Mezi těmi, kteří minulý týden četli před libereckou synagogou jména zavražděných a zmizelých Židů, byla i Lea Květ z Židovské obce v Liberci. Je z takzvané třetí generace přeživších. Její dědeček, Severin Schaller, byl jediný z širší rodiny, kdo unikl holokaustu. „Nacisté je připravili o všechno. O majetek, o domov i o jména. Z mé strany byl pokus jim ta jména vrátit,“ vysvětlila.

Kdy jste zjistila, že máte židovské kořeny?

To mi bylo nějakých 13 let. Jsem ze smíšené rodiny, dědeček byl Žid, babička konvertovala, aby si ho mohla vzít. Dědeček bohužel velmi brzy zemřel, ještě před mým narozením. Předtím jsem to vůbec netušila. U nás se náboženství nepraktikovalo. Zřejmě ještě stále převládal obrovský strach z války. Ale vnímala jsem spíš takové útržky, které mi docvakly až později, když mi to babička řekla. Třeba některá slova v jidiš, která se doma používala, nebo to, jak mě maminka s babičkou hladily po hlavě a říkaly: „To je dobře, že máš tak krásné blonďaté vlásky. Ty bys přežila“. Najednou mi to do sebe všechno zapadlo jak zámková dlažba.

Co to pro vás znamenalo?

Byl to hrozně úlevný pocit, protože vám najednou dojde spousta tušených věcí. Najednou porozumíte těm slovům i chování dospělých. Říká se, že přenos traumatu do dalších generací funguje, a je to pravda. Když jsem později četla Děti holokaustu, pochopila jsem, proč se moje maminka chová tak, jak se chová.

V čem se ta traumata dědí? Jak se to projevuje?

Ve dvou rovinách, které jsou typické pro druhou generaci přeživších. Tou první je obrovský odstup od vlastních dětí. Nechtějí, aby děti úzkou vazbou příliš trpěly, kdyby byly znovu od rodičů násilně odloučeny. Ta druhá poloha je naprosto opačná a projevuje se obrovskou úzkostností. To je i případ mé maminky. Velmi těžce třeba prožívala, když jsem se sama, už jako dospělá, vypravila do Izraele. Byla to vlastně taková cesta za mého dědečka, kterou už on sám nestihl.

Řeknete mi o něm něco?

Dědeček byl poloviční sirotek, a to mu paradoxně zachránilo život. Když se to po roce 1939 začalo u nás mlít, sebrala zdejší Židovská obec nějaké peníze a rozhodla se zachránit alespoň někoho. Nevěděli ale jak vybrat, tak dali do osudí jména těch nejvíc potřebných a losovali. Dědeček jako sirotek byl jedním z nich a měl to obrovské štěstí, že vybrali právě jeho.

Pomohli mu utéct?

To ne, to už v té době ani nešlo, ale za ty peníze mu opatřili falešné doklady, v podstatě novou identitu, na základě které nebyl odsunut do transportu. Paradoxem bylo, že ho Němci později stejně zatkli, ale protože byl velmi nadaný matematik a kreslíř, tak ho spolu s ostatními vězni vláčeli po Evropě a on musel zakreslovat mapy. Zažil hrozné věci, ale válku přežil, což byl malý zázrak.

Jak se změnil váš život, když jste zjistila, že máte židovské kořeny?

Začala jsem vyhledávat všechnu literaturu o judaismu, všechny židovské autory. Chtěla jsem znát hlavně tradice. U nás se nic z náboženství nepraktikovalo. Malovali jsme normálně vajíčka a měli stromeček. Proto jsem toužila poznat, co je židovství, vědět, co to obnáší.

Do Izraele jste odjela na rok už jako dospělá. Co vám ta cesta přinesla?

Velké překvapení, protože jsem se tam cítila jako ryba ve vodě. Dokonce jsem uvažovala, že tam zůstanu. Jenže když jsem volala mamince, aby mi poslala doklady o dědečkově původu, dozvěděla jsem se, že je v srpnu 1968, když přišli Rusové, všechny s babičkou spálily. Ten strach v nich prostě pořád v skrytu přetrvával.

Co jste tam dělala?

Pracovala jsem jako au-pair v jedné židovské rodině, abych poznala jejich způsob života. Paní byla rodilá Izraelka, pán byl z Kanady. Našla jsem si učitele judaismu a učila se hlavně praxí, třeba z dětských modlitebních knížek, chodila do synagogy. Žila jsem v Jeruzalémě, který se dá projít pěšky, takže jsem často chodila i ke Zdi nářků. Já v té době vůbec nebyla věřící, ale pravda je, že to místo má v sobě sílu.

