Podle zooložky Doroty Gremlicové proběhlo soužití obou druhů bez problémů. Zvýšenou pozornost ale chovatelé musí věnovat krmným dávkám. „Osináci chovaní v lidské péči mívají sklony tloustnout, takže je nutné sledovat, co zoborožcům „upadne od zobáku“ a podle potřeby korigovat krmnou dávku osináků,“ podotkla Gremlicová.
Osináci ve volné přírodě obývají tropické lesy střední a západní Afriky. Přestože umí obratně šplhat, zdržují se převážně na zemi. Na stromy se uchylují pouze výjimečně v případě nebezpečí. Pokud se osináci cítí ohrožení, naježí své ostny, které jim vyrůstají na zadní části hřbetu, a opticky tím zvětší svoji velikost. Stejně jako ostatní dikobrazovití se natočí k predátorovi zády a pokouší se ho zranit svými bodlinami.
Na rozdíl od dikobrazů jsou ale štíhlejší, mají dlouhý ocas zakončený štětkou ze světlých tuhých chlupů, kterými mohou chřestit. Bodliny jim vyrůstají pouze na zadní části hřbetu, zbytek těla kryjí krátké ploché štětiny. V zoologických zahradách se dožívají až dvaceti let.
