Kliknutím zvětšíteStejně jako další představení mezi svátky, neodmyslitelná Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby na Boží hod a rovněž dvě silvestrovská představení. „Vánoce máme kratší, protože se často hraje ještě 22., nezřídka i 23. prosince a 25. už Rybovka… Takže v podstatě máme na Vánoce jen 24 hodin na Štědrý den,“ říká dílem s nadsázkou, dílem vážně Martin Polách. I když na přípravy, nákupy dárků i potravin doslova kradli společné minuty, udělali si čas na vánoční rozhovor, který oplýval pohodou a vlídným, v případě Martina typickým suchým, humorem.
Jsou vánoční představení něčím specifická?
MP: Bývá plné divadlo, v listopadu a prosinci chodívá nejvíce lidí. Není už počasí na výlety nebo na zahrádku, brzy se stmívá a lidé si udělají čas.
VP: Já věřím, že pro lidi vánoční představení punc svátečnosti a výjimečnosti mají. Jen se člověk nesmí úplně přejíst. 25. prosince vždycky zpíváme Rybovu mši. Musím na to i na Štědrý den myslet a je to pro mě trochu stres.
A co silvestr?
MP: Tak to je něco jiného, protože se od nás tak trochu čeká, že to bude jiné představení než obvykle. Hrajeme většinou dvakrát, takže si to snažíme zpestřit i sami sobě, i když samozřejmě záleží na tom, co hrajeme. Nejde to vždycky. Je třeba ctít autora. Některému takové ty prvoplánové legrácky a vsuvky zkrátka nesluší. Citlivý herec to pozná a slušně vychovaný herec to nedělá. Samozřejmě, že když jsme hráli Srnky, mohli jsme si dovolit víc, než kdyby se hrála Moliérova Škola žen nebo nějaký Shakespeare.
VP: V opeře se také těch zábavných improvizací moc dělat nedá. Letos mám silvestra já. Hrajeme Noc v Benátkách. U operety to někdy přinese vtipné situace a nevylučuji, že se nám třeba i letos něco veselého přihodí…
Vraťme se ještě ke svátkům a k přípravám. Jak se u Poláchů slaví Štědrý den? Co nesmí chybět na stole a jak se čeká na Ježíška?
VP: My se snažíme včas si vše nakoupit, protože na 24. prosince jsem vyhlásila naprosté embargo shonu a nějakého nakupování na poslední chvíli. Myslím si, že pokud to okolnosti jen trochu dovolí, měla by rodina zůstat v klidu. Je mi hrozně líto těch maminek, co sedí ještě na Štědrý den dopoledne někde u kasy. Štědrý den by měl být svátkem pro všechny. Ostatně i ten bramborový salát chutná lépe, když se udělá o den dřív.
Mimochodem, kdo ho u vás dělá? V některých rodinách to bývá záležitost hlavy rodiny.
VP: U nás je to vlastně také tak, já uvařím brambory, míchá a dochucuje Martin, ale v podstatě ho děláme společně.
A co u vás nesmí chybět? Máte nějaké krajové speciality?
VP: No já jsem z Podkrkonoší, tam jich je spousta, ale třeba hubník nedělám, ten jezdím mlsat k mamince. Vždycky, když se tam některé dopoledne o svátcích stihneme otočit, jen na maminku zamrkám a ptám se: Máš?
A má?
VP: No jasně.
Jaké byly Vánoce vašeho dětství?
VP: Moje Vánoce jsou nerozlučně spojené s oteplováky, protože u nás v Jablonečku zpravidla vždycky někde na kopcích sníh býval. A i když nebyl, stejně jsme vytáhli pekáče a sjížděli třeba bláto. Byli jsme samozřejmě špinaví, celí promočení a s nudlemi u nosu. Dospělí nám hubovali, ale to jsou moje dětské Vánoce a vánoční prázdniny. No a pak samozřejmě vanilkové rohlíčky, vosí hnízda a křížaly.
MP: Pro mě byly Vánoce vždycky spojené s jejich typickými vůněmi a také s dětskou netrpělivostí. Jednou jsme si s bráchou našli dárky už před Štědrým dnem a zkazili si tak Vánoce. A stres jsem míval taky. Jmenoval se kapr. Já totiž od malička nemůžu ryby, vlastně všechno, co je z vody, jenže maminka si nedala říct, a že jednou do roka na Vánoce to zkrátka musím vydržet. Dnes už mě rodina chápe, takže dostanu k salátu kuřecí řízek. Už je to dobrý.
Co je pro vás na Vánoce nejdůležitější?
MP: Hlavně, ať je všechno „na klidu“, jak říkávala moje teta z Moravy. On každý to předvánoční napětí ne vždy unese. My máme to štěstí, že bydlíme na vesnici, v Machníně, kde ženské o adventu krásně nazdobí kostelík a tam se tradičně na Štědrý den odpoledne se sousedy sejdeme. Míváme už všechno nachystané, my se jen převlékneme do něčeho, co není načichlé tím smažením a jdeme si do kostelíka zazpívat koledy.
VP: Tam je ještě jedna pěkná věc. Říkáme jí „pohosti svého souseda“, takže každý přinese něco voňavého v termosce, ženské se pochlubí cukrovím a jednohubkami. Tím se ten den tak krásně rozdělí a pak už si jdeme jen sednout k tomu svátečně prostřenému stolu…
MP: Děti to samozřejmě nesnášejí, protože zpívání koled stejně jako celou večeři vidí jako zbytečné zdržování před rozbalováním dárků.
VP: Mě taky děti vždycky prosily: Maminko, hlavně už nezpívej!
Jak máte staré děti?
VP: Bára už je dospělá, Šimonovi je jedenáct. Letos už uvažoval o tom, že by při zvonění, kterým se Ježíšek přivolává, převzal tatínkovu roli a na oplátku by trochu ten okamžik natahoval on a užíval si pocitu, že zazvoní, teprve až budeme všichni za dveřmi škemrat.
A máte nějakou vánoční perličku?
MP: Na Vánoce k nám jezdí můj brácha. Zpravidla se zjevuje s první hvězdou. Po večeři vyjdeme do patra a prskavkami z okna přivoláváme Ježíška. Já jsem to jednou vylepšil tím, že jsem bratrovi přidělil na svém telefonu jako vyzvánění vánoční zvonek. Nechal jsem svůj telefon dole a brácha mě pak nenápadně prozvonil, aby to vypadalo, že opravdu dole u stromečku ten Ježíšek naděluje. Jenže pak jsem na to zapomněl. Takže když mi po Novém roce bratr volal, hlásil mi Šimonek : „Tati, volá ti Ježíšek.“
A jak jste dětem vysvětlili, že už Ježíšek nechodí?
VP: To přišlo tak nějak samo, protože jsme jim vždycky říkali, že si dáváme dárky také sami, protože se máme rádi. Ten největší však nosí Ježíšek.
MP: Šimonek je velký stavitel lega a taková stavebnice stojí fůru peněz. On si vždycky píše přání v dopise, který dá za okno. Když jsem se ho ptal, co si přál, zahrál jsem na něj takové to: „No to asi nepůjde, to je moc drahé.“ Ale on na mě mrknul a řekl: „Neboj tati, on už to Ježíšek zařídí!“
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
