„Vedu kurzy pro studenty archeologie na univerzitách, kdy vyučuji technologii štípání, aby studenti mohli znalosti aplikovat při analýzách a výzkumech. Vedle toho dělám kurzy i pro zájemce z řad veřejnosti," uvedl. Umění vyrábět kamenné hroty a čepele se naučil před zhruba deseti lety při pobytu ve Velké Británii u mistra „flintknappera" Johna Lorda.

PETR ZÍTKA z Jindřichovic pod Smrkem na Liberecku se zřejmě jako jediný v republice živí výrobou pazourkových nožů, hrotů nebo čepelí. Na snímku je parohový otloukač pazourku z losího parohu.„Základům štípání je možné se naučit za jediný kurz, ke zvládnutí základních technik je ale potřeba několik let," řekl Zítka. Výroba štípaných kamenných nástrojů je nejstarším archeologicky doloženým řemeslem, jehož kořeny sahají více než dva miliony let do minulosti. Znalost tohoto umění však v Evropě upadla v zapomnění během doby bronzové, před 3000 až 4000 lety, kdy lidé začali více spoléhat na kovová ostří. Podle Zítky jde o komplexní řemeslo, které zahrnuje spoustu metod, technik a pravidel. „Používá se v něm řada nástrojů, od jednoduchých kamenných otloukačů, kdy se rozbíjí kámen o kámen, přes otloukače z parohů losů a sobů až po retušéry z parohů, kostí nebo mědi na opracování kamene za pomoci tlaku," zmínil. Ke štípání lze použít jakoukoli horninu, která se lasturnatě láme. „Po úderu se tlaková vlna v materiálu šíří předvídatelným způsobem a dojde k odlomení ostrého úštěpu," vysvětlil. V prehistorii se používaly horniny složené z oxidu křemičitého jako pazourek, rohovec a obsidián. Takové používá i jindřichovický štípač, vhodný je podle něj například i křemenec. Štípání vyžaduje přesnost a zručnost. „Při chybném úderu může přijít několikahodinová práce vniveč," řekl Zítka, který za rok zpracuje kolem tuny kamene.

Kámen v rukou archeologa

Liberec - Kurzů Petra Zítky, který se věnuje opracování pazourků, se zúčastnil i archeolog Petr Brestovanský, který pracuje v Severočeském muzeu v Liberci a provádí výzkumy pravěkého osídlení na Liberecku.

K čemu je archeologovi dobré umět opracovat pazourek?

Důležitost těchto kurzů je mimořádná jak pro normální lidi, tak pro odborníky. Petr (Zítka pozn. redakce) absolvoval stáž v Anglii a z dnešních praktiků umí opracovávat pazourek nejlépe. Ví hlavně, jaké tvary mohou vzniknout. Takže my, když něco najdeme, můžeme porozumět i tomu, jak to vzniklo. Technologické postupy štípání pazourku vznikaly už od pravěku. Všechny tyto techniky jsme schopní se nejen naučit, ale také si je odzkoušet a to je právě ta praktická stránka, která je podle mě strašně důležitá.

Průkopníkem v tomto byl Eduard Štorch, jehož práce si velice vážím. Pan Štorch nasbíral nejvíce pazourků v České republice, více jak deset tisíc kusů. O tu sbírku poté v roce 1953 nejevil nikdo zájem, a zajímavostí je, že Severočeské muzeum poté tu sbírku dostalo.

Nachází se na Liberecku významné naleziště opracovaných pazourků?

Za poslední dobu nálezů, kterých jsem se mohl nejen že účastnit, ale jsem je i přímo vedl, se nám povedlo v Příšovicích objevit největší vesnici z mladšího neolitu. Odkryli jsme sedmnáct domů a dvacet dílen. A tam právě probíhala částečná výroba nástrojů z pazourků. Našli jsme nožíky, čepelky a dokonce i připravené pazourkové pecky, z kterých si mohli pravěcí lidé odštípnout v případě potřeby hroty nové.

Těchto odštěpků a jader tam bylo řádově tisíce. Příšovice ale nebyly prvotní dílnou na tyto nástroje, tu jsme objevili před dvěma lety pod Jeřmanskou skálou v Hořeních Pasekách. Byla ze stejné doby jako osídlení v Příšovicích tedy okolo 4700 př. n. l. To je o 2500 let dřív, než první pyramidy v Egyptě. Pod Jeřmanskou skálou jsme nalezli tisíce odštěpků, které dokazují výrobu pazourkových nástrojů.

Má veřejnost přístup k těmto nálezům?

Přespříští týden otevřeme v Severočeském muzeu novou výstavu Život a smrt v pravěku, která představí právě nálezy z Příšovického naleziště.

Budou k vidění i nálezy od Jeřmanské skály?

Tam jsme našli hlavně milimetrové úlomky, které na výstavě pochopitelně nebudou, i tak se malá část výstavy bude věnovat i tomuto nalezišti.

PETR ZÍTKA z Jindřichovic pod Smrkem na Liberecku se zřejmě jako jediný v republice živí výrobou pazourkových nožů, hrotů nebo čepelí.