Bylo by ovšem chybou myslet si, že lidé se zajímavým příběhem žili výlučně na pražské Kampě či na Malé Straně.

Také starý Liberec jich byl plný. Kromě těch známých a slavných tu v uličkách soukenického města žili podobné rázovité postavy.

Například smutný Robert. Funebrák, který své smutné živobytí každý večer zaléval v hospodě u Zlaté koruny na Staroměstském, dnes Benešově náměstí. Nebo hraběnka Franziska von Vilani, která sice po smrti manžela mohla žít v dostatku, ale chyběl jí ruch života a tak prodávala na náměstí v trafice, odkud se každý večer vydávala naproti do šenku U Zlatého slunce na skleničku rosolky. A u jedné prý rozhodně nezůstalo…

V místech, kde dnes stojí radnice stával totiž blok domů, mezi nimiž nechyběli proslulé šenky a hospody. A právě o nich se rozepsal v půvabném povídání o starých libereckých hospodách publicista Ivan Taller.

Vypráví o původu jejich vzniku. O tom, jak vznikl jejich název například jedna z hospod nesla název Bursa a začalo se jí tak říkat proto, že páni, kteří do ní pravidelně každou středu odpoledne docházeli a většinou šlo o místní honoraci říkali doma svým manželkám, že jdou na „burzu". Samozřejmě, že se pravý důvod pánských zájmů brzy zvídavé paničky dozvěděly, název hospodě ale zůstal.

Půvabné vyprávění ovšem nezůstává pouze na hlavním libereckém náměstí, kudy vedla v minulých staletích důležitá obchodní cesta do nedaleké Žitavy. Popisuje také hospody U Zlatého beránka, slavnou krčmu U města Petersburku ve Valdštejnských domcích, hostinec U Bažanta či hospody kolem Sokolského, původně Novoměstského náměstí, hospůdky kolem dnešního nádraží a v dalších částech města.

Příběhy ze života

Vyprávění se netočí jen kolem názvů hospod a hostinských, kteří tu žili kolem 18. století. Zachycuje především příběhy někdejších obyvatel, a připomene, že vášně, závist, podnikavost i prohry zmítaly osudem lidí odjakživa.

„Můj děda celý život bádal po archívech a knihovnách, byl to jeho celoživotní koníček, pravdou ale je, že mnohé z těch historek jsou tak trochu vybájené. To jim ale na přitažlivosti rozhodně neubírá, stejně jako na faktu, že starý Liberec miloval," vysvětluje autorův vnuk Matyáš Taller a pokračuje: „Děda působil jako dramaturg v ostravském divadle, po válce ale přišel do Liberce a právě pomocí starých příběhů se snažil město lépe poznat."

Ivan Taller vydal v roce 1996 ještě za svého života Čtení kratochvilné o starém Liberci. Připravovaná kniha Staroliberecké hospody se už ale vydání nedočkala. I když o ni projevilo zájem několik nakladatelství, po smrti autora zůstala kniha pouze v rukopise. A to i přesto, že podle našeho průzkumu by její vydání ochotně podpořily právě některé liberecké hospody, které se snaží na slavnou tradici navázat…

„Liberečáci mají podobné knížky velmi rádi. Pomáhá jim to skládat mozaiku o jejich městě a právě tohle by mohl být jeden z příjemných kamínků," kvituje knihkupec Martin Fryč. Právě regionální literatura patří podle jeho zkušenosti mezi nejžádanější tituly a dalece předčí i detektivky a kuchařky, které tradičně vedou na top žebříčcích nejprodávanějších knih.

Kniha má pobavit

„Určitě nejde o literaturu faktu, ani žádnou historickou stať, ale především o příjemné čtení, to ostatně děda napsal i v úvodu knížky," doplňuje autorův vnuk Matyáš Taller, mimochodem také publicista. „Někteří mi mají za zlé, že jsem ve svém psaní o starém Liberci jednoduchý, že se nedržím historických pravd a skutečností. Ale já nejsem historik ani vědec. Jsem publicista, kterému jde především o pochopení vztahů lidí, doby a doby k lidem. O dobrodružství poznání," napsal v úvodu svého rukopisu z konce 90. let Ivan Taller.

„Chtěl jsem se dozvědět třeba proč se na krásnou šenkýřku Julii opakovaně podávala udání, zda řezník Pilz opravdu zavraždil pátera Andrease, proč Valdštejn zrušil Liberci právo várečné, proč se v šenku U Bažanta nacvičovala opera nebo jak přišel velitel místních hasičů o kalhoty. Samé nicůtky, které nepohnuly dějinami a přece vypovídají o životě ve starém Liberci lépe a barvitěji než vědecká pojednání o „velkých dějinách". A tak jsem se ze zažloutlých novin v archivu i vzpomínek posledních pamětníků dozvěděl to, co jsem se v historických rozkladech nikdy nedočetl," vyznává se ze své lásky k historii města Liberce dnes už bohužel nežijící autor Ivan Taller.

