Až dvě stě milionů čichových buněk, které dokážou rozpoznat pachovou stopu i po několika týdnech či dokonce měsících. Tento geniální vynález přírody dosud nedokázal člověk nahradit žádnou technologií. Moc dobře to ví František Schejbal z Hejnic, který zde založil při sboru dobrovolných hasičů (SDH) družstvo psovodů, jejichž chráněnci našli jen za posledních pár měsíců dva pohřešované lidi v ohrožení života.

Nápad využít ve sboru psí pomocníky se přitom zrodil před více než dvaceti lety v sutinách zničeného Turecka. „Záchranných prací po zemětřesení v Turecku jsme se účastnili jako členové záchranných brigád a tam jsme zjistili, že hodně věcí, které děláme, se nehodí do praxe,“ vysvětluje František Schejbal, který v současnosti působí jako celorepublikový velitel psovodů SDH. Po návratu proto podal návrh na změnu řádu, ale příliš nepochodil.

Vzhledem k tomu, že byl od roku 1968 členem dobrovolných hasičů, se však řešení nabídlo samo a v roce 2000 založili družstvo psovodů při SDH Hejnice. Společně s kolegy pak vytvořili zkušební řád, který vycházel především z praxe. „Byla v něm řada změn. Například u brigád jsou psi cvičeni, že si nesmějí všimnout chodících osob. Od policie ale víme, že více než polovina ztracených je v pohybu,“ připomíná psovod. „Vyhledáváme také lidi ve větších výškách, například v korunách stromů, kde mohou uvíznout třeba rogalisté,“ dodává.

V současnosti funguje pod hejnickým družstvem osmičlenný tým, po celé republice je psovodů kolem 160. Za dobu své existence mají za sebou kynologové od hasičů už kolem 250 zásahů. Naposledy o sobě Hejničtí dali vědět v lednu tohoto roku, když našli na Semilsku pohřešovanou seniorku trpící Alzheimerovou nemocí. V říjnu loňského roku zachránili život muži, který uvízl na tři dny v lese na Frýdlantsku. Ne vždy má ale jejich pátrání šťastný konec.

„Zavolali nás na Slovensko, kde už týden hledaly stovky lidí devítiletého chlapce. My jsme jej našli za dvě hodiny. Bohužel ne živého,“ vzpomíná. „Dříve nás volali pozdě, v posledních letech se to zlepšilo,“ doplňuje kynolog, který momentálně na akce vyráží s německým ovčákem Uranem. Je to už jeho pátý pes. „Na rase tak nezáleží. Měli jsme boxery, zlaté retrívry, německé ovčáky. Záleží na tom, jak se pohybuje v lese. To by asi jorkšír nezvládl,“ podotýká.

Důležitý je už výběr štěněte, které nesmí být bojácné. Pak následuje tříletý výcvik, aktivní v terénu pak bývají psi do osmi až deseti let. „Psa musíte nadchnout, aby ho výcvik bavil. Některý rád hledá míče, na jiného platí pamlsky,“ popisuje s tím, že i po neúspěšném hledání, kdy psovod prohledává úsek, kde pohřešovaný není, musí dále psa motivovat. „Když nikoho nenajdeme, někdo se schová, aby jej mohl hledat. Pes musí mít práci ukončenou,“ uzavírá psovod, který vztah ke psům získal od otce a podařilo se mu jej předat i synům.