Vybrali jsme pět z nich a položili jim dvě otázky: Jaká je vaše nejmilejší vzpomínka na Václava Havla? Jaký jeho odkaz bychom neměli zapomenout?

Mgr. Věra Vohlídalová, bývalá ředitelka Krajské vědecké knihovny v Liberci, autorka projektu Stavby smíření

S Václavem Havlem jsem se poprvé osobně setkala při premiéře jeho hry v Malém divadle. Slíbila jsem tehdy synovi podpis s jeho srdíčkem, prodrala jsem se k němu a chtěla mu s prosbou o podpis také stisknout ruku. Pečlivě si ji otřel a teprve pak mi ji podal. Byla jsem dojata tím gestem, kterým tak prostě vyjádřil úctu k druhému člověku. Podruhé to bylo, když jsme otvírali knihovnu. Jeli jsme spolu nahoru proskleným výtahem. Přiznal se, že trpí fóbií, ale kurážně nastoupil. Nechtěl působit žádné problémy. A opět si pak se všemi podal ruku. A opět mě dojalo jeho „člověčenství". To, že si jako státník neosobuje žádné zvláštní jednání, což bylo a je v porovnání s jinými politiky, kteří se vám při stisku ruky ani nepodívají do očí, mimořádné. Z jeho myšlenek bychom zvláště v době, kdy politici straší migrací, neměli zapomínat na jeho větu: „Lhostejnost k druhému člověku a k osudu celku je to, co otevírá dveře zlu."

PhDr. Jan Šolc, poradce V. Havla

Prezident seděl na jevišti sálu ve Žďáru nad Sázavou a pozorně sledoval debatu občanů k jeho úvodní promluvě, když se hřmotně ujal slova jistý muž, snad místní hostinský: „Pane prezidente, nejsem vaším zastáncem, přesto vás máme rádi. Často k nám ale promluvíte nesrozumitelně…„

„Máte nejspíš na mysli i mé poslední slovo transcendence. Omlouvám se, mohl jsem říct vhodněji sebepřekračování. To když barbaři překračovali hradby Říma, popsal to historik Livius pojmem transcendere, ve smyslu překračování hradeb. Mělo by nám teď jít ale o ty hradby v nás, naši lhostejnost, pohodlnost, nedostatek dobré vůle… Ty musíme překonat, překročit, jinak se budeme o demokracii jen bavit." Havel tou dobou už nekouřil, spíše s cigaretou bojoval, takže byl nervóznější a ze sálu si navíc odnášel kontroverzní dárek dýmku od zaměstnanců výrobny těch dřevěných krásek v Proseči. Druhý den ráno jsem našel na stole krabičku. Byla v ní ta dýmka. „Přijměte tento „obdarovaný dárek". Mně už je k ničemu a vám udělá radost. VH". Dá rozum, že když se někdo takhle nečekaně strefí do vaší neřesti, nezažijete s ním už pak nic radostnějšího. Zakuřoval jsem ji s takovou vášní, že jsem její hlavičku prachsprostě „vypálil". Až po létech jí Vláďa Pekuláš v Kanadě vdechl svým dýmkařským umem nový život, jakkoli s Havlem v lecčems nesouhlasil. To jsou ty paradoxy, jak pravil Landovský.

S Havlem jsem byl beze zbytku zajedno v tom, že kdo v politice věří jenom na deklarace, diplomatické a politické instrumenty, chytře sesmolené předvolební programy, taktiku, oslnivé kampaně, může dočasně získat moc, ale v samé podstatě demokracii pomůže málo. „Takové snažení je předem odsouzeno ke krachu, nevyrůstá-li z hlubších obecně sdílených idejí a hodnot". Aneb bez určující, silné a obecně akceptované myšlenky „se život společnosti stává pouhým provozem."

