„Čistý, jasný, prabožský ohni, vezmi ve svou náruč zemdlené tělo.“ Tohoto vytesaného nápisu si může povšimnout bedlivý pozorovatel při vstupu do nejstaršího českého krematoria, kterým se pyšní právě město pod Ještědem. Vzniklo ještě v době Rakouska-Uherska, jeho historie sahá do roku 1917. K prvnímu zpopelnění nebožtíka však došlo až později, už za existence Československé republiky. Liberecké krematorium má za sebou zdárných sto let existence a Deník nahlédl do běžně nepřístupných prostor.
Přestože od postavení liberecké kulturní památky, kterou budova krematoria je, uplynulo sto sedm let a za tu dobu technologie pokročila, stále se tu nachází zařízení, která odkazují na jeho minulost. Mezi ně patří například dvě původní kremační pece. Teplo z nich se šířilo sklepením, díky čemuž se kolem v zimě neudržel sníh a roztál. Později byly předělány na zemní plyn a v devadesátých letech minulého století je nahradily současné, modernější pece francouzského typu, které jsou poloautomatické. Ráno se naprogramují a poté se může začít se zpopelňováním.
Původní technologie je stále funkční
V provozu zůstal původní katafalk, který zvedá rakev s nebožtíkem do velké obřadní síně. „Loni jsme ho museli doplnit paralelní zdvihací zařízení. Nicméně samotná technologie je původní a stále funkční,“ řekl Deníku vedoucí oddělení komunálních služeb Jiří Kovačičin, jehož oddělení má na starost správu krematoria.
Od roku 2018 krematorium provozuje město, převzalo od tehdejšího nájemce. Za tu dobu proběhla rozsáhlá rekonstrukce střechy levého i pravého křídla budovy, úprav se dočkaly vnitřní prostory včetně kanceláří a administrativního zázemí. Obnovou prošly obě obřadní síně, úpravy se dotkly i urnového háje u budovy krematoria, které doprovázela rozsáhlá revitalizace zeleně.
Jak zmínil Kovačičin, veškeré zásahy probíhají pod dohledem Národního památkového ústavu, což s sebou nese i určitá omezení, ať už se jedná o přizpůsobení dispozice budovy či energetické náročnosti. „Letos bychom chtěli obnovit hlavní vstupní dveře do velké obřadní síně, které představují dominantu čelního pohledu na budovu. Členění zůstane stejné, vrátí se jim ale původní podoba. Zvláště na vnější straně jsou kvůli povětrnostním vlivům degradované nátěry a značně poškozené kovové prvky,“ nastínil plány s tím, že náklady na celkovou renovaci se pohybují kolem tři sta tisíc korun.
Tělo ukládají do chladicího nebo mrazicího zařízení
A jak se vlastně nebožtík dostane do krematoria? Na prvopočátku pozůstalí dorazí do pohřební služby, která se nachází rovněž v budově krematoria, tam sjednají samotný pohřeb, jeho podobu a další náležitosti. Následně pracovníci pohřební služby vyzvednou tělo zemřelého, ať už v nemocnici, v sociálních zařízeních či jinde a přepraví ho do krematoria. Zde tělo uloží buď do chladicího zařízení, pokud je kremace naplánována na nejbližší dny, nebo do mrazicího zařízení. Odvíjí se to zejména od termínu možného pohřbení. Tělo zesnulého se do rakve ukládá v oblečení, které donesou pozůstalí. Když se tak z jakéhokoli důvodu nestane, obléknou ho pracovníci krematoria do rubáše. Nebožtík není v rakvi nikdy nahý.
Po kremaci se vyjme popel a přesype se do urny, každá urna je očíslována, aby nedošlo k záměně. „Pozůstalí si následně mohou popel v urně vyzvednout a uložit do kolumbária či do hrobů. Zhruba pětina klientů využije možnost rozptylu popela na rozptylové loučce,“ informoval vedoucí oddělení komunálních služeb.
Pro někoho je práce v krematoriu vysněné povolání
Přes třicet let obsluhuje kremační pece Pavel Hudec, který svou profesi vnímá jako poslání. Pamatuje si časy, kdy všechno museli dělat ručně, od otevírání dveří přes zasouvání rakví do pece až po vybírání popelu. Teď je práce podle něj o něco lehčí díky automatizaci. Kromě obsluhy kremačních pecí připravuje rakve, věnce a upravuje zemřelé. „Důležité jsou úcta a respekt. Nebožtíky vnímám jako lidi bez ohledu na fakt, že jsou po smrti. Poslední rozloučení si lidé zaslouží,“ svěřil se Hudec. Podobného názoru je jeho služebně mladší kolega, pětačtyřicetiletý Tomáš Vladyka. Ten toužil pracovat v tomto oboru už ve dvaceti letech, ale byl v minulosti odmítnut právě kvůli mládí. V libereckém krematoriu pracuje necelé tři roky. „Je to jistá práce, smrt tady bude vždycky. Po dvou měsících to už ani nevnímáte, je potřeba se oprostit. Samozřejmě když narazíte na mladého člověka, je to nepříjemné,“ podotkl Vladyka.
