Patolog: Stále se učím. Říká se, že diagnózu, kterou dobře neznáš, neuděláš

Karel Filip
Patolog v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem. Ve volném čase se věnuje paraglidingu. Původem je z Proboštova u Teplic. V současné době bydlí v Ústí nad Labem.

Určování příčin úmrtí při vraždách, jak známe z detektivek, je něco jiného?
To je obor „těsně“ vedle – soudní lékařství. Soudní lékaři opravdu hlavně provádí pitvy včetně soudních, používají toxikologická vyšetření, dělají posudky, účastní se soudních řízení, jezdí do terénu a podobně. Skoro jak to znáte z televize. Mikroskop ale používají také. Častokrát totiž až mikroskopický obraz prozradí tu správnou diagnózu. Oba obory mají v náplni práci pitevní diagnostiku, ovšem my jako patologie provádíme pitvy pouze u pacientů z nemocnice, a ne u všech úmrtí. Existují zákonem dané případy, kdy je nutné pitvu provést, patří tam třeba úmrtí pacientů v souvislosti s operací, úmrtí dětí, úmrtí v souvislosti s těhotenstvím, nebo když se neví, proč pacient zemřel. Pro moderní patologii by měly být pitvy svým počtem okrajovou záležitostí, ale stále důležitou službou, jako zpětná vazba pro klinická lékaře a také v rámci vzdělávání mladých patologů. Hlavní náplní práce jsou pro nás biopsie a cytologie – vzorky z živých pacientů.

Je to náročné na psychiku? Pracovat v takovém prostředí může člověka hodně uzavřít do sebe, nebo se pletu?
Člověk musí obecně o svou psychiku pečovat, provádět duševní hygienu, mít i jiné zájmy než ty pracovní. V jakémkoliv náročnějším zaměstnání může člověk vyhořet. Učím také histologii na zdravotní škole, pracuji v ústeckém plasmacentru, rád komunikuji s lidmi. Řekl bych, že nejsem žádný asociál.

Nedobrá adresa: Katastrofa, hrůza, říká o životě v Janově řada tamních obyvatel

Zmínil jste, že hlavní náplní vaší práce jsou biopsie. Co to znamená?
Biopsie jsou vzorky z těl živých lidí. V lidském těle v průběhu života mohou vzniknout různé nové tkáně (novotvary). Princip bioptických vyšetření spočívá v tom, že pouhým okem nepoznáte, jestli se jedná o něco neškodného nebo naopak chorobu, která potřebuje rychlou léčbu.

Můžete v tomto ohledu zmínit něco konkrétního z praxe?
Jako příklad bych uvedl třeba různá znaménka („pihy“) na kůži a velmi závažnou diagnózu melanomu, který se může objevit i u mladých lidí a ohrožuje je na životě. Dermatologové jsou schopni poznat ty podezřele vypadající znaménka, ale konečnou diagnózu může dát pouze mikroskopický obraz – biopsie. A takto nám chodí vzorky z celého lidského těla, doslova od hlavy až k patě. Na oddělení patologie v Masarykově nemocnici provádíme i peroperační biopsie. Ty spočívají v tom, že se uprostřed operace pacientovi odebere tkáň. My se na ní podíváme pod mikroskopem a během několika minut voláme na operační sál diagnózu. Podle toho se vede operace dále. Buď se zdárně ukončí, nebo se naopak rozšíří. Můžeme pacientovi i operatérům ušetřit čas, snížit rizika komplikací a zlepšit výslednou kvalitu pacientova života. Tím, že jsme krajská nemocnice, máme velmi široké spektrum biopsií, speciálních vyšetření a troufnu si i říct, že jsme na úrovni fakultních pracovišť, jen se zlomkem lékařů a za zlomek financí.