Je nějaký jednotící rys, vlastnost, která je pro Židy společná?

Židovství je strašně široký pojem, stejně jako křesťanství. Také není jeden křesťan jako druhý. Jediný jednotící rys je víra v jednoho Boha, košer kuchyně a dva nejdůležitější svátky – šábes a Jom kipur. Tyhle svátky dodržují všichni.

Najdou se v Izraeli nepraktikující Židé?

Určitě. Hodně lidí, hlavně z Ruska, se sem stěhuje z ekonomických důvodů. Pro přistěhování do Izraele stačí mít jednoho židovského předka. Pak se stanete občanem Izraele, ale nestanete se automaticky Židem, k tomu potřebujete mít předka z matčiny strany.

Co vám na místních nejvíc imponovalo?

Pružnost. Na rozdíl od nás jsou velmi životaschopní, nehořekují, dokážou se rychle přenastavit, když třeba přijdou o práci. Tam se nikdo nepozastaví nad tím, že s vysokou školou roznášíte kávu. Život je tam přitom hodně drahý, hlavně bydlení a voda. A nesmírně těžký. Oni jsou stále ve válce. Žijí pod velkým tlakem okolních zemí a každou chvíli, zejména na jihu, hrozí bombardování.

Lidé na jihu země, hlavně děti, žijí pořád ve velkém strachu. Když zahoukají sirény, máte pár vteřin na to, abyste doběhla do nejbližšího krytu. Pokud to nestihnete, musíte zalehnout za nejbližší zídku, chránit si rukama hlavu, dítě schováte pod sebe. Na to se nikdy nedá zvyknout. Hamás se snaží vtáhnout Izrael do války a snaží se o to už dlouho.

Kdy jste se rozhodla konvertovat? Bylo to hned po vašem návratu?

Bylo to až po delší době, kolem třicítky. V tom věku už člověk ví, kým je a co chce. Byla jsem připravená.

Co to vlastně obnáší?

Jdete před rabínský soud, kde sedí tři rabíni a dávají vám různé otázky: co víte o judaismu, jak jste na tom s hebrejštinou, jak znáte náboženské tradice? Není to automatické. Judaismus má zakázáno misijní činnost, to znamená, že nesmí nikoho přesvědčovat pro víru jako u křesťanství. Naopak musíte potvrdit, že to jde z vás. Často se stane, že rabíni řeknou: „Ještě nejsi připraven, jdi a studuj, poznávej naši víru“. U mužů tomu ještě předchází obřízka, ta je povinná. V tom je to pro ně obtížnější. Pak se jde do rituální lázně zvané mikve a když se ponoříte, je konverze dokončená.

Co znamená být Židem?

Je to vnitřní pocit. Pro mě to navíc znamená velkou sounáležitost s místní židovskou obcí, kterou beru jako širší rodinu, protože ji pochopitelně nemám a vlastně ji nemá nikdo z nich. Spojují nás kořeny. Znamená to ale i určité potíže. Třeba se stravou. Je to určitě těžší než v zahraničí, kde žijí velké židovské komunity a kde je spousta košer obchodů a restaurací.

Kde tady v Liberci třeba nakupujete?

Klidně i v Globusu. Máme seznam potravin a ty jsou označené. On to není zas takový problém. Navíc košer strava je velmi zdravá.

Co doma dodržujete?

Všechno. Košer stravu nedržím jen u dcery, která chodí do školky, tam by to přeci jen bylo obtížnější. V tom jsou třeba pražské děti ve výhodě. Nedržíme Vánoce a Velikonoce, ale máme šábes, Chanuku, Pesach.

Zmínila jste lázeň mikve. Viděla jste stejnojmennou hru v libereckém divadle?

Viděla. Dokonce jsem se na premiéře setkala i s autorkou, která má docela drsné zkušenosti z ultraortodoxní rodiny. To, co bylo ve hře, v těchto komunitách skutečně existuje. Ovšem bez dobrého konce, jako má hra.

Kde je v Liberci mikve?

Pro mě v Jizeře. Základ je, že očistná rituální lázeň se musí provádět v tekoucí vodě.

Je obec v Liberci početná?

V tuto chvíli ji tvoří 62 lidí. Nejen z Liberce, ale z celého kraje a Šluknovska.

Kdo se může stát členem?

Každý, kdo má alespoň jednoho židovského předka. A protože jsme velmi otevřené společenství, mohou to být i lidé z jiných částí země. Stejně jako stát Izrael ctíme právo návratu.