Kremace se odehrává ve dvou pecích. Jakmile se teplota vyšplhá na 850 stupňů Celsia, může se zavézt první rakev a během žehu se může teplota vyšplhat až na tisíc stupňů. Průměrně trvá jedna kremace přibližně hodinu až pětasedmdesát minut. Rozhodující roli hraje hmotnost nebožtíka. Kremační pec je schopná provést žeh až dvou set kilového zesnulého, ale podle Kovačičina takových případů moc není. Jedná se o jednu až dvě kremace za rok. „Uskutečníme přibližně 1 800 až 2 000 žehů ročně. Průměrně to vychází na 150 kremací za měsíc,“ přiblížil provoz krematoria.
Nejlevnější rakev je z pětivrstvé lepenky
Cena samotné kremace začíná na 14 tisících korun. Cenu ovlivňuje i rakev. Nejlevnější je vyrobena z pětivrstvé lepenky s dřevěnou konstrukcí, dráž vyjde dřevěná a rakev amerického typu může cenu pohřbu zvednout o několik desítek tisíc korun. Uložení urny do hrobu stojí přibližně 500 až 600 korun, za rozptýlení na loučce včetně úpravy popela zaplatí pozůstalí přibližně čtyři tisíce. „Ve hře je hodně proměnných, ať už se jedná o konání obřadu, výzdobu či typ rakve. Pohřeb s obřadem se pohybuje od 26 tisíc korun. Vždy záleží, jak otázku smrti a rozloučení klienti vnímají. Někteří kladou důraz na cenu, aby vyšla co nejnižší. Jiní naopak vnímají pohřeb jako důležitou životní událost a na peníze nehledí,“ upřesnil Kovačičin.
play_fill
Aktuálně v krematoriu hledají řečníka či řečnici. V době epidemie koronaviru se k této činnosti dostala stálice liberecké činohry Jana Hejret Vojtková. „Smrt, krematorium. Samotnou mě to překvapilo. Už od dětství se bojím smrti. Jsem člověk, který o všem hodně přemýšlí. Vždy mi přišel ten definitivní konec života hodně nespravedlivý. Něco mi tam chybělo, taková tečka. Teď už vím, že to je dvojtečka,“ zavzpomínala liberecká herečka s tím, že vždy potřebovala cítit a vidět světlo. Po zážitku s odchodem otce ví, že tam je.
U příležitosti uplynutí sto let od zprovoznění krematoria se uskutečnil v roce 2018 den otevřených dveří, který vyvolal u občanů značný zájem. Mohli nahlédnout i do jindy nepřístupného zázemí. „Zatím podobnou akci neplánujeme, ale až se bude blížit další výročí, budeme na to myslet. Víme, že část veřejnosti by uvítala možnost nahlédnout do provozu krematoria,“ uzavřel Jiří Kovačičin.
O historii libereckého krematoria
Svůj provoz zahájilo liberecké krematorium v říjnu 1918. Se záměrem jej postavit přišlo ale město už v roce 1901, tedy v době, kdy zákon ještě pohřeb žehem neumožňoval. Na podobu budovy byla vypsána architektonická soutěž a jako nejvhodnější návrh byl vybrán projekt drážďanského architekta Rudolfa Bitzana, pojmenovaný vzletně Feuerburg čili Ohňový hrad.
Dílo postavené v secesním stylu bylo dokončeno v srpnu 1917, kdy rakouské úřady stále odmítaly vydat svolení k zpopelňování lidských ostatků. Traduje se tak, že jako první bylo ve zdejších pecích spáleno tělo koně. S otevřením krematoria se muselo počkat až na zhroucení monarchie. Během své historie prošel objekt několika rekonstrukcemi, a to například v letech 1973 a 1994.
Krematorium se zapsalo do dějin Liberce také dvěma smutnými kapitolami. V období nacistické okupace zde byli zpopelněni studenti popravení po nepokojích 17. listopadu 1939, zemřelí vězni z koncentračního tábora v Rychnově u Jablonce nad Nisou i popravené oběti libereckého gestapa. Pak v roce 1968 zde proběhly dvě velké tryzny za oběti srpnové okupace, na kterých promluvil i Václav Havel a Jan Tříska.
