Lezkyně Gabriela Vrablíková: Při lezení musíte strach z pádu a výšek překonat

Znamená to, že k lezení Vás dostala maminka?
Ze začátku nechtěla, abych lezla, ale já asi podědila nějaké geny. Věděla jsem, že mamka lezla, a tak jsem začala lézt i já, i když se mi to snažila zakazovat. Dokonce mi původně našla méně nebezpečné kroužky, třeba moderní gymnastiku v Jablonci. Na konci základní školy jsem ale se dostala do lezeckého tábora a začala jsem lézt vážněji.A mamka začala se mnou a s bráchou lézt znovu. Takže se k tomu oklikou po letech vrátila.

Jaké bylo Vaše první lezení?
To si už nepamatuji. Mám ale fotografii, byla jsem malá, když přijeli mamky kamarádi a vzali mě na skálu. A pak vlastně až na již zmíněném táboře.

Takže není problém začít s lezením v relativně vyšším věku?
Mně bylo nějakých třináct nebo čtrnáct, když jsem začínala a vzhledem k tomu, že jsem měla už předtím dost pohybu, lítali jsme po vesnici, lezli po stromech a podobně, tak jsem nějaké sportovní základy měla. Takže, jak dnes vidím, není ve čtrnácti pozdě. Samozřejmě záleží na talentu, na tom, co chcete dokázat, na možnostech, jaké máte. Já měla Suché skály za rohem.

Brzy jste se objevila na lezeckých závodech. Chtěla jste závodit?
Věděla jsem, že lezení je můj život. V horolezeckém oddíle nám povolili nejprve jednou týdně na stěnu, pak dvakrát, pak nás vzali na větší stěnu. A já to všechno brala velice vážně. Na závody jsem vyrazila asi po roce. Ale s vysloveně strukturovaně připraveným / výkonnostním tréninkem jsem začala vlastně až o deset let později, tedy ve čtyřiadvaceti.

Co takové lezení na mezinárodní úrovni obnáší?
Hlavně to není jen přímo o lezení. Já se specializuji na lezení na laně, což je silově vytrvalostní disciplína. Ale trénuji hodně na boulderové stěně přímo v pražském Boulder Baru, z níž se padá do žíněnky, bez lana. Tréninkově se na ní dá udělat strašná spousta věcí. To je jedna část, ta lezecká. Pak je kondiční trénink. Lezení je asymetrický sport a podle toho také musíte posilovat. Takže shyby dělám s jednou rukou výš, druhou níž, při klikování zase jednu ruku vepředu, druhou vzadu. Trénuji ale i nohy, koordinaci apod.

Pomáhá vám někdo s tréninkem?
Trénink mi připravuje Andrlesport, stará se mi mimo jiné i o to, aby tréninky byly správně nastavené i z hlediska energie. Důležitá je samozřejmě i výživa, dodržování jídelníčku. V neposlední řadě je důležitý mentální trénink. Třeba u mě právě mentální trénink dělá velkou část výkonu.

Na co potřebuje lezec mentální výcvik?
Na všechno. Přímo v lezení jde o to, že člověk se může bát výšek, bát se pádu. Ale chcete lézt, chcete to překonat. Pomaličku to musíte vstřebávat. Deset centimetrů spadnu. A postupně přidáváte. Třicet centimetrů, půl metru. Musíte se strachem umět pracovat. Nebo jiný příklad jsem uprostřed cesty, tělo bolí, ruce nateklé, chce se mi ze skály pustit a zůstat viset na laně. Ale já tu cestu chci vylézt, takže se s tím musím v hlavě poprat.

V Novém Boru postaví Dům rodiny, kde pomohou dětem i rodičům

Můžete čtenáři nelezci přiblížit, jakou lezete technikou?
Dole na zemi se navážu na lano, jednou za dva až čtyři metry jsou ve skále železná očka. Do něj si zacvaknu takzvanou expresku, což jsou dvě karabiny spojené páskem, do toho cvaknu lanu. A jsem jištěná. Pak lezu dál a než dolezu k dalšímu oku, mohu spadnout, ale maximálně dvojnásobek k dosud poslednímu oku, plus nějaký průtah lana. Tedy, když jsou oka od sebe tři metry a spadnu kousek od oka, letím i šest metrů. I víc, záleží na tom, jak máte pozorného jističe. Šest metrů se už nikomu moc padat nechce. Proto musíte hodně pracovat i hlavou. Strach je, padání k lezení patří. Když začnu mít strach, snažím se ho nechat vedle sebe. Aby mě korigoval, ale nenechávám se jím ovlivňovat.

Jak to tedy vypadá v reálu?
Já jsem se naučila v těžkých okamžicích na skále sama na sebe mluvit.

Je hlava důležitá i při tréninku?
Určitě. Celý ten bolestivý proces musím absolvovat, abych dokázala překonat další výzvy. A někdy se třeba nechce, nemám motivaci. Ale vím, že musím, že tréninkem musím projít.

Měla jste v začátcích v lezení nějaký vzor? 
Asi ne. A nemám ho dokonce ani dneska, i když musím říci, že třeba několika násobný mistr světa Adam Ondra svým způsobem vzorem je.

