„Musíte si domluvit lokace, rekvizity, lidi. Pokud vše klapne, mohou vzniknout opravdu hezké fotky,“ vysvětluje a dodává, že ne vždy vše vyjde podle představ.

„Například loni mi na ploše stál připravený letoun Spitfire a já jsem marně čekal na lidi,“ vzpomíná Michal Žíla, jak nakonec z naplánovaného focení sešlo.

Svěřuje se také s úsměvným zážitkem.

„Jednou jsem fotil v pronajatém ateliéru s hasičem. Celé studio jsme zakouřili. Mezi focením jsme si dali pauzu a hasič si šel ven zapálit cigaretu. Souhra náhod tomu chtěla, že právě v té chvíli přijel majitel ateliéru. Naskytl se mu děsivý obrázek. Viděl, jak se ven vyvalil kouř, z něj se vynořil hasič v profesionálním zásahovém obleku a za ním já. Viděl jsem v jeho očích obrovský šok. Vůbec nechápal, co se děje…,“ směje se při vyprávění fotograf.

„Focení modelek je dnes na každém rohu. Mě osobně nebaví fotit třeba krajinky a architekturu. Vším tím jsem si prošel. Když jsem začínal, účastnil jsem se různých soutěží a měl jsem možnost vyzkoušet různé obory. Od makra po zmiňované krajinky. Je dobré si tím projít. Člověk pak zjistí, co ho baví a co ne,“ vypráví.

„A hlavně může trénovat na různých variantách, protože v důsledku to použiji všechno. Sice mě nebaví fotit krajinky, ale když jdu fotit stylizovanou fotografii, tak na tu krajinu musím myslet a nějak ji tam dostat,“ říká Michal Žíla.

Jedna z jeho nejoblíbenějších fotografií pochází ještě z jeho starší tvorby. Její úpravou strávil tehdy dlouhých jedenáct hodin. Práce se nakonec vyplatila, snímek bodoval na soutěži.

Buď jsou dobré, nebo je vyhodím

Dnes se však Martin snaží fotit tak, aby musel retušovat pouze minimálně.

„Nefotím na jistotu, že bych si udělal stovky fotek, aby z toho alespoň nějaká vyšla dobře. Fotím spíše na riziko. Udělám fotek méně a buď jsou dobré, nebo je prostě vyhodím,“ vysvětluje Martin Žíla.

„Vyfocení – zmáčknutí spouště – je úplně poslední položka. Pokud člověk nechce příliš upravovat fotku v počítači, musí se snažit vše správně nainstalovat a vymyslet už při focení. Snažím se čas u počítače zmírnit,“ dodává.

„Jednou jsem si pronajal celý ateliér, abych nakonec udělal dvě fotografie, se kterými jsem spokojený. Pokud si přepočítám náklady, stála mě jedna fotografie zhruba pět tisíc korun,“svěřuje se fotograf.

Čtrnáct let parketářem

Přednost dává papírovým fotkám.

„Koupil jsem si papíry, na kterých se archivuje v muzeu v Louvru. Ten byl poměrně drahý. A je to něco jiného, než jen fotka jako data na internetu. Něco fyzického, hmotného, za čím vidím dost práce,“ objasňuje svůj postoj fotograf.

Je také přesvědčen, že všechny fotky získávají na ceně až časem.

„Týden po svatbě vám fotka ze svatby nic neřekne, však jste na ní byli osobně. Ale padesát let po svatbě má teprve tu správnou hodnotu. Platí to všeobecně. Když dnes vyfotím fotku z povodní, bude mít jistou hodnotu třeba v době výročí za deset, patnáct let. To, co se vytahuje až po čase z archivu je vzácnější. Všechno má svůj čas,“ míní Michal.

Jeho uvažování koresponduje i s jeho civilním zaměstnání. Je totiž parketář, který se snaží vytvořit něco trvalého.

„Dělám parketařinu už 14 let. Dostal jsem se na různá místa. Dokonce i na zámek. Když udělám podlahu na zámku, zůstane tam dalších dvě stě let. Historii vidím jak v tom dřevě, tak ve fotografování,“ přibližuje své myšlenky Michal Žíla.

„Lidé by měli hledat svou vlastní cestu. Spousta z nich se inspiruje na internetu a pak je celý internet plný podobných fotografií,“ radí závěrem.

Loni vystavoval své fotky Michal Žíla v kroměřížském Kulturním domě, Olomoucké knihovně, muzeu v Napajedlích a v rámci Výstaviště ve Věžkách. Lidé jeho tvorbu poznávají, chválí ji. Pro město Kroměříž fotil např. Vybarvený běh či Den uniformovaných sborů.