MUDr. Přemysl Sobotka, místopředseda Senátu ČR, kandidát na prezidenta

Setkávali jsme se velmi často a setkání byla vždy nesmírně příjemná. Vybavuji si historku, když jsme se jednou při nějaké příležitosti měli setkat s manželkami a moje žena si přála udělat si společnou fotku s prezidentem. Požádal jsem ho o to, on se na mě obrátil a s plnou pusou sušenek řekl: Jistě, ale až za chvíli. Oni mně vůbec nedali najíst. Ta formulace mě fascinovala. Fotku máme a doma se s ní se ženou těšíme. Druhá vzpomínka už je smutnější. Když jsme se potkali při nějaké oficiální příležitosti a já jako doktor medicíny při pohledu na jeho vyhublou postavu se smutkem viděl, že už se stěhuje na druhý břeh…

Obrovsky si cením jeho morální síly v době komunismu, aby u nás byly svobodné volby. Chybělo mu tam ale jedno slovo: demokracie. A bohužel mě mrzí, že v 90. letech neprosadil zákaz Komunistické strany Československa.

Václav Helšus, herec, člen Divadla F. X. Šaldy v Liberci, představitel hlavní role v premiéře hry Asanace v Malém divadle

Když moje divadelně zkušená maminka viděla hru Zahradní slavnost, řekla mně, tehdy mladému adeptovi herectví: Tak takový divadlo, Vašku, hraj. To se mi líbí! Setkali jsme se celkem třikrát. Dvakrát v divadle při uvedení jeho hry, potřetí na Žofíně při Foru 2000. Potkali jsem se na schodišti a já obřadně řekl: „Dobrý den, pane Václave." a on odpověděl úplně stejně: „Dobrý den, pane Václave." On byl pro mě vždycky jako zjevení.

S ostychem se zúčastňuji tohoto blahořečení a na mysl se mi dere Hrabalův výraz: Neuvěřitelné se stalo skutkem. Udělal samozřejmě pár chyb. Ale kdo ne?! Nesmírně jsem si ho vážil zejména v těch v momentech, kdy při své politické nepraktičnosti dokázal jako kapitán zavelet: „Tudy se pojede!" Jako divadelník vím, že takových lidí je málo. Vždycky jsem ho poslouchal a hlavně poslechl. Měl a pořád ho mám moc, moc rád.

Profesor Ing. Petr Moos, Csc

bývalý ministr dopravy, člen vědecké rady Technické univerzity Liberec

Mojí milou vzpomínkou na pana prezidenta Václava Havla je společná cesta do Polska, kde jsem jej v roce 1998 doprovázel jako tehdejší ministr dopravy. Zapůsobila tehdy na mne jeho noblesa, i prosté a přímé jednání. Přizval mne k jednání s polským prezidentem a účastnil se i mého jednání s tehdejším předsedou polské vlády o propojení dálnic. Z pana prezidenta Havla vyzařovala nesmírná snaha o co nejlepší službu potřebám naší země i mezinárodní spolupráci a bylo na něm patrné, že byl perfektně na jednání připraven.

Mezi velké odkazy pana prezidenta Václava Havla patří jeho vidění občanské společnosti.

Za vše hovoří výňatek jeho pojednání o občanské společnosti: … Člověk přece není jen výrobcem, tvůrcem zisku či konzumentem. Je zároveň a možná nejhlouběji i někým, kdo chce být s druhými, kdo touží po různých typech soužití a spolupráce, kdo se chce konkrétně účastnit života lidské obce či pospolitosti, kdo chce mít vliv na to, co se děje kolem něho. Člověk je prostě bytostně disponován k tomu, aby byl nelhostejný ke svému lidskému okolí, ke společnosti; touží být svým okolím oceněn za to, co mu dává; je subjektem svědomí, mravního řádu, lásky k bližnímu. Občanská společnost je jedním ze způsobů, jimiž se uskutečňuje či může uskutečňovat naše lidství ve své celistvosti, tedy i v tom subtilnějším, tíž uchopitelném, ale možná ze všeho nejdůležitějším, čím je tvořeno…