V některých sportech je známá velká rivalita i mimo závody, v jiných naopak kamarádství. Jak to mají lezci? 
Hodně si pomáháme, řekla bych, že víc než v jiných sportech. Co vím, tak třeba atleti se snaží před a při závodě lehce psychicky rozhodit soupeře. Lezecká komunita je hodně stmelená.

Se závody jste skončila relativně mladá, do třicítky chyběla ještě spousta času. Nebo je životnost vrcholového lezce tak krátká? 
Kvůli věku to rozhodně nebylo. Pracovala jsem na plný úvazek, po práci večer tři hodiny na stěnu, domů, uvařit, spala jsem šest hodin denně. O víkendech dvoufázový trénink. Navíc jsem na závodech ještě měla problémy s psychikou, nedokázala jsem ze sebe dostat to, co dokážu. Když lezu bez tlaku ze závodu, dokážu to.

Překonala jste hned několik českých ženských lezeckých met. Na jakou jste nejvíce hrdá? 
Určitě to je vylezení cesty obtížnosti 9a, což se mi podařilo minulý rok v létě v německé oblasti Frankenjura. Když jsem skončila se závoděním, říkala jsem si, tak co, holka, ještě rozhodně nepatříš do starého železa, pojď zkoušet dál. A hledala jsem těžkou cestu, kterou žádná žena v republice nevylezla. Nějaké holky měly obtížnosti 8c. S partou jsme vyjeli do Frankenjury a tam jsem si vyzkoušela 8c+. Vylezla jsem to docela rychle. A protože byl čas, trenér mě pobídl, ať na místě zkusím těžší obtížnost 9a. Během pár dní jsem zjistila, že by to šlo, a tak jsem pokračovala dál.

Hledá se Kniha roku Libereckého kraje. Uzávěrka nominací se blíží ke konci

Lezete, spadnete. Zkoušíte to hned znovu? 
Jsou různé styly lezení. Můžete přijít ke stěně bez jakékoli informace, navážete se a lezete. Nebo se dá cesta projektovat, což já osobně mám ráda. To znamená, že si tu cestu prolezete, vyzkoušíte, nacvičíte kroky a pak se jí snažíte vylézt v kuse. Dám si třeba tři pokusy za den, mezi kterými dám dvě tři hodiny pauzu, znám lidi, kterým stačí pět minut. Ze začátku projektování spadnu třeba i padesátkrát, musím si dát pauzu. Postupně se se stěnou seznámím a nakonec jdu výstup naostro. To znamená, že když spadnu, jdu dolu, dám pauzu a zkusím to znovu.

Kolik času denně třeba při soustředění strávíte na stěně? 
Když mám projektový pokus, tedy že se se stěnou seznamuji, jsem na ní třeba hodinu a půl v kuse. Samotný finálový výstup pak trvá podle délky a obtížnosti cesty od tří do patnácti minut.

Vy, podobně jako mnoho špičkových lezců, často navštěvujete zahraniční destinace, před Vánoci jste byla ve Španělsku, po Novém roce ve Slovinsku. Kde se Vám zatím líbilo nejvíce? 
Na skalách jsem byla jen po Evropě. Ale nejvíce se mi stejně líbí Labské údolí v Českosaském Švýcarsku, tedy pískovcové skály. To je taková naše česká specialita. Ve světě se většinou leze po vápencových nebo žulových skalách. Na českém pískovci je to takové lezení na morálku. A pro mě to stále zůstává nejkrásnější lezení co znám.

Lezec na takové úrovni jako Vy je vázán na přízeň sponzorů. Jak to máte? 
V Česku to je ještě stále dost těžké. Světoví lezci si to užívají, sponzory se jim daří získávat v celku snadno. Například ve Slovinsku nebo Rakousku jsou závodní lezci zaměstnaní v armádě, tak jako u nás spousta atletů. V posledních letech se ale i tohle u nás zlepšuje, například již zmíněný Adam Ondra a další lezci soutěží dnes pod hlavičkou Olympu, tedy centra sportu Ministerstva vnitra. Sponzory sháníme především mezi firmami, které se zabývají výrobou lezeckých pomůcek a bohužel je to hodně o kontaktech a samozřejmě o sociálních sítích.

Co úrazy, jaké mohou lezce potkat? 
Poranění prstů, loktů, ramen, naprostou většinou z přetížení. Stává se to lezcům napříč všech výkonností. U vrcholových lezců může být naopak únava, podcenění nějakého aspektu a poranění může vzniknout také. Je to stejné jako u všech sportů. Ale to vše se dá správnou kompenzací a cviky vyřešit a ideálně předcházet. Třeba já má stále i prsty v pohodě.

Jak relaxujete? 
Nejlepší je vana plné ledové vody, do které si ještě hodím led. Pustím si k tomu písničku, abych to vydržela. Druhý den se cítím fyzicky mnohem lépe, než když si ledovou vanu nedám.

Pirát Tomáš Martínek z Lípy: Mám obavy z politiků, kteří řeší soukromé zájmy