Startoval na Rallye Monte Carlo. Byl nejznámějším závodníkem regionu. Motocykloví fanoušci na něj ale spíš vzpomínají jako na tajemníka Libereckého autoklubu, který se významně zasloužil o rozvoj motoristického sportu na Liberecku. A právě motoristé si nyní připomínají sto let od jeho narození.

Narodil se sice v Jihlavě, ale celý jeho život je neodmyslitelně spjat s motorismem v Liberci, který se stal symbolicky řečeno startovní čárou pro jeho slavné a celoživotní závodní pole.

LEOPOLD LANCMAN patřil k největším závodníkům v poválečné éře.„Leopold Lancman již od mládí tíhl výrazně k automobilům. Jako každý motoristický elév začínal ještě před válkou sbírat první sportovní zkušenosti na vypůjčeném motocyklu. Motocykly byly také finančně dostupnější a čerstvě vyučený automechanik si je mohl lehce upravovat a udržovat v kondici. Zkoušel to i s otcovým civilním automobilem Praga Piccolo. Ani to ale nebyl ten správný směr. Rodinný automobil nesměl utrpět žádný šrám, a tak se s ním muselo jezdit velmi opatrně a tudíž pomalu," připomíná Milan Bumba z libereckého Automuzea.

Liberec - blýskání na lepší časy

Do Němci vysídleného Liberce se Leopold Lancman s celou rodinou přestěhoval hned po válce. Tady se mu konečně začalo blýskat na lepší sportovní časy. Již počátkem roku 1946 se stal spoluzakladatelem nového Libereckého autoklubu a začal snít o velkých závodech.

V tomto roce koupil od Fondu národní obrany trofejní, deset let starý BMW 328, se kterým se hned přihlásil na propagační jízdu automobilů na Libereckém okruhu, která se jela při prvním poválečném závodě. Městské automobilové okruhy pořádalo po roce 1946 mnoho měst, včetně Liberce, takže závody se konaly téměř každý víkend. To se během dvou let podepsalo i na stařičkém BMW, takže Lancman hledal jiný vhodný vůz, se kterým by stačil rostoucí konkurenci.

U monackého knížete

V roce 1948 si pořídil jako rodinný vůz nový Aero Minor II. A brzy ho začal upravovat pro soutěže…

V zimním období, kdy se nedalo závodit na okruzích, začal Lancman jezdit s Minorem automobilové soutěže. S cestovním dvoudveřovým Aero Minorem se v roce 1949 zúčastnil Rallye Monte Carlo a společně se spolujezdcem Mílou Štípkem se umístili ve své třídě jako druzí a šestadvacátí v absolutním pořadí. Následující Alpskou rallye v Rakousku dokonce vyhráli.

LEOPOLD LANCMAN patřil k největším závodníkům v poválečné éře.„Druhé místo na Monte Carlu považoval tatínek za největší úspěch v kariéře, často vzpomínal na přijetí u monackého knížete," zmiňuje dcera Leopolda Lancmana.

„Krásný broušený pohár i plechové tabulky s logem RMC jsou dodnes cennou rodinnou trofejí," dodává.

Na Rallye Monte Carlo startoval Lancman i v roce 1950, ale tentokrát technika zklamala a posádka se startovním číslem 270, Leopold Lancman Oldřich Mikula, musela po třech dnech soutěž vzdát.

Vítězná Tatranská rallye

Neúspěch si Lancman vynahradil hned o pár týdnů později doma při Tatranské rallye, kde opět zvítězil.

Na okruhových závodech, které stále jezdil se stařičkým BMW, se během letních měsíců Lancman seznámil s továrním jezdcem Ivanem Hodáčem. Ten již od roku 1947 závodil na prototypovém voze Aero Minor Sport.

Tato známost mu dopomohla k tomu, že pro sezónu 1949 od Hodače tento již ojetý vůz koupil.

„Častými našimi návštěvníky byli Vitvar, Helikar, Trejbal i zmiňovaný pan Hodač, který byl bratrem herečky Nataši Gollové. Udržoval také velké přátelství s Vladimírem Hubáčkem, který ho považoval za svého učitele a my jsme mu a jeho modré alpince jezdili fandit," připomíná opět dcera Leopolda Lancmana.

Továrna mezitím vyvinula nový a lehčí závodní stroj Aero Minor, nazývaný závodníky „doutník" a po francouzském úspěchu v tomtéž roce i „Le- Mans".

Na moderní vozy už nestačil

Na nové moderní závodní vozy Lancmanův dva roky starý automobil ve stejné kategorii již ale nestačil. Přesto se s ním stal Lancman úspěšným okruhovým závodníkem, který se, pokud mu vydržel stroj, stále velice dral do popředí. Díky úspěchům si Lancmana nakonec všimli i v Letově, kde Minory vyráběli. A tehdy dostal nabídku odkoupit tovární závodní podvozek s motorem, na který společně s přáteli postavil v liberecké autodílně hliníkový závodní monopost ve stylu Minora „Le-Mans".

S oběma těmito automobily pak získal Lancman mnoho vynikajících umístění v českých závodech na okruzích i do vrchu.

„S „doutníkem" jezdil dokonce i tehdy velmi populární automobilové ploché dráhy na škvárových oválech, ze kterých si také domů přivezl nejeden pohár," připomíná Pavel Vydra.

V roce 1949 se Lancman účastnil slavné Velké ceny Československa, kde startoval po boku úspěšných „minoráků Le-Mans" Sutnara a Krattnera.

Vynahradil si to ale již následující rok, kdy jel v Brně dvanáctihodinový závod cestovních automobilů.

Ze třiceti osmi startujících se posádka Lancman - Regner na cestovním Minoru, upraveném pro soutěže, umístila podle výkonnostního koeficientu na druhém místě v absolutní kvalifikaci. Hned za Treybalem na jeho slavném Bristolu.

S „doutníkem" si Lancman vozil domů vynikající umístění v kategorii do 750 ccm i z dalších závodů, jako byl Liberecký okruh, Piešťany, Cena Prachovských skal u Jičína, Okruh míru v Praze, Hradecký či Novoborský okruh, nebo i závod do vrchu Ecce Homo ve Štemberku, zde startoval v letech 1950 1954.

Stál i za plochou dráhou

Za úspěšnou sportovní kariéru obdržel Lancman v roce 1962 ke svým padesátinám titul Mistr sportu a nabídku pozice státního trenéra.

V následujících letech se ale soustředil především na práci tajemníka Libereckého autoklubu. Významně se zasloužil o rozvoj motoristického sportu na Liberecku.

„Byl při rozvoji Liberecké ploché dráhy, motokrosu a jako významný pořadatel a poradce se účastnil i různých automobilových závodů v širokém okolí. Vybíral i navrhl tratě pro motocyklové šestidenní v tehdejším Gottwaldově a Špindlerově Mlýně.V roce 1967 byl například ředitelem mezinárodní Rallye Vltava, která měla ten rok své hlavní sídlo právě v Liberci," připomněl Pavel Vydra.

„Při Rallye Vltava jsem poznala jak je tatínek uznávaný a oblíbený, když se k němu srdečně hlásil Eric Carlsson, Sobek, Zásada a další přední závodníci. Paní Carlssonové jsem jako mladá holka dokonce utrhla na zahrádce kytici", říká dcera jubilanta a jako memento dodává: „Vzpomínám si také, jak oba závodní minory skončily překážely na zahradě a o jedné železné neděli byly odvezeny do šrotu…".

S přispěním Pavla Vydry