„Nevybírám si práci, vybírám si lidi, s kterými pracuji. Člověk se naučí leccos a pokud má dobré vedení a nadřízeného, osvojí si nové dovednosti poměrně rychle,“ říká mladý muž, který se podílel i na rozvoji komunitního života ve městě pod Ještědem.

Působíte jako muž mnoha tváří a zájmů. Kdo je vlastně Antonín Ferdan?
Jedna z nejtěžších otázek hned na začátek. (smích) To nejtvrdší jádro ve mně je stále pedagogické. Odjakživa jsem člověk, který se zajímal a stále zajímá o široký svět kolem nás. Díky tomu jsem měl možnost nahlédnout do spousty odvětví. Hodně jsem se naučil díky dobrovolnictví, objel jsem část světa. Viděl jsem spoustu různých kultur, slyšel spoustu různých příběhů a hodně jsem četl. Příběhy na mě působí velmi intenzivně. Takže pokud bych to shrnul, Antonín Ferdan je pedagog, čtenář a sociální inovátor neboli člověk, co dělá věci ve veřejném prostoru a zajímá se o místo, ve kterém žije. Přemýšlí o tom, co je potřeba, aby se v něm žilo lépe, a to z pohledu svého i komunity. A jsem tatínek tří dětí, to je významná role. Jsem šťastný člověk a snažím se předávat štěstí i ostatním.

Kde se ve vás vzala potřeba věnovat se dobrovolnictví?
Měl jsem rodinu, která byla velmi pečující a široká. Díky silnému zázemí jsem si mohl v patnácti, šestnácti letech přemýšlet nad tím, co mohu dělat navíc. Během studia sociální péče na střední škole jsem začal chodit po praxích, poznal jsem například prostředí léčebny pro dlouhodobě nemocné či hospic.

Potraviny v Kunraticích na Frýdlantsku, jejichž provozovatelka by ráda požádala o dotaci z programu Obchůdek 2021+
Ministerstvo podpoří venkovské obchody. Některé obce v kraji nájmy ani neúčtují

Prostředí hospicu muselo být pro tak mladého člověka poměrně náročné, ne?
Dodneška si pamatuji první setkání se smrtí, kdy mi ten pacient umřel pod rukama. Měl jsem štěstí, že ti lidé pracující v hospicu mě celou situací provedli. Neposlali mě domů, ale vysvětlili, co se bude dít dále a poslali mě pomáhat dál. A právě tahle setkání mi ukázala, že jsem se vydal správným směrem. Chodil jsem pomáhat do domova důchodců. Osmadevadesátileté paní, která špatně slyšela, jsem předčítal Shakespeara. Ona mě sice neslyšela, ale ten pocit, že s ní trávím čas, ji vytrhl z depresivních stavů a začala více fungovat.

Zdroj: DeníkVyjel jste i do zahraničí. Jak a kdy to bylo?
Když Česká republika vstoupila do Evropské unie, zjistil jsem, že na mezinárodní úrovni funguje Mládež v akci, dnešní Erasmus +. Jednalo se o dobrovolnické projekty postavené na mezinárodní spolupráci, aby se mládežníci potkávali a nabyly nové zkušenosti a znalosti, které poté uplatní ve své domovině. Vyjel jsem do Polska, kde jsem našel nejlepšího kamaráda a seznámil se tam se svou manželkou. Jedna cesta tak byla inspirací pro fungování naší neziskovky LOS, kde jsme se zaměřili na propojování formálního a neformálního vzdělávání, práci s orální historií pro podporu místní identity a propojování lidí, kteří chtěli dělat Liberec lepším městem pro život.

Kam směřovaly další vaše kroky?
Vystudoval jsem pedagogickou fakultu, kombinaci český jazyk a literatura – společenské vědy. S počtem narůstajících vlastních dětí jsem učitelství kvůli financím opustil a následně se dostal do Škodovky. Měl jsem za úkol rozbít dosavadní systém toho, jak pracují s inovacemi a postavit úplně nový včetně procesů, softwarové podpory. Trvalo to tři roky a pak jsem ocitl na rozcestí. Buď se posunout pracovně dál, což by obnášelo cestu do Indie, nebo zůstat a stát se součástí korporátního systému. Sám na sobě jsem začal pociťovat jeho vliv, touhu po kariéře a penězích, a proto jsem se rozhodl vydat jinam.

Jestli se nepletu, v tu dobu jste narazil na podnikatelský inkubátor Lipo?
Přesně tak. Nevybírám si práci, vybírám si lidi, s kterými pracuji. Člověk se naučí leccos a pokud má dobré vedení a nadřízeného, osvojí si nové dovednosti poměrně rychle. V době, kdy jsem nastupoval do libereckého inkubátoru, jsem toho o firemním světě moc nevěděl. Jak postavit fungující firmu byla pro mě alchymie.

