Každý dobrý režisér by si měl něco odžít, říká umělec z Podkrkonoší

Akční kluk s mikrofonem v ruce, vyholená hlava, pestrobarevné oblečení. Tak se zhruba před osmi lety zapsal do povědomí semilské veřejnosti Jan Hušek, donedávna vystupující pod pseudonymem Jeto Polák. Tehdejšího studenta waldorfského lycea a ikonu místního filmařského spolku touha natáčet nepřešla. I když už čtvrtým rokem studuje dokument na pražské FAMU, na město svých středoškolských let nedá dopustit.

Hušek, jenž pochází z Kruhu u Jilemnice, přičichl ke kinematografii v útlém dětství, kdy si jeho teta pořídila VHS přehrávač: „Už jako malého mě bavily příběhy. Nešlo mi o to jich vidět co nejvíc, ale několik z nich jsem si pustil snad milionkrát. Třeba Scorseseho film Kundun o dalajlámovi, na který jsem se asi jako pětiletý díval pořád dokola,“ vzpomíná Hušek.

K samotnému natáčení se dostal v pubertě. S kamarádem z vesnice začali točit na outdoorovou kamerku GoPro. „Hodně jsme jezdili a skákali na kolech, dělali jsme různé triky a u toho se natáčeli. Pak jsme začali zaznamenávat i naše výlety a další blbosti. Občas jsme z toho udělali sestřih, šlo vlastně o takové časosběráky,“ popisuje mladý tvůrce léta na základní škole. Už tehdy začal přemýšlet nad tím, že by nebylo od věci tvořit promyšlenější videa. S tím však narazil u svého parťáka, kterému stávající styl tvorby vyhovoval.

Očkování je jediná cesta, jak zastavit pandemii, říká praktická lékařka

S příchodem na waldorfské lyceum v Semilech se tvořivý mladík dostal do prostředí podobně zaměřených vrstevníků a učitelů, kteří své svěřence vedli ke kreativním činnostem. Jak vypráví Hušek, zásadní bylo setkání s vyučujícím uměleckých kurzů Mojmírem Dlabolou během projektu Antixeno, při kterém studenti tvořili videa poukazující na xenofobii a rasismus. Jednorázová spolupráce přerostla v mnohaletou tvůrčí symbiózu. „Když jsme se poprvé potkali, jen tak jsme se procházeli po městě a stříleli nápady, co všechno by šlo natočit. ‚Co kdybychom udělali tohle a co kdybychom natočili tamto?’ Začalo mě to hrozně bavit,“ přibližuje významné setkání Hušek, už tehdy tvořící pod pseudonymem Jeto Polák, čímž odkazoval na svůj vztah k polskému rapu.

Nedlouho poté se dozvěděli o Filmotočích, skupině amatérských filmařů složené především ze studentů místního gymnázia. Své výtvory jednou za čas veřejně promítali v semilském kině. To dvojici filmařů zaujalo a na další projekci představili svá videa z projektu Antixeno. „Jedním z diváků byl i tehdejší starosta Jan Farský, který přišel s nápadem zapojit mladé filmaře do natáčení pro semilskou kabelovku, která zase měla k dispozici techniku,“ vzpomíná Hušek, který se spolu s Dlabolou ujal koučování méně zkušených spolutvůrců.

Pod novým vedením se filmoví nadšenci začali scházet v redakci semilské televize, sídlící ve stejné budově jako kino. Mentorskou a technickou podporou pro začínající filmaře byly kromě zmíněných koučů také zaměstnanci obou organizací. Díky tomuto zázemí mohla vzniknout aktivní skupina, propojující studenty dvou konkurenčních škol, která se stala jedním z nejvýraznějších aktérů kulturního života v celém městě. Na jejich projekce, konané dvakrát ročně, často přijde plné kino, další stovky lidí jejich videa zhlédne ve vysílání kabelovky a na internetu.

Dobrovolnice Petra: Pomáhat je přirozené, vděčnost ze světa nevymizela

„Byli jsme svobodní. Mohli jsme si hrát a nezatěžovat se pravidly pravé filmařiny. Psaní mnohostránkových námětů nebo práce s osou, nic takového jsme neřešili. S Mojmírem jsme pořád něco zkoušeli a natáčeli, díky čemuž jsem se přestal bát vystupovat před kamerou a naučil se určité pohotovosti, což se mi hodí dodnes,“ hodnotí přínosy působení ve zmíněném spolku Hušek.

Jeho filmy jsou na první pohled velmi osobité. „Bavilo nás si dělat srandu z toho, co jsme viděli okolo sebe. Na malém městě se všichni tak trochu znají, vyskytují se v něm známé postavičky, všechno se každý den opakuje, je to takový zmenšený model celé společnosti,“ přibližuje zdroje inspirace z období stráveného v osmitisícových Semilech student, který v maturitním ročníku začal pomýšlet na studium na pražské FAMU.

Do Prahy ale nenastoupil hned po maturitě. První rok čerstvý absolvent waldorfského lycea pracoval v knihovně a kabelové televizi. Proti plánům se roční přestávka protáhla o další rok po té, co Hušek přehlédl termín odevzdání přihlášky na svou vysněnou školu. Získaný čas využil k půlročnímu studiu na soukromé Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Tamní prostředí mu ale příliš nevyhovovalo, což ho utvrdilo v jeho původní volbě.

Z divadelních prken ji koronavirus přivedl ke krematoriu

Další rok si už termín pohlídal, a tak mohl včas spolu s přihláškou poslat svůj nový film s výmluvným názvem Babka. Ten vznikl na základě autentického rozhovoru s nic netušící babičkou vzpomínající mimo jiné na své mládí. „Přišel jsem k babce na návštěvu a ona začala tak zvláštně povídat. Potají jsem na telefonu zapnul diktafon a začal ji nahrávat. Hned jak jsme domluvili, mi došlo, co za poklad mám,“ vzpomíná vnuk-dokumentarista na okolnosti vzniku snímku, který mu otevřel dveře na FAMU a zároveň vyhrál dvě ceny na filmové přehlídce v Uničově.

Od nástupu na filmovou akademii uplynuly čtyři roky, sám Hušek má ale pocit, jako by to byl minimálně dvojnásobek. Jak vysvětluje, je to tím, že zmíněné roky byly velmi intenzivní a náročné. „FAMU je pro všechny velký nápor na psychiku. Přišel jsem tam s tím, že něco umím, ale tvrdá kritika ze strany vyučujících mě úplně rozložila – až jsem si říkal, proč mě vůbec vzali. Jeden z vyučujících můj krátký film označil za totální ztrátu času a blbost, jiný o něm zase řekl, že nic horšího neviděl,“ líčí student dokumentárního filmu zážitky, s nimiž se musel nějaký čas vyrovnávat.

Ani přes to mladý filmař se svým řemeslem přestat nehodlá. I když se v nejbližší době do svého rodného kraje vrátit neplánuje, vždy se na jeho návštěvy velmi těší. V nejbližší době ho čeká dokončit bakaláře, od září chce pokračovat v magisterském studiu. „Momentálně točím tak trochu autobiografický celovečerák o přechodu z chlapce do dospělého muže. S tím souvisí i to, proč jsem se rozhodl nadále nevystupovat pod pseudonymem. Baví mě vyjadřovat se k světu a postupným hledáním odhalovat pravdu, ale každý dobrý režisér si musí nejprve něco odžít,“ nastiňuje nejbližší měsíce kluk, který považuje filmařinu za svoje poslání.