Po více než dvaceti letech získala ZOO Liberec opět do svého chovu ptáky běžce. Jedná se o druh nandu Darwinův. „Přivezli jsme je na počátku října a dnes, tedy v úterý 4. listopadu, jsme jim přichystali takové malé, domácké křtiny. Samci dostali jména Gris a Largo (Šedý a Dlouhý)," řekl mluvčí ZOO Liberec Ivan Langr.

Na zdraví ptákům připil šampaňským kmotr, kterým se stal přírodovědec a známý kreslíř a malíř divokých zvířat Jan Dungel.

„S tímto menším druhem nandu jsem se setkal poprvé až dnes v Liberci. Jiné druhy nandu jsem jinak viděl mockrát, naposledy před měsícem v Brazílii. Šlo o nandu pampového," uvedl při křtu Dungel. Nandu Darwina patří na červený seznam ohrožených zvířat. Je velmi rychlý, dosahuje rychlosti 60 kilometrů v hodině.

Dungel: Indiány masakrují

Deník měl vzácnou příležitost vyzpovídat českého přírodovědce a malíře Jana Dungela. Do Liberce přijel na křtiny ptáků nandu Darwinových, které se konaly v zoologické zahradě.

ZOO LIBEREC dovezla dva samce nandu Darwinova.Při svých výpravách se setkáváte s indiány, které si ale běžná populace prý příliš romantizuje. Je to tak?

Reálná situace je naprosto opačná a indiáni jsou neskutečně genocidováni a masakrováni. Z mého pohledu jde o genocidu, o které se ale v médiích příliš nehovoří. Je to na okraji zájmu. Amazonie je velmi využívaná kvůli zlatu, naftě, nerostným surovinám, ale hlavně se kácí pro pastviny na dobytek, protože spotřeba bifteků nejen v Evropě roste. Indiáni mají z bělochů obrovský strach, takže já nemůžu přijet do vesnice, říct ahoj, tady jsem, to bych také mohl zezadu dostat kyjem. Nejdřív musím poslat někoho ze své indiánské družiny, který takovou návštěvu domluví. Snažíme se je ale vyrušovat co nejméně. Zajdu za nimi, když mám třeba po týdnech v pralese velký hlad, poprosím je o placku nebo ananas, ale ta setkání nejsou příjemná, jak by se mohlo zdát.

Když mluvíte o jídle, někde se psalo, že si s indiány potraviny také vyměňujete. Jak to probíhá?

„Není indián jako indián. Někteří jsou v kontaktu s civilizací už po staletí, třeba na březích Orinoka, což je taková pralesní dálnice, a pak jsou indiáni, kteří žijí hluboko v pralese a ten kontakt se světem mají ještě dnes velice omezený. A právě jim musíme vysvětlovat, co že jim to za potraviny dáváme. Názorně ukazujeme, jak se vaří rýže nebo špagety, jak se otevírá konzerva. Za to nám například poskytnou své průvodcovské služby po lesích, kde se nevyznáme. Ta pomoc je pro nás často velice zásadní.

Jste malíř divokých zvířat, která zachycujete v jejich přirozeném prostředí. Kdy jste měl největší strach?

Myslím, že to bylo při setkání s jaguárem. I když se traduje, že zase tak moc nebezpeční nejsou, že lidi nenapadají, ale když člověk poruší určitá pravidla, tak vás napadne i myš.

A naopak. Která zvířata malujete nejraději?

Mám rád tukany, kotingy, a to díky jejich pestrým barvám, ale řeknu vám, jaké zvíře se mi malovalo úplně nejhůř. Ve Venezuele jsem našel na zemi mrtvé káně a myslel jsem, že je to dobrá příležitost, jak ho namalovat do nejmenších detailů. Chtěl jsem ho prozkoumat, jenomže pták byl živý. Na zemi jen předstíral mrtvolu a jak jsem ho chytil, tak mi začal drápat měkká místa na ruce mezi palcem a ukazovákem. Jak jsem se ho snažil odervat, tak mi neustále masakroval ty ruce, nemohl jsem se ho zbavit. Musela mi pomoct manželka. To byl můj nehorší a nejbolestnější obrázek, který jsem kdy maloval.