„Po návratu domů jsem měla spoustu nových zážitků. Nastoupila jsem do školy, mohla si hrát s ostatními dětmi v parku. Pro mě minulost v tom okamžiku téměř skončila. Neříkám ale, že úplně. Byla přítomnost a budoucnost, za minulostí se přivřela vrátka, ale nezůstala zavřená,“ řekla v rozhovoru pro Deník přeživší holocaustu.

Můžete nastínit svůj příběh od okamžiku, kdy jste se dostala do ghetta v Terezíně?
V prosinci 1942 jsme dostali povolání do transportu do ghetta v Terezíně. Po asi dvou dnech na shromaždišti v tehdejším Radiopaláci jsme odjeli transportem do Bohušovic, a odtud jsme se pěšky dostali do Terezína. Přivítal nás strýc, který už v ghettu žil a znal tamní poměry, a díky jeho předvídavosti se nám podařilo uchránit naše zavazadla před prohlídkou. Zůstaly nám tedy všechny naše věci a mezi nimi i dřevěná hračka Pluto. Díky Plutovi pak otec získal práci v dílně na dřevo a patřil mezi odborníky, jejichž znalosti se i v ghettu cenily. Matka pracovala jako vychovatelka v dívčím domově L218, ale podílela se především na tajném vzdělávání a výchově terezínských dětí, v jejichž vzpomínkách také často vystupuje. V Terezíně jsem bydlela v dětském domově. Krátce po příjezdu do Terezína jsem oslavila šesté narozeniny. K narozeninám jsem dostala od rodičů procházku. Přišli mě navštívit a šli jsme se společně projít. Ovšem vymínila jsem si, že jestliže je mi už šest let, musím mít také hvězdu. Maminka mi ji tedy přišila na kabátek a s hvězdou a rodiči jsem se šla projít. V ten okamžik jsem nepovažovala Davidovu hvězdu jako symbol ponížení, ale jako důkaz své „dospělosti“.

Michaela Vidláková s Plutem.Michaela Vidláková s Plutem.Zdroj: Se svolením Paměti národaJako jedni z mála jste měli štěstí, že jste přežili holocaust jako úzká rodina. Co podle vás za tím stálo?
V říjnu 1944 byl otec zařazen do transportu do Osvětimi. Matka mu rychle pletla dlouhé spodky ze zbytků vlny, které schraňovala. Ty by otci sotva pomohly, ale tentokrát ho zachránil vítr. Noc před odjezdem transportu totiž poničil vítr střechu budovy v ghettu a otec se dobrovolně přihlásil do skupiny mužů, která ji měla opravit. Než byla střecha opravena, poslední transport do Osvětimi odjel bez něj. To mu zachránilo život. A mne s mámou zachránil táta, když nám zakázal se dobrovolně přihlásit s ním, což učinilo mnoho nic netušících žen.

Bylo pro vás jako pro dítě snadnější vyrovnat se se zážitky z terezínského ghetta?
Určitě. Dítě je totiž daleko adaptabilnější. Dítě se spíše kouká dopředu. Po návratu domů jsem měla spoustu nových zážitků. Nastoupila jsem do školy, mohla si hrát s ostatními dětmi v parku. Pro mě minulost v tom okamžiku téměř skončila. Neříkám ale, že úplně. Byla přítomnost a budoucnost, za minulostí se přivřela vrátka, ale nezůstala zavřená.

Josef Novák
Nástrojař mezi kaktusy. Josefu Novákovi z Českolipska učarovala pichlavá krása

Myslíte si, že následný nepodařený odchod do Izraele předznamenal vaši budoucnost?
Když jsme se vrátili z Terezína, myšlenkově jsme směřovali k vystěhování do Izraele. Táta ale v roce 1948 začal pracovat na izraelském velvyslanectví, na ambasádě potřebovali někoho spolehlivého, kdo zároveň umí hebrejsky. Odchod se tedy stále odkládal. Mezitím spadla klec a my jsme tu uvázli. První velké zklamání představovalo to, že jsme nedostali původně přislíbené povolení k vystěhování. A když v 50. letech začaly politické procesy a projevoval se nepokrytý antisemitismus pod rouškou oficiálního antisionismu, rodiče dostali strach, že to může mít dopad i na naši rodinu. Byli totiž přesvědčením sionisté a bylo to o nich známo. Pokusili jsme se odejít ilegálně, bohužel nás převaděč přivedl do náruče českých ozbrojených pohraničníků. Zatkli nás, a zatímco v šesti letech jsem se dostala do Terezína, tak v šestnácti letech jsem strávila tři měsíce ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské ulici a další tři měsíce v soudní vazbě na Pankráci. A v ten okamžik jsem byla úplně na dně. Už jsem si v hlavě malovala, jak budu žít v Izraeli, co vše nového se naučím. A potom už bylo jasné, že nebudeme mít šanci tento pokus zopakovat. Zažila jsem tak největší životní zklamání.

