve pro střední lesnickou školu v Trutnově, kterou později doplnil o vysokoškolské studium, obor horský záchranář. I když na téma záchrany z lavin napsal i svou diplomovou práci, nikdy se tomu nevěnoval. Po škole se rovnou vydal do Harrachova a bez ostychu se zeptal, jestli by pro něj neměli práci v lese. Nabídli mu dvě místa. V Turnově a Polubném.

Vybral si to druhé. Místo vzdálené zhruba sedm kilometrů od Jizerky, kde bydlel. Později pracoval i v Harrachově. „Každý den jsem musel pěšky nebo na lyžích vyrazit tak, abych byl za deset minut sedm u kostela v Polubném. Když jsem to nestihl, viděl jsem jen koncová světla autobusu a do Harrachova mazal pěšky,“ vypráví.

Náměstí doksy
PŘEHLEDNĚ: Ještěd, Jizerka či Doksy. Kraj zveřejnil seznam „zakázaných“ míst

Bývalá sklářská osada se malebně rozkládá pod kuželem Bukovce, který se začátkem léta rozzáří žlutými květy upolínů. Kdysi se tu těžily safíry, podle nichž se jmenuje potok, který tudy protéká. Nedolehne sem hluk civilizace ani světelný smog, osada je vyhlášena rezervací temné oblohy. Hvězdy jsou tu nejblíž. Žít by tu chtěl každý. Realita je ale jiná. Na hony vzdálená romantickým představám.

„Lidé sem přicházeli plní nadšení, jak tu budou provozovat chatu a žít s přírodou. Manželka bude chodit na houby a borůvky, děti budeme vozit do školy, všechno bude krásný, myslí si osadníci. Jenže když tady v zimě začne večer foukat, nikdy nevíte, jak to bude vypadat ráno, jestli opravdu odjedete,“ vykreslil realitu Lánský.

I s lékařskou péčí je to podle něj problematické. „Škola tu skončila už dávno. Nátěr na oknech vydrží třikrát méně než v Českém ráji, a když táhnete pivo na sáňkách po pás ve sněhu, proklejete celou Jizerku. Nikdo to až na výjimky dlouho nevydrží, pokud nemá, jak já říkám – zpětný odřad. Zajedu si do Jablonce, do divadla, přespím tam, pak to jde. Ale když jste odkázáni jen na samotnou Jizerku, tak vás to sežere do deseti let a vezou vás k Nešporovi,“ konstatoval Lánský.

Rouškobudka v obci Polevsko
Na Českolipsku vyrostly rouškovníky s „plody“. Chrání před nákazou

Ve vyprávění vzpomene i na nejslavnějšího rodáka osady, světoběžníka a horolezce s nálepkou podivína Gustava Ginzela nebo paní Kakrdovou z Pily. S úctou vzpomíná na lesní dělníky, kteří Jizerku zachraňovali po ničivých vichřicích i ještě ničivějších emisích z polských a německých elektráren. A taky nadává na zdivočelé cyklisty a lyžaře.

„Hlavně v zimě, každej máchá rukama jak větrnej mlejn, a když jdete pěšky s pejskem, dívá se na vás, co tu vůbec děláte,“ glosoval s humorem cestou ke krmelci pro zajíce. Ten je trochu nezvyklý, má totiž tvar zvoničky. „To aby se tu lidi v mlze a vánici neztratili,“ pronesl jen tak mimochodem. Jedinou větou tak vystihl povahu lidí na horách. Jsou tvrdí, ale nikdy vás nenechají na holičkách.