Kliknutím zvětšíte„Někdy má člověk strach před těžkou operací, jindy ho trápí obavy, jak doma vše zvládnou při jeho dlouhodobé hospitalizaci. Je to různé, ale rozhodně se jedná o situace, kdy je dobré, aby v nich člověk nebyl sám,“ říká Susa.
Jak vaše práce vypadá? Jde o bohoslužby v kapli nebo spíš návštěvy u lůžka?
Naše práce nespočívá v bohoslužbách. Ty v krajské nemocnici nejsou, není tam ani kaple, i když v novém pavilonu se o něčem takovém velmi vážně uvažuje. My vedeme rozhovory s jednotlivými pacienty. Přijdu, představím se a na lidech je, zda si se mnou chtějí popovídat nebo ne. Začalo to na oddělení následné péče a teď už je to časté i na dalších. Někdy navštívíme pacienta i na základě doporučení lékaře, pokud má pocit, že ho něco tíží.
Jde tedy o naslouchání?
Naslouchání je základem. Když mě něco trápí, pak pomůže, když mé obavy někdo vyslechne, někdo se o ně zajímá. Někdo si naopak nechce připustit fakt nemoci, odmítá ji a uzavře se do sebe. Starosti a obavy mohou brzdit i samotnou léčbu. Dobré je, když se pacienta podaří v jeho zápase s nemocí posílit.
Přibývá lidí, kteří si o vaši pomoc řeknou?
Jsou situace v životě pacientů, kdy je dobré, aby byl kaplan nablízku. Na oddělení následné péče jsou navíc mnozí lidé, kteří potřebují větší péči, protože třeba mají problémy s běžnou komunikací kvůli špatnému sluchu nebo mozkové příhodě. Ano, lidí, kteří mají důvěru ke kaplanům a chtějí si promluvit o tom, co je trápí, přibývá.
Jak to funguje?
Někteří lidé o naše služby sami požádají. Jiní, kteří by to možná nejvíce potřebovali, se ale naopak často uzavřou do sebe. Proto je někdy dobré naše služby nabídnout, lidi oslovit. Nikdy nikoho neodmítneme, ale také nikoho nenutíme. Někdy nás mají tendenci volat lidé, kteří si chtějí jen tak popovídat, pobavit se, rozptýlit. Často se však v běžném rozhovoru objeví nějaké závažné lidské téma. Začnou třeba mluvit o politice a stěžovat si, jak všechno vidí černě, a z toho se dá usoudit, že se sami cítí v úzkých, protože když je mi špatně, i svět kolem sebe vidím obyčejně jako temný.
Jak na vás lidé reaguji?
Většinou jsou pacienti rádi. Někdy jsou na nás jen zvědaví. Často ale cítím, jak se lidé potřebují vypovídat, jak z nich vyprávění o jejich životě přímo tryská. Jindy zase slyším: „Já nejsem věřící“ nebo „Já na tohle nejsem“. V takovém případě říkám, že tam nejsem kvůli víře, ale kvůli tomu, že není dobré být se starostmi, opuštěností nebo těžkou nemocí sám.
A když vás někdo z principu odmítne, ale vy cítíte, že by tam vaše intervence byla zrovna potřeba?
Je to pro mě trochu výzva nevzdat to hned, protože lidé, kteří takto reagují, zpravidla mívají nějakou těžkost. Ale je třeba vycítit, jestli pacient dozrál k rozhovoru, nebo ne. Někdy mě překvapí lidé, u nichž bych nečekal zájem o rozhovor s kaplanem, třeba bývalý voják z povolání nebo učitel občanky za minulého režimu. Často z toho nakonec vyplyne mnohem hlubší rozhovor, než bych čekal.
Vy se často setkáváte s lidmi, kde už žádná naděje na uzdravení není. Čeho lidé v závěru života nejvíce litují?
Určitě to jsou nenaplněné vztahy. Jestli v životě něco nestihli, neudělali, neprožili, nehraje takovou roli jako nevyřešené problémy v rodině. Třeba jsem byl za jednou paní v hospici a pro ni bylo nesmírně důležité, aby spolu dobře komunikovali její synové. Upřela na to celou svou mysl. To jsou věci, které nás v závěru života nejvíce dostihnou.
Jak je důležité, ať už pro uzdravení nebo pro pokojný odchod, aby si lidé uzavřeli ten pomyslný kruh života?
Velmi důležité. Často to vidím u lidí, kteří by tady podle všech lidských předpokladů být už neměli, ale drží je snaha něco uzavřít, dokončit. Nebo na někoho čekají, až se za nimi přijde rozloučit. Teprve pak mohou v klidu odejít. Stejné je to s uzdravováním. Někdy by měl být člověk podle všech předpokladů v pořádku, a přesto ne a ne se uzdravit. Často se pak ukáže, že ho něco tíží, že něco řeší, něčeho se stále bojí. V tom spočívá moje práce, aby své obavy mohli vyslovit a pojmenovat, může to být cesta k uzdravení.