Jak jste se dostal k patologii? Podědil jste to v rodině?
Vlastně mě z počátku nikdy klinická medicína příliš nezajímala, měl jsem rád molekulární biologii, histologii (mikroskopy), biochemii a ve třeťáku jsem si rozhodnutí už jen potvrdil patologií. V průběhu studia jsem několikrát dostal nápad dělat něco jiného, ale stejně jsem vždy došel k patologii. Mohl bych dělat jakýkoliv jiný obor, ale mám pocit, že mi vždy šly snadno bez učení různé biologické poznávačky, mám dobrou obrazovou paměť, a tak jsem toho chtěl využít. Lékaři jsme v rodině dva, spolu s mojí o 2 roky mladší sestrou, která pracuje na interně v Teplicích.

Mikroskop k práci patologa.Zdroj: Se svolením Karla Filipa

Získat praxi je určitě náročné. Při studiu se hodně pitvají zvířata, a ne každý se s tím vyrovná. Jak to bylo u vás?
Těch 6 let všeobecného lékařství na fakultě mají všechny obory stejné. Jestli budete chirurg, internista nebo patolog se rozhodne až po absolvování lékařské fakulty a nástupem na to konkrétní oddělení. Stačí se jen učit a mít na to paměť, logické a analytické uvažování je výhodou, ale určitě není podmínkou. S těmi pitvami zvířat při studiu absolutně nesouhlasím a v dnešní době je to naštěstí z etických důvodů přísně regulované a v minimálním množství. Nemá to žádné opodstatnění. Já chtěl být vlastně veterinář, ale na veterinu jsem se dostal jen do Košic na Slovensku, do Brna mě nevzali. Troufnu si říct, že veterinární medicína může být v některých aspektech náročnější než ta lidská.

Pocházíte z Proboštova? Teď ale bydlíte v Ústí. Co vás přinutilo přestěhovat se?
Změna místa bydliště byla kvůli práci. Je velká výhoda bydlet blízko a také rád do práce jezdím na kole. Ústí jako město – a hlavně centrum – je hodně specifické, v budoucnu plánujeme bydlet spíše mimo město, ale zároveň nijak daleko. Ústecký kraj mám hodně rád a chci tu zůstat.

Dá se to v tomto oboru? Nosíte si práci domů?
Když nestíhám, raději přijdu do práce dřív, a zůstanu déle, pokud je to potřeba. Chci mít práci a domov oddělené. Ale znám patology, kteří mají doma mikroskop a nosí si domu skla s preparáty. Doma se snažím spíše číst odbornou literaturu. Říká se: „Diagnózu, kterou neznáš, neuděláš.“

Být patologem není úplně běžné povolání. Jak na to reaguje vaše okolí, když svou profesi zmíníte ve společnosti?
Většinou to lidi spíše šokuje, ale je to způsobené tím, že si představí právě ty pitvy, něco jako hororové řeznictví. Ve skutečnosti je to většinou čistá a klidná práce, kde si člověk může určit své tempo. Je faktem, že nám do toho pacienti nemluví.

Smrt číhá i u vody. Podívejte se, co dělat a jak pomoci když se někdo topí

Podobné to bude asi také s vaším hlavním hobby, což je létání. Vím o vás, že se věnujete paraglidingu. To také vyvolává údiv a zvednuté obočí u většiny neznalých lidí. Nebojíte se pádu?
Asi to není normální koníček, ale pro mě je to opravdu jako jezdit na kole, nic k obdivu. Když k tomu člověk přistupuje s respektem a neriskuje, lze létat velmi bezpečně. Cesta do práce na kole je mnohdy nebezpečnější. Paragliding bych přirovnal k nějaké meditaci, soustředění, splynutí s přírodou. Neměl by to být adrenalinový sport. Musíte včas najít stoupavý termický proud a neztratit ho, umět v něm najít nejsilnější stoupání a pak při letu nacházet postupně další a další a tím se dostávat dál. Ptáci termiku využívají celý život, my se to složitě učíme. Oni mají navíc ještě křídla a s těmi mohou „podvádět“.

