Kliknutím zvětšíteAdéla Anděla Bursová, původem z Liberecka, patří mezi naše přední vizuální umělce. Jako umělecká maskérka pracovala už pro několik filmů, divadelních představení a další projekty. Je nositelkou řady významných mezinárodních ocenění v oboru.
Jaká byla vaše cesta k tomuto specifickému oboru?
K této práci jsem se dostala přes svou celoživotní vášeň k výtvarnému umění. Zhruba ve 22 letech jsem po několikaleté zkušenosti v oboru pracovala na výstavě Butterfly se Silvií Linthimerovou, která byla zaměřená na různé stylizace. Někdo byl namaskovaný jako Střihoruký Edward, jiný jako brokolice. Tehdy jsem pracovala pouze s vybavením z papírnictví a kombinovala to s produkty běžného make-upu. Už tenkrát jsem pociťovala frustraci, že výsledek neodpovídá mé vizi. Stát se maskérem speciálních efektů můj sen ale nebyl. Chtěla jsem být výtvarníkem v různých oborech a tvořit na vícero úrovních a z různých oborů se inspirovat.
Jaká vlastnost je pro tento obor nezbytná?
Když se bavíme o maskérství, ráda cituji Pavla Bauera, který nám hned na začátku kurzu řekl: Nejdůležitější je ochota být otevřený veškerým stylům, netvářit se, že je něco můj vlastní vkus. Dnes tuto větu v různých obměnách opakuji svým studentům. Ve chvíli, kdy člověk začne mít pocit, že toto je už jeho rukopis nebo styl, začíná pracovní úpadek. Nejdůležitější tedy je být otevřený všem různým stylům, změnám, příchutím a v základu i k lidem. Je důležité rozeznat, co dotyčný potřebuje, ať už pracuji s hercem, modelkou či těhotnou ženou. Rozdíl může být obrovský a je nutné číst mezi řádky. Běžná klientka mnohdy třeba nechce být až tak hezká, aby nestrhávala pozornost, na kterou není zvyklá. Naopak práce s profesionálem vyžaduje i mou profesionalitu a empatie už není až tak důležitá.
Nesmí tedy chybět empatie. Co vlastní ego?
Musíte se pořád učit a pracovat na sobě. Nutné tedy je dopřávat si úspěchy. Ego se mnohdy potkává s tím, že v jedné rovině jste na vrcholu a v jiné můžete být studentem a musíte se trpělivě učit a naslouchat autoritám. Díky tomu, že si každý rok dělám nějakou vizi, co chci dokázat a v čem se chci zdokonalit, tak se mi daří trénovat přechod mezi rovinami profíka a studenta. Na velkých zakázkách je tedy nutné většinou sklonit hlavu a naslouchat a na malých být šéfem, kdy vedete tým, který motivujete a úkolujete.
Co je pro vás příjemnější? Práce v šoubyznysu nebo s „normálními“ klientkami?
Jeden čas jsem pracovala prioritně ve světě šoubyznysu a fashion a musím říct, že to pro mě bylo atraktivní asi rok a půl. Pak jsem měla pocit, že mi něco schází a že začínám tímto světem moci, peněz a slávy pohrdat. Tenkrát mě kamarádka požádala o líčení na ples a rozhodla jsem se to přijmout, ačkoli jsem už běžnou klientelu nedělala. Ona se tenkrát rozplakala dojetím, když mou práci viděla. Profesionál vás sice pochválí, ale nedojímá ho ta změna a péče, kdežto obyčejnou ženu velmi. Tyto slzy mi pomohly si uvědomit, že já potřebuji oboje. Takže dnes pracuji na obrovských projektech pro zahraniční produkci a zároveň se pořád snažím, i když na úkor peněz nebo volného času, dělat i běžnou klientelu.
Co vaše práce na filmech? Konkrétně na posledním snímku Můj příběh, který měl premiéru před dvěma týdny?
V tomto případě jsem byla poprvé jako hlavní umělecký maskér pro speciální efekty. Specifikací práce na filmu je dodržovat návaznosti. I když jsme herečku neviděli měsíc, tak divák nesmí poznat, že je mezi jednotlivými záběry časový rozestup. To znamená být pečlivý v přípravě, poznamenat si co kde bylo použito, odstíny… Dále je nutné pracovat s vlastní energií, protože u filmu platí, že se čeká, aby se spěchalo, a spěchá se, aby se čekalo.
Byla práce na tomto filmu v něčem jiná?
U filmu Můj příběh se ukázalo, že hlavním zadáním bylo najít způsob, jak Vlastině, která má alergii na protetické masky, nezničit pleť. Byla to obrovská výzva, znáte zadání a úkol a najednou musíte snížit touhu po dokonalosti výsledku, protože si uvědomujete, že práce není to nejdůležitější, ale že díky vám může herečka ztvárnit roli, kterou by nikdo jiný pravděpodobně nezahrál tak perfektně jako právě ona.
Jaký máte názor na reality show, jež nabízejí zázračnou proměnu vzhledu?
Na pořady, kde se ženy proměňují, mám hned dva názory. Nemám ráda proměny „před a po“, kdy se vyfotí nenalíčená, neučesaná, zarudlá, vystresovaná a zamračená žena a na druhé fotce se vyfotí pod lepším světlem, nalíčená, zářivá s troškou retuše a perfektním stylingem. To u mě není před a po. Tomu já říkám nenamalovaná a namalovaná. Tam vypadá každá žena najednou lépe a není to rozhodně uměním vizážisty. Ale pořady, kde je i edukativní část, kde je vidět, jak ta dotyčná úpravu doteď zvládala sama a jak to zvládá poté, ty už nějakou hodnotu mají. I tak mě ale mrzí, že je nutné, aby šly účastnice těchto pořadů s kůží na trh. Když se vizážista na ženu naladí a pozná ji a předá jí návod, jak se sebou pracovat, a ta se pak díky němu může cítit šťastnější a sebevědomější, pak to má veliký smysl.
Co říkáte na trend věčného mládí?
To, že se po ženách chce, aby vypadaly stále mladé, je trend, který tu máme už několik stovek, možná tisíců let a asi k tomu bude nějaký důvod. Já na toto říkám, že každý věk nese nějaké své poselství a roli. Světu více chybí ideál ženského stárnutí. Ženská moudrost našich babiček, pomyslných archetypů stařeny. Dnes ta spolupráce se staršími není v kurzu a ani se nenosí, aby starší svou moudrost předávaly. Přirozené to není, ale nemá smysl bojovat proti ideálu mládí, protože lidstvo vždy bude hledat mládí, rozvoj plodové linie. Podprahově je ideálem krásy signál jsem mladá, plodná, zdravá. To, co bych si přála, je abychom si uvědomili, k čemu nám proces stárnutí může být, jaké jsou jeho benefity a jak vytěžit maximum, že průměrná délka života se prodlužuje.
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
