Pochází ze země, která dala světu osobnosti, jakými byly a jsou malíř Marc Chagall, zpěváci Charles Aznavour či Cher nebo skladatel Aram Chačaturjan. Ze země, která je kolébkou křesťanství, ale také prošla neuvěřitelným utrpením genocidy. Paní Ruzanna GRIGORJANOVÁ u nás žije se svou rodinou už víc než dvacet let. Na své kořeny, tradice, ale třeba i kuchyni, která mimo jiné proslula vyhlášeným medovníkem, je patřičně hrdá. Ale na Českou republiku, která se pro ni stala druhým domovem, nedá dopustit. Když jsem se jí v závěru rozhovoru zeptala, co by chtěla vzkázat, kdyby k tomu měla příležitost, na chvíli se odmlčela. Ne proto, že by nevěděla, ale proto, že polyká slzy. „Nikdy vám nepřestanu být vděčná. Bez vás bych už neměla dceru.“

Čtěte také: Rasistické útoky umím vždy obrátit v legraci

Jak jste se dostala právě do Liberce?

To byla dlouhá cesta. Z Arménie jsme odešli na sklonku roku 1992, tehdy ještě do bývalého Československa. Nejprve do Bratislavy. Později dostal můj bratr azyl a integrační byt v Liberci, od té doby tu žijeme.

V té době zuřil několikaletý konflikt se sousedním Azerbajdžánem o území Náhorního Karabachu. Odešli jste před válkou?

Ne, s válkou to v našem případě nemělo nic společného. My jsme žili v Jerevanu, tam se přímo neválčilo. Důvodem bylo vážné onemocnění naší tříleté dcery. Lékař nám tehdy řekl, že v Československu jsou specialisté, kteří ji mohou zachránit. Tak jsme všechno prodali a přijeli nejprve do Bratislavy. Dcera ale potřebovala operovat. A to bylo možné jedině v motolské nemocnici v Praze. Když se dělilo Československo, zůstali jsme na české straně hranice.

Arménie Arménská republika se nachází na severovýchodě svého bývalého území mezi Gruzií, Ázerbájdžánem, Íránem a Tureckem. Po rozpadu Sovětského svazu se v roce 1991 stala členem Společenství nezávislých států. Je považována za kolébku křesťanství, na jejím území leží vysokohorské pohoří Ararat se stejnojmennou biblickou horou. Po genocidě osmanskými Turky v letech 19131920 zůstalo kdysi velké Arménii pouze malé území. V roce 1988 zemi postihlo zemětřesení o síle 7,2 stupně magnitudy, které připravilo o život více než 50 000 lidí. Ve stejném roce vypukla válka s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, konflikt trvá v podstatě dodnes.



Léčba probíhala v rámci nějakého mezinárodního programu?

To ne, u nás prostě zdravotnictví nebylo na takové výši. Takhle to zní jednoduše, ale přeci jen to představuje určité problémy, přinejmenším byrokratické, získání víza. Navíc v době války…Lékař nám řekl, jaký bude postup, museli jsme zaplatit hodně peněz, skoro půl milionu korun na celou operaci. Abychom tu mohli kvůli operaci s dcerou zůstat, museli jsme požádat ministerstvo vnitra o povolení pobytu. To jsme získali, ale i tak jsme museli projít klasickou cestu přes uprchlický tábor, i když jsme válečnými uprchlíky nebyli.

Je to běžné pro arménskou rodinu, aby se jen tak přestěhovala do jiné země?Je to problém finanční. My jsme si to mohli dovolit, protože jsme měli s manželem dobrou práci.

Jaká byla vaše původní profese?

Já jsem vystudovaná programátorka. Manžel studoval Polytechnický institut v Jerevanu, je stavař.

Dcera je v pořádku?

Všechno dobře dopadlo, operace se vydařila. Dcera dnes už pracuje a přitom studuje evropské dějiny.

Kdybyste neměli peníze na cestu, měla by dcera šanci přežít?

Neměla.

Vy dnes pracujete v neziskovém prostoru, nechtěla jste se vrátit vy nebo váš muž ke své původní profesi?

Čím jste se živili po příchodu do Československa?Byla to práce, která vůbec nebyla v našem oboru. Není to důležité, prostě nebyla v oboru… (odmlčí se).

Často se setkávám s tím, že lidé z bývalého Sovětského svazu, vystudovaní na prestižních školách, nedokážou najít uplatnění ve své profesi. Znám třeba vystudovanou veterinářku, která dělá v Jablonci uklízečku. Ve výkopech pracují inženýři, učitelé…Takových lidí je mnoho. Na co nejvíce narážíte? Je to byrokratický problém, neuznáváme vaše diplomy?

V některých oborech jistě, ale je to i jazyková bariéra. Manžel je stavební inženýr a ke své práci by potřeboval znát hodně odborných termínů v češtině, což bylo těžké zvládnout. Když jsme přijeli, musel začít pracovat hned, aby nás uživil, nebyl čas budovat znovu kariéru.

Další příběh si přečtete zde: Dala jsem si plán naučit se sto slovíček denně

Setkávají se s tím vaši krajané i v jiných evropských zemích nebo jen u nás?

Ano, většinou je to stejné.

Jak jste vyrůstala, jaké bylo vaše dětství v Arménii?

Krásné. Jako dítě jsem žila bezstarostným životem.

Před rozdělením byla Arménie součástí Sovětského svazu. Pociťovali jste nějaký odpor, nechuť vůči Moskvě jako k někomu kdo vaši zemi ovládá?

V žádném případě. Brali jsme to jako fakt, jinak to ani nešlo, a tehdy nikdo nerozděloval, zda jste Armén, Rus …

Arménie je obklopená převážně muslimskými zeměmi – Turecko, někdejší Persie, jak se vám jako křesťanům žilo s muslimskými sousedy v zádech?