Co vás láká do vzduchu nad krajinu?
Snadno se z toho stane závislost. Je to způsobené více aspekty. Sledujete počasí, a když se blíží dobrý den, což se dozvíte třeba jen 24 hodin předem, musíte všeho nechat, zařídit si volno a po poledni jet někam na kopec. Pak to vyjde, lítáte mezi mraky několik hodin a přistáváte v euforii. Častokrát to ale nevyjde, můžete mít smůlu, že žádný „stoupák“ nepotkáte a víc času než ve vzduchu strávíte s 20kg batohem na zádech při stoupání do prudkého kopce. Nebo se moc rozfouká a hodiny čekáte na startu, jestli vítr nezeslábne. Nikdy nevíte, jestli a jak dlouho si zalétáte, jaké budou přesně podmínky a když letíte někam daleko, nevíte, kde přistanete a kdy a jak se dostanete domů. Pro spokojenou rodinu a klidný život zkrátka nevhodný sport.

Létáte nad Krupkou i Ústím nad Labem. Zažil jste ve vzduchu už nějaké horké chvilky?
Při každém letu musí být člověk ostražitý, padák se nedá uprostřed letu zastavit. Stresujícím situacím se lze velmi dobře vyhnout opatrností a volbou vhodného počasí. Před časem jsem měl velmi nepříjemné pocity, když jsem na 5 minut zmizel v mraku. Je to zvláštní pocit dezorientace, jako jet autem v husté mlze s tím rozdílem, že pod sebou máte zase jen mlhu a netušíte, kde je nahoře a kde dole, kam letíte. Nakonec se mi podařilo podle GPS v telefonu letět jedním směrem a vyletět ven. Byla to moje pilotní chyba, protože jsem nedodržel dostatečný odstup a stoupavý proud pod mrakem mě nasál dovnitř. Ale ten pocit míjet v bezpečné vzdálenosti chuchvalce mraku a cítit chlad z něj je úžasný.

Badatel vstoupil do nepřístupné části podzemní továrny Richard. Zlato tam není

Kolikrát jste byl letos už ve vzduchu?
Zhruba třicetkrát. Létání jsem musel kvůli pracovní vytíženosti a narození dcerky omezit. Je to jinak velmi časově náročný a rodinnému životu nepřející sport. Musí se mu ostatní aktivity podřídit – jinak si člověk nezalétá. Nedá se moc dobře plánovat, předpovědi počasí se mění nebo nevycházejí a pokud má člověk v den skvělých letových podmínek zrovna rodinné nebo pracovní povinnosti, může se na kolegy dívat maximálně ze země. Schválně se někdy sami podívejte, až bude hezké slunečné počasí a nebude silný vítr, garantuji, že například v okolí Krupky po poledni určitě někoho uvidíte. To samé platí, když bude foukat severní vítr, to nás najdete zase nad Vaňovem.

Musíte být při létání teple oblečený?
Každých 100 metrů výšky ubydou asi 2 °C. V létě není problém, ze 30 °C na zemi udělat ve vzduchu příjemných 10 °C. A to jen pod mrakem. Pak jak postupně rovným letem zase výška ubývá, tak přibývá teplota. Tento rok koncem února se mi zázrakem podařilo vytočit 1900 m nad mořem (v zimě je to neobvyklé, takové termické stoupání jsou na jaře a v létě). U země bylo příjemných 17 stupňů, jenže pod mrakem bylo k -10 °C. Vzhledem k neustálému ofukování větru jsem musel jednotlivé prsty vysunout z prstů rukavice a držel jsem sevřenou pěst zabalenou v rukavici, abych prsty alespoň trochu zahřál. V řízení jsem neměl dobrý cit, ale naštěstí to byly zrovna klidné podmínky. Dokonce jsem ještě volal rodičům do Proboštova, ať se podívají, když jsem nad nimi přelétával.