Která hodnota v lidském životě je podle vás, podle vaší dlouholeté zkušenosti faráře a kaplana, pro život nejdůležitější?
Já bych řekl, že odpuštění a smíření. Přijetí a sebepřijetí. Ukotvení ve vztazích. Jsou to věci, se kterými se vyrovnáváme po celý život. Někteří je řeší v rozhovoru s psychologem či v různých terapiích. Ale pro mne tyto skutečnosti v nejhlubším smyslu souvisejí s vírou. Věřím, že každý člověk je jedinečný tvor, poznáváme to však ve vztazích, když mě někdo přijímá a má mě rád.
Bezpodmínečně?
Ano. Je to něco, co se týká celého života. V dospívání, v manželství, v rodině, v lásce i v umírání. Je to něco, s čím se všichni vyrovnáváme. Víra by v tom mohla být pomocí, jakýmsi ukotvením. Ujištěním, že lze odpustit a přijmout někoho bez podmínek. Právě i u starších a umírajících je tohle velké téma. Alespoň to v jejich vyprávění často slyším.
Jak je to těžké právě pro lidi, kteří nejsou věřící? Někdy slýchám, že by třeba chtěli, ale nevědí, jak se s odpuštěním vypořádat. Spousta lidí říká: „Mohu odpustit, ale nemohu zapomenout“. Případně, že něco prostě odpustit nemohou. Dokáže to člověk sám bez víry?
Myslím, že to není jen záležitost víry. Jsou lidé, kteří věřící nejsou a dokážou to. Naopak spousta věřících odpustit neumí. Já si myslím, že úplné odpuštění přesahuje přítomnost. Odpuštění či smíření nejde ze dne na den. Je to určitý proces. Cesta, jejíž konec je až tam někde za horizontem.
Mně šlo spíš o to, jak to udělat, jak odpustit, když si stále pamatuji, že mi někdo ublížil. Věřící si to možná může přirovnat k určitému vyššímu principu, ale jak máme my ostatní odstranit tu bolest, ublíženost, kterou si stále neseme ve své hlavě?
Myslím si, že to souvisí s vlastní zkušeností. Jestli si člověk dokáže uvědomit, že sám něco udělal špatně, a přesto se od druhého člověka dočkal odpuštění a přijetí. To je hrozně důležité. Pokud člověk nedělá chyby, pak takovou zkušeností neprojde a neumí přijmout, že někdo druhý také může šlápnout vedle. Navíc všichni máme tendenci hledat vinu někde jinde než u sebe. Nechceme si přiznat, že jsme něco provedli špatně.
Co říkáte v případech, kdy se lidé těžko srovnávají s nemocí. Nebo když se ptají: „Proč zrovna já?“
Důležité je si připustit, že se to stalo. Nehledat nějaký logický důvod, nesvádět to na cizí zavinění. Přestože je to nesmírně těžké se vyrovnat, s tím, že jsem křehký a konečný, že se mi ze dne na den změnil život. Přiznám se, že nejsem příznivcem různých vysvětlení a teorií, obracení se do minulosti. Spíš se snažím přivést k tomu, jak s tou situací naložit, co v dané přítomnosti mohu udělat.
Jaký je rozdíl mezi prací faráře a kaplana?
Práce kaplana je omezená na nemocnici a danou pracovní dobu. Většinou nenavazuji dlouhodobý vztah, poznám mnoho pacientů, ale nemůžu je provázet mimo nemocnici. Farář pěstuje dlouhodobé vztahy se členy svého společenství, zná lidi více osobně, proto je pro mne těžké, když je potkají těžká onemocnění.
Psychologové nebo další podobné profese mají mechanismy, jak se očistit, aby si těžkosti, které vyslechnou, neodnášeli s sebou. Máte i vy, duchovní, něco podobného?
V rámci intervize máme občas společná setkání mezi nemocničními kaplany, kde spolu můžeme mluvit, anonymně probrat extrémně těžké případy, případně si přiznat, že jsme v nějakém rozhovoru neobstáli. Nesmírně přitom pomáhá, když od druhých slyšíme, ne jak by to dělali, ale jak by se sami v takové situaci cítili. Když mi někdo bude říkat, co jsem udělal špatně, moc mi to nepomůže, protože už se to stalo. Když mi ale řekne, jak by se v té samé situaci cítil, pomůže mi to rozšířit vnímání celého problému. Člověk by měl přistupovat k druhému s velkou vnímavostí vůči tomu, jak se cítí, a ne s tím, co by měl udělat a jak řešit své těžkosti.
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