Autorská módní přehlídka Beaty Rajské 2021
FOTO: Vratislavice ožily ženskou krásou a módou Beaty Rajské

Na začátku jste řekl, že jste nějakou dobu působil i v politice. Jaké to pro vás bylo?
Je to nepřenositelná zkušenost. Od roku 2008 jsem začal být hodně aktivní v komunitním životě. Projektů a iniciativ přibývalo a dostal jsem nabídku, zda to nechci zkusit v komunální politice. Vzal jsem si pár měsíců na rozmyšlení, jestli to je ta cesta, kterou se chci vydat. Říkal jsem si, že vyzkouším vyměnit roli aktivisty za politika. Na nabídku jsem kývl a v roce 2014 se dostal do zastupitelstva Liberce jako nestraník zvolený za Starosty. Už po dvou letech jsem věděl, že politika není pro mě.

Proč?
Byl jsem neskutečně mladý a stále jsem. Chybí mi zkušenosti, moudrost. Bylo mi pod třicet a říkal jsem si, co já jsem zažil, co já vím a znám, že si troufám hlasovat o něčem, co ovlivní život tolika lidí ve městě. Navíc nejsem stranický typ člověka. Nehlasoval bych pro něco jenom proto, že si to přeje strana. Navíc tím, že ten čas věnuji svým dětem namísto politice, udělám pro svět daleko víc.

To město tady bude stát, ale děti rostou. Byla to jednoduchá volba a v budoucnu se do politiky už nechystám.

V čem si myslíte, že máte největší výhodu?
Myslím, že to je ta šířka znalostí, zkušeností v kombinaci s mým věkem. Prošel jsem si vzděláváním, neziskovou sférou, politikou, korporátem i vlastním podnikáním. Ta kombinace mi pak umožňuje čerpat a propojovat znalosti a dovednosti, inovovat. Odborně se tomu říká Quadruple Helix Framework. Sice nejsem specialistou v jednom oboru, ale dokáži se velmi rychle zorientovat v tom, kde mohu nejvíce podpořit jiného člověka, ať už jde o naši vzdělávací metody Story Café nebo o práci s majiteli firem v Lipo.ink.

Jak jste zmínil, ve vašem případě to je hodně o příbězích. V čem tkví jejich kouzlo, přínos?
Máte několik možností, jak s nimi naložit. Poslouchat ho a zároveň předat ten svůj. Nebo vstoupit do dialogu, dotazovat se hlouběji a nasávat ho. A nakonec se bud rozhodnete s tou zkušeností cíleně pracovat, nebo na příběh zapomenete. A to je velká škoda, protože kolik příběhů dokážete skutečně prožít s jiným, tolikrát jste ve své podstatě i člověkem. Díky tomu se dokážete na jednu věc podívat z několika různých úhlů. Použijete k tomu právě zkušenost, která Vám byla předána tím příběhem.

Oběť trestného činu kocour Macík.
Postřelené štěně, kocour jako živý terč. Týraných zvířat v kraji přibývá

Vnímáte jako klad to, že jste hodně věcí zažil, poznal za mlada a teď se mohl usadit?
Je to velké plus. Hodně jsem cestoval, okusil spoustu věcí, užil si zplna hrdla vysokoškolský způsob života už od střední školy, včetně veselých párty na plážích. Získané zkušenosti nadále rozšiřuji. První dítě jsem měl ve čtyřiadvaceti letech, relativně brzy a až mi bude padesát, všichni tři potomci budou dospělí. Podařilo se mi dostat se napřed, získal jsem vhled do některých témat, ve kterých se cítím silný. Přenášel jsem znalosti v tolika kulturách, jazycích a situacích, že máloco mě zatěžká natolik, abych z toho byl v ouzkých. Obrovskou výhodou taky je, že si uvědomuji, kolik toho nevím a dokáži to i velmi jasně sdělit a říct si případně o podporu těm, kteří jsou o kus dál.

Když porovnáte komunitní život v Liberci před těmi deseti lety a nyní, je to velký rozdíl?
Určitě ano. Když jsme na začátku začali město měnit, existovala spousta uzavřených skupinek, které spolu nekomunikovaly. Podařilo se nám to nakopnout, ukázat cesty, jak fungovat a podílet se na tom životě ve městě. Jen co mi stále v Liberci chybí, je ta vyšší kultura, její umělecká část umožňující estetický prožitek. Ale to se třeba změní v budoucnu, zvláště v případě, když Liberec usiluje stát se hlavním městem kultury pro rok 2028.

Antonín Ferdan
Datum, místo narození a věk: 3. 7. 1987, Třebíč, 34 let
Vystudovaná škola: Technická univerzita v Liberci
Zaměstnání: Zástupce ředitele pro inovace Lipo.ink, podnikatel
Rodinný stav: ženatý, 3 děti
Koníčky: četba, umělecká tvorba, turistika a cestování, vzdělávání a organizace akcí