Kliknutím zvětšíteKdy jste se ke stavebnici Merkur dostal poprvé?
Už v dětství. Ona to byla a je drahá hračka, takže jsem musel rodiče doslova uprosit. Merkur se ihned stal mojí velkou láskou, díly jsem vyměňoval za známky, za holuby, prostě kdo co chtěl. Pocházím z Moravy, a když jsem se v roce 1971 přestěhoval do Jablonce, přivezl jsem si velikou krabici od bot, dvacet kilogramů Merkuru. Uložil jsem ji do sklepa a pozapomněl na to. Pak jsem byl jednou na návštěvě u známých a viděl jsem jejich syna, jak si montoval Merkur. A tak jsem jim svůj poklad dal. Dnes bych to už neudělal.
Kdy jste se k Merkuru vrátil?
Před dvaceti lety, kdy jsme se z okna koukali z okna, jak se staví na Proseči. Vnuk byl tak uhranutý těmi jeřáby, že jsme si na něj museli jít sáhnout. Postavili jsme spolu velký dřevěný jeřáb, který nakonec skončil v jedné mateřské škole tady v Jablonci. Pak jsme mu koupili Merkur a začali jsme spolu stavět. Jeřáby, autíčka na baterky, lanovku. Něco jsme postavili, nějakou dobu si s tím hráli, pak jsme to rozdělali a stavěli něco nového, třeba další auta, raketu. Ale jeřáby, ty byly hlavní.
Jak to tak bývá, vnuci vyrostou. Co bylo dál?
Štafetu převzala vnučka a s ní jsem toho vytvořil ještě více než s vnukem. Dokázala sedět a tři hodiny šroubovat. Největší radost měla z trolejbusu, ten se povedl. No a teď jsem na to sám.
Kde berete inspiraci?
Jezdívám do Muzea stavebnice Merkur v Polici nad Metují. Za těch deset let, co jsem tam byl poprvé, se muzeum neuvěřitelně rozrostlo. V jedné místnosti je celé Ocelové město, mezi velké zajímavosti patří model vily Tugendhat, Karlštejna, Eiffelovy věže. Mají i velikou hernu, kde jsou na stolech dva metráky dílů. Impuls ale musí přijít z muzea, to je nejlehčí cesta.
Netvoříte ale jen z Merkuru, že ne?
Do muzea jsem rozpohyboval i model továrničky s parním strojem. Tam jsem udělal transmise a zezadu jsem ho osadil elektromotorkem.
Na čem pracujete teď?
Už několik let mám rozdělaný velký těžební bagr, pomalu se na něj práší. Ale zase budou dlouhé zimní večery, tak se do něj znovu pustím.
Jak jste se dostal ke spolupráci s Muzeem hraček, které provozuje Jiří Vavřín?
Byl jsem se před osmi lety s vnučkou podívat do tehdy zbrusu nového muzea hraček. Majiteli jsem si tak trochu postěžoval, že je sice hezké, že má stavebnice Merkur, ale proč z nich není něco postavené. Dneska si až malinko vyčítám, že jsem panu Vavřínovi kývl a postavil mu první věci (smích).
Co všechno jste pro muzeum vyrobil?
Jako první jsem postavil buldozer na baterie. Pak ručním pohonem fungující továrničku se soustruhem, bucharem, nůžkami a dalšími nástroji. A vozil mi další a další součástky a ať stavím. Od té doby mi nedá pokoj (smích). Loni mi najednou přivezl 40 kilogramů součástek, které po internetu za pakatel koupil. Z toho jsem přes zimu postavil rozhlednu s výtahem, vysokou skoro dva metry. Třeba ruské kolo váží 8 kilogramů, bylo na něj potřeba 620 šroubů, 400 součástek. Praga V3S, to jsem dělal podle fotografií z nějaké výstavy. To je asi moje vrcholné dílo, zvlášť ta přední maska mi dala zabrat, nad tím jsem dlouho koumal. Váží asi sedm kilogramů, tady bohužel nevím, kolik dílů bylo třeba, ale hodně. Nejvyšší je asi maketa vysílače Kojál.
Jak sháníte další a další dílky? Neříkejte, že vše kupujete nové?
Děti už Merkur moc nebaví, přece jen to je pracné. To si postaví raději jinou stavebnici, lehčí. Před několika lety v jedné z jabloneckých školek, kde shodou okolností pracuje má dcera, Merkury vyřazovali. Skončily u mě doma. Hodně dílů jsem posbíral od lidí. To se třeba zeptám pána, který kutí v garáži, zda nemá něco z Merkuru. Víte, kolik dílů jsem takhle získal? Nakoupím si i v Polici. Merkur se ale prodává v takových setech, třeba kolečka několika druhů po čtyřech. Jenže já jich potřebuji najednou třeba dvacet, přece kvůli tomu nebudu kupovat celé ty sady. Dříve bylo ve fabrice volně přístupné šrotiště, kde se daly najít spousty použitelných dílů, to už bohužel není přístupné.
13
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
