Liberec – V soutěži o nejoblíbenějšího učitele České republiky –  Zlatý Ámos v nominované šestici zazářila i učitelka z Liberecka Šárka Brixiová.

Posláním ankety je především popularizace pedagogů. Ti na základě hodnocení žáků a přátel školy přispívají k utvoření kvalitnějších vztahů mezi dětmi a jejich vedoucími. O to se pokusila i učitelka Šárka Brixiová, kterou do soutěže nominovali žáci prvního stupně Základní školy Vesec.

Jak se vám podařilo dostat do nominace?
To bylo všechno záležitostí žáků a mých příznivců. Když některého z žáků napadne, že je jeho učitel báječný a skvělý, může vás nominovat do ankety o nejoblíbenějšího učitele. I moji žáci za mnou přišli a zeptali se mě, jestli jsem ochotná do toho jít.

Potěšilo vás, když za vámi děti přišly s tímto návrhem?
Samozřejmě mě to strašně potěšilo. Nemohla jsem jim říci ne. Když pak ale člověk pátrá po internetu a zjistí, co všechno soutěž obnáší, zděsí se. Už to ale nejde vzít zpátky. A já to ani nechtěla vzít zpátky.

Co bylo podmínkou nominace?
Vše vlastně záleží na žácích, kteří před sebou mají hrozně těžký úkol. Nejprve musí na listiny sebrat sto a více podpisů od různých lidí, kteří souhlasí s tím, že jste báječný a skvělý učitel. Potom o tom učiteli musí děti vypracovat takovou malou charakteristiku, kterou spolu s peticí pošlou do ankety Zlatého Ámose. Tam, domnívám se, dojde k takovému lehčímu výběru a komise si soutěžící rozdělí do několika skupinek. Já jsem byla ve skupince asi o deseti soutěžících v Praze, kam si nás členové komise pozvali. Učitelé se zde utkají v rozřazovacím úkolu prvního kola. Říká se tomu regionální kolo.

Jak vypadalo regionální kolo?
V tomto kole musely učitele reprezentovat samy děti. Měly ho ovšem představit nějakým zajímavým způsobem, aby komise pochopila, že je ten kantor opravdu u dětí oblíbený. Učitel je pak ještě pozván k rozhovoru, kde se komise záludnými otázkami snaží dobývat pravdy, aby zjistila, že vztahy v daném kolektivu opravdu fungují. Z regionálního kola do další části soutěže pak postupují z každé skupinky dva učitelé s největší úspěšností. V tomto kole už ale každý učitel vystupuje sám za sebe a musí splnit dva úkoly. Jeden z nich většinou zná předem a ten druhý je mu prozrazen těsně před soutěží.

Jaký byl úkol, o kterém jste se dověděla až před soutěží?
Měla jsem si sebou vzít tři věci, které mě v soutěži měly podpořit a děti mi samozřejmě měly poradit, jaké věci to mají být. Nakonec jsem sebou měla krabici řízků, protože na každý výlet, na který v rámci školy jezdíme, děti vozí řízky a já je potom ochutnávám. Pak jsem sebou měla panenku v kočárku, protože mám vnučku, která mě dobíjí energií. A do třetice jsem si vzala lékárničku přes rameno, do které mi děti daly malou třetinku vínečka, protože vědí, že ho ráda piji. S těmito předměty jsem se  prezentovala.

Jaký byl váš názor na konkurenty v soutěži?
Když jdete do této soutěže, musíte si uvědomit, že přicházíte mezi výjimečné učitele, protože nevýjimečný učitel by se do ankety nedostal. Musíte něčím děti i jejich rodiče oslovit, aby vás vůbec někdo nominoval. V závěrečném kole, kde byli tři muži a tři ženy, jsme všichni utvořili báječný kolektiv. Nebyla mezi námi žádná zášť. Dokonce jeden z poroty později říkal, že jsme byli asi jeden z nejvyrovnanějších ročníků.