Co se dělo dál?
Soud původně všem členům naší rodiny navrhoval několikaleté tresty, díky amnestii prezidenta Zápotockého jsme byly s matkou propuštěny, protože jsme si zmírněný trest odpykaly ve vazbě. Otce čekalo ještě další půlroční vězení. Vrátily jsme se s matkou domů, ale v našem bytě bydlel cizí člověk a naše věci čekaly někde ve skladišti. Ujali se nás tehdy přátelé, u nichž jsme přebývali do doby, než jsem pro nás získala byt. Bez kamarádů, kteří projevili odvahu ujmout se nežádoucích živlů, bychom byli ztraceni. Našla jsem si práci v projekční kanceláři a začala navštěvovat večerní školy a v roce 1955 odmaturovala. Následně jsem se sice až po mnoho odvoláních přece jen dostala na přírodovědeckou fakultu, studium ukončila v roce 1960 a začala pracovat v medicínské výzkumné laboratoři.

Když došlo v roce 1989 k revoluci a padl komunistický režim, nezvažovala jste odchod do zahraničí?
To už nepřipadalo v úvahu. Ještě by to možná šlo v roce 1968, ale to měl za sebou otec těžký infarkt a stěhování by nezvládl psychicky ani fyzicky. Navíc vnuk pro ně představoval jediný světlý bod jejich života a ten jsem jim nemohla vzít. Nebylo vůbec jasné, zda bychom měli šanci se pak někdy ještě vidět. A po převratu se mi nechtělo začínat znovu, měla jsem v Praze rodinu, přátele, zázemí a práci. Přesto se mi podařilo se do Izraele několikrát podívat, mezi jiným jsem navštívila kibuc, který můj táta spoluzakládal.

Martin Roušal na Mistrovství světa Stihl Timbersports, které proběhlo na konci října ve švédském Göteborgu.
Martin Roušal propadl dřevorubeckému sportu, na závodech sbírá úspěchy

Jestli se nepletu, zapojila jste se do aktivit židovské obce už v době komunismu, že?
Docházela jsem na pražskou židovskou obec a od konce 60. let jsem pracovala s židovskou mládeží. Spolu s Arturem Radvanským jsme na obci vedli skupinku dětí, seznamovali je s židovskými tradicemi i náboženstvím, jezdili společně na výlety a tábory. Zvlášť v období normalizace i v 80. letech byla obec pod dohledem státní bezpečnosti a naše aktivity s dětmi lavírovaly na hranici povolenosti a zákazu. Kvůli své činnosti s dětmi na obci jsem raději nepodepsala Chartu, i když jsem s prohlášením souhlasila. Nechtěla jsem přivolat pozornost k této činnosti, byli jsme rádi, že nám to jakž takž prochází.

Zdroj: DeníkVy jste si víru uchovala, vedla jste k ní i svého syna?
Můj syn je naprostý ateista. Podle něj nezáleží na tom, zda někdo věří či nevěří, ale důležité je, aby byl člověk slušný. On je technik a duchovní věci jdou trochu mimo něj.

Sám se pohybuji v knižním prostředí a v poslední době se roztrhl pytel s romány zasazenými do prostředí koncentračních táborů. Často se ale vyznačují zkreslením skutečností. Jak na to nahlížíte?
Hodně čtu vzpomínkovou literaturu, tedy příběhy, které se skutečně odehrály. Považuji to za důležité. Ale nemám ráda knihy či filmy ukazující věci, které se reálně stát nemohly. Například film Chlapec v pruhovaném pyžamu je nesmírně silný a působivý, ale řada věcí se tak odehrát nemohla.

Ben Vokál.
Atkinson, Svěrák i Zátopek. Sbírání podpisů je pro mladíka z Hrádku vášní

Zapojila jste se do projektu Paměť národa. Opravdu stačí jen vzpomínat?
„Musíme vzpomínat, aby se historie neopakovala.“ To je už takové nejčastější klišé. Sice musíme vzpomínat, ale zároveň i něco dělat, aby se některé události neopakovaly. Jen vzpomínání a mluvení nestačí.

Silně vnímáme i aktuální situaci na východě Evropy, kdy Ukrajina vzduje ruské agresi. Jak to celé vnímáte vy jako člověk, co poznal na vlastní kůži dva totalitní režimy?
Doufám, že to nepřeroste v celosvětový konflikt. Věřím, že Putin i při svém velikášství nebude chtít napadnout Evropskou unii a NATO. Na druhou stranu když Rusko přepadlo Krym, říkala jsem, že to je podobné Mnichovu v roce 1938. Proč nikdo nic neudělal, proč to velmoci akceptovaly? Krym prošel, tak Putin vyzkoušel, kam až může zajít. Podobně jako Hitler. Škoda, že Ukrajina v tu dobu nebyla součástí Evropské unie, možná by si rozmyslel, zda by do konfliktu šel. Nevím, jak to celé skončí. Jen doufám, že nakonec přece jen zavládne mír, svoboda a demokracie.