Rukopis jeho knihy čeká v naší redakci na svého vydavatele…

Od kdy a kde se v Liberci pila káva a čaj

Do konce 17. století bylo v šenkách podáváno hlavně pivo, víno a kořalka. Káva a čaj se začaly podávat až v druhé polovině 18. století. Nápoje, které se brzy rozšířily po celém městě, byly zpočátku jen pro zasvěcené labužníky. A není divu, že kaváren bylo jen málo.

V Liberci s tím začal Daniel Hartich, který tyto nápoje prodával ve svém domě na Staroměstském náměstí pod podloubím, v místech, kde je dnes prodejna novin. Lidé však na novinku nebyli zvyklý a tak své činnosti brzy zanechal. Až v roce 1770 ji začal ve své lékárně na Novoměstském náměstí servírovat Arnošt Schärf, v domě, kde dříve bývala Sigma. Lékárník si chtěl vylepšit nevalný příjem z prodeje medikamentů a drogistického zboží.

Kupodivu se káva tentokrát ujala a lékárna brzy začala být těsná pro ty, kteří chtěli ochutnat „čertův nápoj" ze zámoří. A od té to chvíle se už dá hovořit o vzniku kaváren ve městě.

První oficiální liberecká kavárna byla v Liberci otevřena v domě bývalého hostince u Červeného orla na náměstí v roce 1863 a podávaly se tu hned tři druhy kávy turek, vídeňská a pražská.

Podle dochovaných zpráv zde bylo příjemné posezení s vyhlídkou na ruch a někdy i trh náměstí. A potom už následovala dvě stě let dlouhá cesta libereckých kaváren, která skončila na samém vrcholu u krásné secesní kavárny Pošta.

Ukázka z rukopisu Ivana Tallera Staroliberecké hospody

Muzikantská vášeň hostinských Hujerů

Na začátku našeho století mívaly pravidelně jeden den v týdnu zavřeno čtyři hospody hospoda U města Norimberka, Kasino, Protěž a Noclehárna v Orlí ulici. Všechny patřily dynastii Hujerů, která proslula tím, že její členové tvořily kapelu. Otec Erwin hrál na heligonku, Josef z Kasina na klarinet, dcera Cecilie z Protěže hrála obstojně na citeru a Fridolín, který šenkoval v Noclehárně hrál na violu. Nutno dodat, že oč byl mizernějším hostinským, o to byl lepším muzikantem. Kapela měla vždycky přednost. Zpočátku se scházeli u otce Erwina v hospodě U města Norimberku. Zde hrávali pravidelně a při koncertech se neobsluhovalo, na což si stálí hosté už zvykli. Pilo se až po skončení produkce nebo o pauzách. Jinak seděli hosté nasucho. Hujerův tingl-tangl byl velice oblíbený u hostů i u okolních hostinských. Z tohoto důvodu museli Hujerovci zavírat své hospody, provozní doba byla nepravidelná, což činilo problémy hostům. Většinou ale měli Hujerovi ve svých podnicích zavřeno v sobotu a neděli a na dveřích jejich hostinců jste se mohli dočíst: Zavřeno, hrajeme v hostinci U Bednáře.

Jednoho dne dohráli. Fridolínova Noclehárna zkrachovala a on sám se vydal do Drážďan, kde se uchytil jako první violista v Královském smyčcovém orchestru. Cecilie se provdala za radničního písaře, který své práce zanechal a plně se věnoval hospodě. Totéž vyžadoval i po své ženě, a když se jen o hraní zmínila, zbil ji.

Josef začal zvelebovat své Kasino na rohu Malého náměstí a Růžové ulice. V roce 1920 tam dokonce zavedl křiklavou novinku skleněný parket, který měl do té doby jen hotel Imperiál.

Jednou do roka se tu provozovala rodinná hudební sešlost, což bylo trnem v oku bývalému písaři a nyní hostinskému z Protěžě, manželovi Cecílie. Vypořádal se s rodinou po svém, ve stylu bídáků. Na radnici měl stále dobré styky a na jeho přání sepsali bývalí kolegáčkové majiteli Kasina přípis, v němž upozorňují, že v daňovém přiznání chybí výnosy ze zábav pořádaných právě v tento den a žádá se v něm okamžité doplacení daní. Hujer nedoplatek se skřípěním zubů vyrovnal a slíbil švagrovi, že mu urazí kebuli. Rodinné sešlosti skončily. Josef Kasino prodal a Cecílie se svým písařem nepromluvila už ani slovo. Ona jediná zůstala z celé dynastie a svou Protěž držela až do konce 2. světové války. Ukázka z rukopisu Ivana Tallera Staroliberecké hospody