Právě to byly příčiny těch válek a všech konfliktů, chtěli, abychom přijali islám a vlastně i kvůli tomu vznikla válka o Náhorní Karabach.

Byla to tedy válka o víru, nešlo spíš o území?

Ne, o víru. A kdybychom si ji pevně nedrželi, už bychom jako národ neexistovali.

Jsou Arméni hrdým národem?

Ano, víte, my se považujeme za výjimečný národ. Jsme kolébka křesťanství. Přijali jsme ho jako svou víru první na světě. Už v roce 301.

Vychází to jen z historických reálií, nebo na tom, že se považujete za výjimečné, má vliv i to, že váš národ opakovaně procházel genocidou, byl systematicky vyhlazován, vaši lidé pronásledováni. Dá se to, že se považujete za výjimečný národ srovnat třeba s národem židovským, který se také považuje za výjimečný, přesněji řečeno za nadřazený? Jste stejně jako oni životaschopnější, protože jste neustále museli čelit boji o přežití?Ano, genocida byla opravdu strašná, v roce 1915 například zahynulo kolem milionu a půl Arménů… jediné, co nás drželo, byla víra. Je nás málo, ale existujeme, máme svůj stát a jsme na to hrdí.

Funguje ta soudržnost vašich krajanů všude?

Ano, všude po celém světě arménské komunity drží spolu.

Takže to není jako u Čechů, kteří, když emigrovali, snažili se od krajanů izolovat, dělili se na Čechy nebo Čechoslováky z různých emigrantských vln?Vůbec ne, naopak. Držíme velmi spolu, komunita všude funguje, snažíme se pomáhat si, držíme spolu.

Máte kromě národní hrdosti ještě nějaký společný rys, nějakou typickou arménskou vlastnost?Asi temperament.

Nepřipadají vám z tohoto pohledu Češi navenek poněkud unylí, bez života, bez radosti? Jak jste se vůbec sžili?

Zpočátku nám Češi připadali chladnější, u nás to funguje trochu jinak. Ale když se s lidmi dokážete sblížit, když vás přijmou, funguje to perfektně, máme tu mnoho skvělých přátel.

Vraťme se ještě k víře, ke křesťanství. O Češích se říká, že jsou národem ateistů, nevěřících, i když po pravdě to spíš souvisí s českou nechutí vůči institucím, včetně těch církevních. Jak je to u vás? Je to víra skutečná, vnitřní nebo jde o jakési příslušenství a do kostela se chodí, protože je to správné?

U nás se nebere, jestli jste věřící nebo nevěřící. Jak se narodíte, jste automaticky křesťan. Nemusíme mít svátek nebo neděli, abychom šli do kostela. Velmi nás proto překvapilo, když jsme přišli ke kostelu tady a byl zavřený. To u nás neexistuje, každý den je boží den a dveře jsou otevřené. Jsme velmi hluboce věřící lidé, všichni to berou jako přirozenost – mladí, staří. Víra je prostě v nás. Součástí naší podstaty.

Svého času bylo u nás velmi módní polemizovat s exaktně vzdělanými lidmi, zda se víra nevylučuje s vědeckými poznatky. Vy sama jste vystudovala technický obor. Jak se to slučuje s něčím tak nehmatatelným, neověřitelným, jako je víra?Ale to s tím přeci vůbec nesouvisí. Víra je víra. Když se narodíte v Arménii, máte to v sobě. Věda s tím opravdu nemá nic společného, nepotřebujete žádné důkazy. Když jste Armén, jste odmalička věřící. Je to součást vaší podstaty.

S vírou a především církví souvisejí i rituály, které provázejí životní mezníky. Nedávno jsme si v redakci při sestavování rubriky POHŘBY uvědomili, že mezi ohlášenými obřady nefigurují nikdy jména cizinců. Došli jsme k tomu, že nejspíš chtějí být pohřbeni ve své rodné zemi…Přesně tak, když tady Armén zemře, nekoná se žádná kremace, to vůbec ne. Zemřelý se uloží do rakve a letadlem se vrací zpátky do své země. Teprve tam se koná tradiční pohřeb. Když u nás někdo zemře, z nemocnice se přiveze domů a tři dny zůstává doma, aby se s ním rodina a všichni příbuzní mohli rozloučit. Obřad se koná zpravidla až na hřbitově. Pohřbívá se ale zásadně do země.

A co další životní mezníky spojené s rituály a tradicí, jako jsou křest či svatba?

Každé arménské dítě se musí pokřtít do 40 dnů od narození, není to tedy tak, že by si o tom rozhodoval v dospělosti sám. Je to stejné jako u vašich katolických rodin. Celá rodina jde do kostela s miminkem, je to velká slavnost. Neexistuje, že by někdo nebyl pokřtěný. A pokud se to stane, jde skutečně o výjimku.

A svatba?

To je hodně široké téma, pojem. Musí být v kostele. Jen tak si zajít na úřad, to u nás neexistuje. Nejprve se domluví rodiče, ženich přijde s rodinou a oficiálně požádá rodiče nevěsty.

Jak byste svou zemi popsala z pohledu turistiky?

Je to opravdu moc pěkná země a určitě okouzlí každého, kdo má rád historii a přírodu, je tu velká řada památek, kostely už ze sedmého století, je to tam opravdu velmi krásné. Nedá se to popsat, musíte to vidět. Zažít, cítit…

Takže ten temperament, o němž jste mluvila i v té krajině, zemi, historii? Formuje vzhled a historie země osobnost lidí?Jsem o tom přesvědčená.