Kolikátou příčku jste v soutěži obsadila?
Není to na příčky. Ve finále je jeden z šesti nejúspěšnějších soutěžících vyhlášen Zlatým Ámosem. Další příčky se neurčují. Post Zlatého Ámose jsem ale nezískala.

Jakou jste měla v soutěži podporu?
Měla jsem neuvěřitelnou podporu. Samozřejmě hlavně doma mi všichni přáli, abych soutěž vyhrála. I moje třída mi moc fandila. Na každé kolo soutěže mě někdo doprovázel a neustále mi chodily esemesky od dětí i rodičů s blahopřáním a podporou. Na finálový den za mnou pak přijeli všichni moji žáci. Přijely dokonce i kolegyně ze sboru s paní ředitelkou. Paní primátorka nám poskytla zdarma autobus do Prahy. Podpora tudíž byla obrovská. Maminky mi psaly básničky (smích). Bylo to strašně krásný.

Jak na vaši účast v soutěži reagovali vaši kolegové?
Kolegové to pojali, jako kdyby soutěžili oni sami. Když jsem potřebovala s něčím pomoci, stačilo se jen zmínit ve sborovně a hned se daly hlavy dohromady. Ochotně mi radili co a jak.

Bylo na soutěži něco, co se vám nezdálo nebo nelíbilo?
Určitě. S ostatními finálovými účastníky jsme se shodli na tom, že by bylo dobré, kdyby byli i ostatní finalisté odměněni nějakým titulem. Každého učitele doprovází do soutěže jeho žáci, kteří jej považují za absolutního vítěze. Jenže komise může vybrat jen jednoho kantora, který se stane Zlatým Ámosem. Spoustu dětí se tak vrací domů zklamaných.
Myslím si, že organizátoři soutěže mohli už dávno vědět, že by pro radost těm dětem měl být i jejich učitel nějakým způsobem pojmenován. Moje děti proplakaly celou cestu autobusem zpátky domů. A když jsem se později bavila s jednou ze soutěžících kolegyň, kterou nominovaly děti ze střední školy, svěřila se mi, že její žáci byli hrubí (smích).

Byla jste za účast v soutěži nějak odměněna?
Když jsem se druhý den vrátila do práce, měla jsem ve třídě připravenou papírovou korunu. Jedna z maminek mých žáků mi upekla marcipánový dort, na kterém bylo napsáno ,,Kulatá Ámoska". Pak jsme vše samozřejmě řádně oslavili.

Zaskočila vás nějaká neočekávaná situace v soutěži?
Myslím si, že ne, protože jsme všichni čekali, že nás něco zaskočí. Možná nejtěžší byl jeden z úkolů v semifinále. Dostala jsem za úkol vytvořit spontánně rýmovačku, ve které měla být obsažena slova – školník, škola, tabule a Jan Ámos Komenský. Objevily se tedy i momenty, kdy jsem nemohla být připravená a musela jsem rychle reagovat. Nebylo to ale nic, co by mě položilo.

Myslíte si, že to pro vás byla velká zkušenost?
Byla to pro mě velká zkušenost. Znovu bych se ale soutěže neúčastnila, protože je to velmi časově náročné. Hlavně se za celou soutěží skrývá velké množství příprav a výsledek je nejistý. Vše mě ale s mojí třídou stmelilo v úplně jiné formě. V průběhu soutěže jsme byli parta, která najednou měla společný cíl.

Jak jste oslavila svůj úspěch?
Oslavili jsme každé soutěžní kolo. Připadá mi to, že jsme slavili skoro pořád (smích). Možná největší oslava byla po regionálním kole.
Tehdy jsem měla pocit, že jsem úspěšně prošla první velkou zkouškou. Samozřejmě jsem koupila šampaňské, limonády, chlebíčky, dortíčky. Děti byly ve svém živlu. Nakonec pochopily, že to byla jen hra. Důležité bylo, že se ten učitel soutěže zúčastnil a že tam byl.

Veronika Krchňavá
Radka Albrechtová